Budu ti vyprávět…

5 February 2010

motiv Někdy zapomínám, že tohle je jen blog, jeden z milionu, a snažím se z něj udělat své malé ztraceno, jedno z mála (a proto například nikdy v článcích nepíšu ty otravné smajlíky). Dnes chci být ale jedna z toho milionu, dnes je tohle obyčejný blog, dnes vám budu vyprávět… …o zkouškovém, které vlastně ani […]

motiv

Někdy zapomínám, že tohle je jen blog, jeden z milionu, a snažím se z něj udělat své malé ztraceno, jedno z mála (a proto například nikdy v článcích nepíšu ty otravné smajlíky). Dnes chci být ale jedna z toho milionu, dnes je tohle obyčejný blog, dnes vám budu vyprávět…

…o zkouškovém, které vlastně ani zkouškové nebylo. Jak by taky mohlo, když jsem měla asi šest týdnů na zvládnutí pěti zkoušek, tedy vlastně tří, protože dvě jsem úspěšně napsala už v předtermínu před Vánoci. Celkem posun od tradičních třinácti zkoušek. Čím to? Tentokrát jsem si sice také zapsala třináct předmětů, ale u poloviny z nich “stačilo” vyvíjet aktivitu v průběhu semestru (viz například 1 sezóna v pekle filmové kritiky), takže zkouška na konci je přece zbytečná, když jste tak tvrdě dřeli v průběhu semestru, ehm. Takže tři zkoušky. Nic co bych v minulých dvou zkouškových nezvládla za týden či za jeden den. Jenže možné termíny byly tak nevýhodně vypsané, a mně se tak moc nechtělo přepínat jen kvůli třem zkouškám na svůj study mode, že jsem poslední zkoušku udělala až dnes. Na druhý pokus.

…o prázdninách, které mi dnes začaly, i když ještě stále neznám vyhodnocení dvou předmětů, tedy spíš vyhodnocení filmových analýz, které jsem k nim psala. Tak či tak, zbývají mi ještě téměř tři týdny, než začne jarní semestr. Většinu času strávím v divadle. A pak připravováním Jednoho světa v Brně (v redakčním týmu), filmového festivalu o lidských právech. A pak připravováním se na zkoušku z angličtiny v půlce února (čím míň vám toho o ní řeknu, tím líp). Ale to vše může počkat až do začáku nového týdne (úterý). Tento víkend (od neděle) už žádné starosti, žádné deadliny, které nestíhám, žádné upomínky a žádná dřina. Čekají mne tři dny v Praze.

…o tom, co mi v Brně schází, nebo spíš kdo. Nezdá se to, ale Brno je celkem vylidněné, když už mají skoro všichni studenti po zkouškách a teď beztak lelkují někde na horách. Včetně mých kamarádů. Kdybych jen na Nový rok neudělala jednu zásadní změnu a o tři týdny další, tohle bych teď řešit nemusela. Věděla bych totiž, že se kdykoliv můžu ozvat svým dvěma nejlepším kamarádům. Oba jsem však od sebe odstřihla, odmítla se s nimi vídat. Tak jsem přišla o dva lidi, ke kterým jsem mohla kdykoli utéct, aby mi vždycky pomohli vrátit se. Bohužel, nakonec to ztroskotalo na tom, že každý chtěl po tom druhém něco, co nedokázal splnit.

…o mých dvou nejlepších kamarádech, v současnosti bývalých. Jeden byl takový můj friend with benefits. Ale fungovalo to, párkrát jsme se sice kvůli těm našim benefitům nepohodli, ale jelikož nebylo možné se sobě ve škole a kvůli všem těm náhodám vyhnout, nějak jsme to vždycky vyřešili. Jenže nakonec to vždycky přestane někoho bavit. Kupodivu jsem to byla já, kdo se cítil více zneužitý a oklamaný. Vypadalo to definitivně, teď se nějak začínáme prozvoňovat. Nejde se ubránit, je to divné, ale ve chvílích jako tahle, ve chvíli deprese a nepřívětivosti Brna, to byl vždycky on, kdo mi pomohl. Já vím, já vím, už je na čase začít zatěžovat někoho jiného. S tím druhým to bylo jiné. Nebavili jsme se spolu co chvíli, s nikým jiným jsem nezažila tolik “rozchodů”, po každé se však v jednom z nás něco zlomilo a v momentě z nás zase byli bestfriendi. Jenže pak se něco zlomilo nadobro a já mu už nechtěla ubližovat tím, že budeme “jen” nejlepší přátelé. Ti dva mě znali jako nikdo. Doufám, že ještě není všemu nadobro konec, ale nevím, jestli je teď možné nějak to spravit. Netušila jsem, že mi ty naše náhody, bruslení a podobně bude tak moc chybět. Antoine de Saint Exupery jednou napsal: “Když lidé ztratí to podstatné, nevědí, co ztratili.” Myslím, že se mýlil.

…a o Něm, protože jsem ho konečně potkala.

one comment

  1. Jan February 5, 2010

    :-/

post a comment