Benjamin Kuras: Mnoho pravicových kohoutů

14 June 2009

Z těchto voleb vzešlo několik pozoruhodných zjištění o stavu politického cítění Čechů:
1. Nejsou zdaleka tak levicoví, rovnostářští a po jistotě toužící, jak nám často politologové tvrdí.
2. Sedmdesáti dvěma procentům národa je lhostejné, kdo a jak jim vládne.

Mladá fronta Dnes, 12. června 2009

Snad ještě v žádných jiných volbách nepropadlo tolik pravicových hlasů. Navíc tak jasně viditelných. A odevzdaných konkrétním stranám s poměrně známými, populárními a politicky nezkorumpovanými osobnostmi skýtajícími naději, že zdegenerovaná česká politika by se ještě dala změnit v něco slušnějšího, férovějšího, průhlednějšího a chraň pánbůh i volební sliby plnícího. Pravicově demokratických stran je v té nepřehledné třicítce tolik, že jejich součet odevzdaných hlasů (mně vychází okolo 13 procent) by mohl českou demokracii postavit na pevný pravicový základ. Nebýt té jedné typicky české maličkosti, oněch kohoutů na vlastních smetištích.

Každá z těchto stran je přesvědčená, že ona je ta jediná, která má ten správný recept. A tak se mezi sebou popraly o tytéž voliče a zaručily jim všem promarněný hlas. Z těchto voleb vzešlo několik pozoruhodných zjištění o stavu politického cítění Čechů:


1. Nejsou zdaleka tak levicoví, rovnostářští a po jistotě toužící, jak nám často politologové tvrdí.

2. Sedmdesáti dvěma procentům národa je lhostejné, kdo a jak jim vládne.

3. Opozice proti předávání pravomocí Bruselu prostřednictvím Lisabonské smlouvy má u českých voličů podporu 6,5% volících, což jsou asi 2% všech voličů. (Pro euroskeptiky včetně prezidenta zjištění bolestivé, ale neodvratné.)

4. Z čehož aritmeticky vychází, že 98% národa si přeje, nebo přinejmenším mu nevadí, aby o jejich životě z 90% rozhodoval Brusel, protože to pokládají za menší zlo než politiku domácí.

5. Ve volbách tedy šlo (a od nynějška asi už vždy půjde) vlastně jen o to, komu svěřit rozhodování oněch zbývajících 10%, případně zmírňování dopadu oněch 90% z Bruselu.

6. Pouhých 13% volících (asi 5% všech voličů) bylo ochotno riskovat promarněný hlas pro svoje přesvědčení, že na ten malý prostor, který Čechům k samovládnutí zbude, by se měli dosadit lidé, od nichž se dá očekávat jakés takés dodržování slušného chování, volebních slibů, fair play a ochranu zájmů občanů.

 

Ty hlavní strany v součtu jsou: Evropská demokratická strana (2,88), Věci veřejné (2,40), Starostové (2,28), SNK (1,66), Svobodní (1,26), Pravý Blok (1,0). Plus všelijací desetinoprocentní demokraté, liberálové, humanisté, royalisté, soukromníci a balbínisté. Ti všichni kdyby si zredukovali všechny svoje programy na desítku srozumitelných bodů, které mají společné, dohodli se na společném postupu, dali do jedné kádě všechny státní dotace, které od 1% nahoru dostali, a vytáhli spolu do solidní kampaně, měli by šanci k těm 13% už zaručeným přidat dosud neznámé procento z těch nevolících 72%, kterým by tím vrátili naději na nepromarněný hlas. Utopie, já vím. Ale kromě této varianty mají pravicoví voliči na vybranou už jen dvě:


1. Vzdát se nápadu, že česká politika se ještě dá transformovat, a odevzdat všechny hlasy ODS a KDU, čímž by alespoň zabránili vítězství socialismu.

2. Věnovat se místo politiky transcendentnu (dokud nás nepohltí všudypřítomné materiálno), vydělávání peněz (dokud nám je všechny Brusel s Prahou dohromady neukradnou na daních), sexu (dokud nám to jde a máme s kým) a jídlu (dokud nám na ně po zdanění zbudou peníze).

post a comment