Cannonball

Leave a comment


motiv

Nemůžu popadnout dech… ujíždím… a bojím se otočit zpátky… snažím se soustředit na cestu… tuto noc mě nezajímá ani těch tisíc hvězd na obloze… kašlu vám na Velký vůz… jediné, co chci… je ujet… mrazivý vzduch se mi dere do plic… a pak zpátky ven v podobě nekonečného kašle… na čele se objevují první krůpěje potu… snažím se je setřít, ale látka je příliš málo savá… začínají mě zrazovat i nohy… ještě jeden výšlap a pak snad… odpočinu si… už to bude za mnou… přívětivá světla prvních domů mi signalizují, že už jsem ujela dost daleko… za sebou neslyším žádné zvuky… jen v dáli přede mnou kostel… začíná odbíjet pozdní noční hodinu… odhodlám se podívat na oblohu, ale ta mezitím potemněla… měsíc už splnil svou úlohu… a schoval se za mraky… pouliční lampy proměňují mou siluetu v protáhlý obraz štvané zvěře… bojím se zastavit… i když už jsem u konce s dechem… z posledních sil vjíždím do konečné zatáčky… jako dělová koule se řítím… do cílové rovinky… abych nepřijela pozdě k poslednímu zúčtování.

Love… teaches me to lie.
Life… teaches me to die.

Odsouzena tvořit a pak ničit… zasévat semínka naděje a pak pošlapat první výhonky… odsouzena žít ve svazujících poutech svých vlastních ambic… odsouzena nikdy nerozkrýt tajemství lásky a nepoznat ani příznaky… odsouzena žít život plný útěků… strmých kopců, na kterých dochází dech… přinucena dovolit, aby si na ni všichni posvítili… a aby se začala bát minulosti… a přestala věřit na hvězdy.

A láska bolí… a nikdy nepřestane… co se má stát… se vždycky stane.

Love… taught me to lie.
Life… taught me to die.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *