Aldous Huxley: Konec civilizace

7 July 2009

V originále se knížka jmenuje Brave new world. Tak snad i proto o ní teď píšu. Tento antiutopický sci-fi román mi v lecčems připomínal Orwellův 1984. I tento příběh je zasazen do zcela vymyšleného světa, kde technologie pomalu vítězí nad člověkem a společnost se stává obrazem jedné ideologie. Narozdíl však od Orwella, Huxley se dost […]

V originále se knížka jmenuje Brave new world. Tak snad i proto o ní teď píšu.

Tento antiutopický sci-fi román mi v lecčems připomínal Orwellův 1984. I tento příběh je zasazen do zcela vymyšleného světa, kde technologie pomalu vítězí nad člověkem a společnost se stává obrazem jedné ideologie.

Narozdíl však od Orwella, Huxley se dost času věnuje popisování nově stvořeného světa, hlavních hrdinů je zde několik, jejich osudy se prolínají, ke ztotožnění s ani jednou ze tří hlavních postav však bohužel nedojde, všichni vám budou připadat poněkud nesympatičtí, protože jim autor vtiskl právě ty lidské vlastnosti, které se snaží pracovníci lidských líhní v této knize vymýtit.

Jestli vám pojem lidské líhně není jasný, dovolím si ocitovat jednu pasáž z románu:
Jedno vajíčko, jedno embryo, jeden dospělý člověk – to je normální. Ale bokanovskyzované vajíčko pučí, proliferuje a dělí se. Osm až devadesát šest zárodků, a každý zárodek se vyvine v dokonale utvářené embryo a každé embryo v plnocenného dospělce. Devadesát šest lidských bytostí vyrůstá nyní tam, kde dříve rostla jen jediná. Pokrok.

Jak jste měli z ukázky pochopit, v Brave new world se lidé nerodí pohlavním stykem, ale vajíčka jsou oplodňována laboratorně pomocí takzvaného procesu Bokanovského. Každý člověk je pak výchovou a podmínkami, ve kterých vyrůstá, predestinován k určitému životnímu údělu. Společnost je rozdělena do několika kast – od alfy plus až po epsilony-polodebily. Díky složitým výchovným predestinačním procesům (zejména hypnopedie) však každá skupina snáší svůj úděl bez jakýchkoli námitek.

Nebudu zde popisovat děj nebo další pilíře, na kterém Huxley staví svůj utopický svět. Dovolím si však ocitovat ještě pár úryvků z románu.

Studenti samozřejmě musí mít určitou obecnou představu, mají-li jednou své práci rozumět – jenomže zase ne příliš velkou, mají-li se stát co možná hodnými a šťastnými členy lidské společnosti.

V této společnosti je matka něco jako sprosté slovo. Na rodinu všichni sdílejí tento názor:
Domov, domov – pár malých místností, napěchovaných až k zalknutí obyvateli, jimiž byli: muž, periodicky těhotná žena a horda chlapců a děvčat různého věku. Žádný vzduch, žádný prostor, zamořené vězení; tma, nemoc a smrad.

Svět plný otců – tedy plný bídy; plný matek – tedy plný perverzity všeho druhu, od sadismu až po cudnost; plný bratrů, sester, strýců a tet – plný šílenství a sebevraždy.
Ano, i takto se dá pohlížet na domov. Nesdílíte někdy podobný názor?

Za zmínku stojí určitě také pohled na promiskuitu a věrnost:
Je hrozně neslušné chodit tak dlouho s jedním mužem. U čtyřicátnice nebo padesátnice by to snad nebylo tak zlé. Ale v tvém věku, Lenino! To se nehodí.
Jen pro dotvoření obrázku, Lenině je něco kolem třiadvacítky. Tak tady se shodneme, že někteří tento názor sdílejí i v našem světě.

Nejlepší a nejpravdivější postřeh ze všech představuje následující citát:
Jedna z hlavních funkcí přítele spočívá v tom, aby snášel (v mírnější a symbolické formě) tresty, které bychom rádi uvalili na své nepřátele, ale nemůžeme.

Měl tento článek vůbec nějaký smysl? Kromě toho, že vás měl navnadit si přečíst jiný antiutopický román než 1984, tak jste se měli zamyslet. Teda nejlépe s pomocí knížky, která vlastně vyznívá jako kritika současného světa, ale když vás to nedonutilo vzít do ruky Konec civilizace, snad jste věnovali nějakou pozornost aspoň opsaným úryvkům. A jak už jsem řekla, zamysleli se.

 

Dnešní pětiminutovka rozjímání je u konce. Těšte se na článek o filmovém festivalu v Karlových Varech.

one comment

  1. Mia November 3, 2012

    Orwellovo “1984” se mi zdaleka tak nelíbilo jako “Konec civilizace”. Pravda je taková, že 1984 by spíše bylo aktuální v jiném čase či na jiném místě, než je teď a tady. Naopak Huxley popisuje v podstatě dnešek v Evropě a jiných “civilizovaných” krajích. K predestinaci už dávno dochází. Samozřejmě se prozatím nerodíme z lahví (ale zkuste si najít a vypočítat, kolik Vašich známých se teoreticky narodila in-vitro), ale všechny ostatní postupy pro výchovu dětí se již dají v naší společnosti vypozorovat. Děti se již od útlého věku dívají na televizi, kde se jim dostává dost pochybného vzdělání v podobě animovaných pořadů a reklam. Zde jsou vychováváni k různým věcem. Například jsem nedávno viděla jakousi pohádku o animovaném králíčkovi, jehož učitelka umírá na rakovinu a v jiném, tentokrát hraném, seriálu jsem zase viděla dívku, která vyhodila do koše úplný štos světové literatury, aby stihla párty u kamaráda. Nic Vám to nepřipomíná? Zatímco reklamy nás učí kupovat a po krátké době užívání zahodit..a tento proces opakovat až do aleluja.
    V pozdějším věku jdou děti do školy. I zde se uplatňuje predestinace. Některé se vyučí v jednom konkrétním oboru, jiným se dostane všeobecného vzdělání na mizerné úrovni státních škol (které se sice snaží, ale školství nemá dostatek peněz, aby mohlo poskytnout kvalitní vzdělání všem) a pak jsou zde jiné, nejmenované školy, kam se dostanou jen ti “nejlepší”. Pokud ovšem projeví nějakou vadu, nedostatečný zájem či nevhodný projev individuality, jsou nuceni školu opustit. Na těchto školách se totiž vyučují takzvané “soft” vědomosti. Jak mluvit s lidmi, jak argumentovat, jak manipulovat s těmi, kteří prostě nebyli dostatečně lucky, aby se jim dostalo stejného vzdělání.
    Další věc, která se děje a v “Konci” byla zmíněná jen povrchně, je přílišné soustředění se pouze na jeden obor. Přestože střední školy jsou i všeobecné, na vyšších školách se již dostáváme do jedné oblasti rozdělené na ještě menší oblasti daného oboru. To nakonec vede k tomu, že přestože jsme vzdělaní v jednom konkrétním postupu, vlastně netušíme, jak funguje jiný s tím naším provázaný. To Huxley zmiňuje v konceptu s vytvářením dětí. Linda je očkovala chemikáliemi, ale když se jí John ptal, kde se chemikálie berou, nebyla schopná odpovědět.
    A pak je tu normální život, kde mít rodinu se již docela nevyplácí a je lepší soustředit se na vytváření a konzumování. Nejlepší je najít si partnera a chodit s ním do kina, restaurací, na golf a podobné hlouposti. Koukat se na televizi, mít sex bez strachu z dětí…jednoduše si dopřávat somu a nemít obavy z přílišných závazků. Vždyť kolik je dnes svateb v poměru k lidem, co žijí takzvaně na hromádce?
    S tím je provázán i odpor k samotě, který nám nyní vštěpují. I když jsme zrovna doma, na liště nám svítí facebook. Nikdy bychom neměli být sami. A pokud je už někdo vyloženě samotář, pohlíží se na něj přes prsty, jako na člověka, který neumí být šťastný. Toto zrovna zažívám na vlastní kůži.
    Je to zvláštní, kam až naše společnost došla. A *Spoiler Alert* konec knížky tomu všemu také odpovídá. Od civilizace není úniku. Od “pokroku” není úniku.
    Bohužel.

post a comment