Dance and burn with me

30 September 2010

Hořela jsem včera večer, kdy jsem se ocitla v pravém salsa klubu. Už mi nikdo nemůže namluvit, že Turci špatně tančí. To já tam celou hodinu jen seděla a koukala na krásné muslimky a neuvěřitelně se kroutící muslimy, kteří to roztáčeli jako ve správném kubánském klubu.



Posledních dvacet čtyři hodin v Istanbulu jsem snad snila. Začíná se něco velkého.

Psal mi kamarád z mé rodné vísky, kdy mi má vrátit DVD se seriály, která jsem mu půjčila asi před půl rokem. A já, že to nespěchá; doma budu až v lednu, teď studuju v Istanbulu. Víc ho snad mohlo šokovat jen to, kdybych mu napsala, že zítra odlétám na Měsíc. A tak mi konečně docvaklo, jak je to strašně neuvěřitelné, že si teď ležím ve svém vlastním pokoji v Istanbulu, právě jsem se rozloučila se třemi Turky, kteří pak šli k jednomu z nich domů na čaj a sušenky (bez psiny), vedle v pokoji mi vyhrává další Turek na foukací harmoniku a zítra mě čeká první přednáška o dokumentaristice.

Přišel mi e-mailem zajímavý dotazník z mé istanbulské univerzity. Mimo jiné jsem tam měla zakroužkovat, jestli jsem už někdy absolvovala:

práci mimo můj obor studia
práci v rámci mého oboru studia
praxi či stáž
zahraniční studijní pobyt.

Ano. Ano. Ano. Ano. Zn.: Bez větších plánů, s náhodou.

Mrzí mě, že jsem si zapomněla do kufru přibalit plakát s mladým Janem Palachem. Vlastně ani nevím, ve kterém z mých domovů právě je. Vím jen, že bych se moc ráda každé ráno probouzela a koukala na něj a připomínala si tak, pro co vlastně hořím. Čas od času vás tady musím vyvést z vaší letargie a pasivního konzumování těchto řádků. Pro co mi tady vlastně hoříte?

Hořela jsem včera večer, kdy jsem se ocitla v pravém salsa klubu. Už mi nikdo nemůže namluvit, že Turci špatně tančí. To já tam celou hodinu jen seděla a koukala na krásné muslimky a neuvěřitelně se kroutící muslimy, kteří to roztáčeli jako ve správném kubánském klubu. Takové malé soukromé latinské taneční uprostřed Istanbulu.

Hořela jsem, když jsem se poté sama roztancovala v hip hop a r’n’b klubu o dům dál. Postupně sem přecházeli salsa tanečníci; kdo neuměl tančit, jakoby ten večer neexistoval.

Hořela jsem rozzlobeností, když mi v mé malé tiché uličce začala zase troubit v sedm ráno přes otevřené balkonové dveře auta a pořvávat první Turci. Volání na modlitby pětkrát denně se zdá najednou jako krásný chorál.

Hořela jsem ve škole a pak znovu v ulicích Istanbulu, kde jsem fotila i ty nejnepodstatnější detaily, které by vám mohli přiblížit zdejší život. Vesmír sám pro sebe s ghetto ulicí plnou autoopraven.

A pak už jsem prostě jen hořela celý večer, abych umírala nedočkavostí, až tohle všechno zakóduju do pár povrchních vět. Konečně jsem utekla. Poprvé jsem v neznámém prostředí jen sama za sebe. Nikdo mě tady nezná.
Mohla bych být třeba švédská princezna.

2 comments

  1. Hortenzia October 1, 2010

    Ty si naša Československá! A né že né!! ;)

  2. Filip October 1, 2010

    Konečně.

post a comment