Dopravní karta, akbil a podobné nesmysly

15 October 2010

Všechny tady tyto karty na dopravní prostředky se vydávají na jednom místě. Považte, šestnáctimilionové město a jen jeden takový úřad. Není proto divu, že když přijdete půl hodiny po otevírací době, dostanete pořadové číslo 327, přičemž na tabuli svítí 102.

motiv


Už je zase deštivo. Jeden by si myslel, že když je o tolik blíže k rovníku, že se mu vyhne ten pravý český sychravý podzim, ale to byste museli být asi někde jinde než v Istanbulu. Teda pořád je tu teplo, ale celkem větrno, soudě podle toho, že už jsem vystřídala během mého už téměř měsíčního pobytu tři deštníky. A to si prosím nekupuju žádné levné atrapy, které prodávají pouliční obchodníci, jen co začne trochu kapat.

Dnes jsem si taky konečně byl vyzvednout svou studentskou kartu na dopravu. Už jsem tady popisovala, jak se to má s veřejným dopravním systémem – jezdí tu metro, tramvaje, podzemní i nadzemní (?) lanovka a zejména autobusy, většinou ve všech zaplatíte za jednu cestu 1,5 TL (18 Kč) a je jedno jestli jedete jen na konečnou či jednu zastávku. Ono je celkem jasné, že tady se na žádné časové lístky nehraje, protože s těma zácpama na každým kroku by stejně lístky na míň než 15 minut byly prostě neprodejný a jízdenky by se časovaly – 1 hodina, 1 hod 15 minut… Takže se tady vyplatí chodit cca od půl páté odpoledne do osmi večer pěšky – cesta domů mi z Taksimského náměstí (ano, srdce Istanbulu, gratuluju, že jste nezapomněli), kde vystupuju z kyvadlového autobusu financovaného z velmi vysokých školních poplatků od mých drahých spolužáků, trvá pěšky asi dvacet/dvacet pět minut (záleží taky na zácpách na chodnících). Autobusem, když není dopravní špička, to trvá asi sedm minut a když se náhodou ocitnu v zácpě, tak v ní trčím klidně i hodinu. Pak se jeden musí divit, proč si lidi zaplatí jízdné a za patnáct minut už z autobusu stejně vystupují v první zácpě, protože se posunuli z nástupního místa o slabý půlkilometr.

Ale zpátky k té studentské lítačce. No to byl taky proces. Všechny tady tyto karty na dopravní prostředky se vydávají na jednom místě. Považte, šestnáctimilionové město a jen jeden takový úřad. Není proto divu, že když přijdete půl hodiny po otevírací době, dostanete pořadové číslo 327, přičemž na tabuli svítí 102. Naštěstí to tady rychle odsýpá, takže když jsme se s Ostravákama (mýma věrnýma souputníkama) na půl hodiny vytratili, že než na nás dojde řada, tak si to okolí trochu projdem, na úřadě mezitím stihli těch dvě stě lidí odbavit. Mimochodem to místo, úřad, kde se vyřizují dopravní karty, se jmenuje Tünel.

K těm dopravním kartám zvaným Istanbulkart. Znovu -jak už jsem tady psala- v Istanbulu ještě nezavedli systém měsíčních, čtvrtletních a podobných kuponů, za které zaplatíte fixní částku a můžete si jezdit do aleluja. Místo toho tady mají takovou malou věcičku, které říkají akbil, anglicky token s čípem, na kterou si vložíte peníze (buď skrz automat, nebo i v některých trafikách), při nástupu do dopravního prostředku si cvaknete (teda když jedete metrem či tramvají, tak jsou na to turnikety, které vás bez cvaknutí nebo bez žetonu, jež si koupíte místo lístku a vhodíte do turniketu, nepustí) a pak jedete za stejnou cenu, jako kdybyste si koupili lístek přímo v dopravním prostředku. Ne, tak má to prý tu výhodu, že druhá a třetí cesta v následující hodině a půl či jak je s akbilem zlevněná… Každopádně, já jako student jsem si zažádala o výhodnější indirimli taşıma kartı, stačilo na to vyplnit jeden formulář a nalepit fotku a předat potvrzení o studiu. Jo a mít u sebe pas. A taky samozřejmě ještě zaplatit poplatek, 10 lir (120 Kč) a počkat asi deset dní, než vám tu kartu vydají – resp. než si ji můžete přijít vyzvednout.

Ten slavný den, kdy jsem si měla svou kartu vyzvednout, byl už včera, ale to jsem byla trochu indisponovaná, a tak jsem vyrazila do Tünelu až dnes. Málem to se mnou seklo, když jsem viděla tu řadu, o které jsem předpokládala, že se line ze dveří, kde vydávají hotové karty. Nekecám, když řeknu, že tam stálo tak sto lidí. Možná víc. Poslušně jsem se postavila teda na konec řady a čekala. A čekala. A čekala. A pak přijel jeden pán s tímto vozíkem a tehdy to bylo poprvé v životě, co jsem viděla pojízdnou fotokopírku:

A pak jsem zase čekala. Můžete si tipnout, kdy jsem se dostala na řadu… Bylo to asi za tři čtvrtě hodiny. Karta mi však byla vydána až o dvacet minut později. No samozřejmě, že jsem zdržovala, když na mě u přepážky přišla řada. Stejně jako Ostravákovi o den dříve, i mně zapomněli mou kartu udělat. Takže zatímco jsem čekala, než se ten problém vyřeší, odbavili ty tři lidi za přepážkou dalších asi třicet studentů (protože ta stohlavá řada byla složena jen z nich, pak tu byla ještě o dost menší řada čítající důchodce, nikomu jinému tyto karty asi nevydávají). No ale bodejť by jim to neodsýpalo, když jejich jedinou náplní dne je rozdávat průkazky.

Každopádně, přišlo se na to, že jsem na formulář nalepila špatnou fotku. Černobílou. A to mi to jako nemohli říct, když jsem jim ten formulář osobně předávala na přepážce? Každopádně, jako správný skaut se stále řídím heslem “Buď připraven!”, takže jsem z peněženky vytáhla jednu z mých posledních barevných zostuzujících pasových fotografií a do dvou minut byla má karta hotová. A proto jsem musela čekat deset dní? Domů už jsem pak jela autobusem za krásných 0,85 lir (neboli 85 kuruşů). A tentokrát mi už ani nevadilo, že tam na mě zase všichni hledí.

2 comments

  1. fremy October 15, 2010

    V té pojízdné fotokopírce dělají i falešné průkazky?

    A teď můžeš trajdat i do odlehlých částí města, nebo tam se raději ani nechodí?

  2. #13 October 15, 2010

    Jak jsem pochopil, tak v Šanghaji taky neni žádnej časovej kupón.* Na kartu se platí stejně jako hotovejma penězma, ale nemusí se stát fronta u automatu a člověk u sebe nemusí mít drobný (stovky a možná i menší ten automat nebere). No a když člověk jede metrem a pak autobusem, tak má ten autobus levnější. Karta stojí 60 korun a vydaj jí hned komukoliv, žádný fotky ani fronty netřeba. :P Prej se to dá použít i na taxík.

    V Jinanu karta stála myslim taky tak (nebo půlku) a jízdný je levnější o deset procent.

    *Ale nejsem si tim úplně jistej. Jako v Číně ničim. :)

post a comment