Dvacetiletá

14 September 2009

Lost in thoughts = not aware of what is happening around you because you are thinking about something else Je mi dvacet. Nikdy jsem si neuměla představit, že až tuhle větu jednou pronesu, budu z ní tak nešťastná. Vždyť kdo by se nechtěl zbavit nelichotivého označení “teenager” nebo “puberťák”, je přece jasné, že ve dvaceti […]

Lost in thoughts = not aware of what is happening around you because you are thinking about something else

Je mi dvacet. Nikdy jsem si neuměla představit, že až tuhle větu jednou pronesu, budu z ní tak nešťastná. Vždyť kdo by se nechtěl zbavit nelichotivého označení “teenager” nebo “puberťák”, je přece jasné, že ve dvaceti byste neměli být ani jedno. Upřímně však myslím, že ke mně jde ta devatenáctka líp. Vždyť ještě před třemi měsíci jsem si jako vzhled svého blogu vybrala theme sice trošku potemnělý, ale pořád ještě s duhou. Co vidíte dnes je jedna odvážná fotka v záplavě černa. A změnený název blogu. Rozhodla jsem se, že jestli mám ve svých dvaceti letech stále blogovat, mělo by to být trochu na úrovni.

Samozřejmě si nemyslím, že se za den změní něco jiného, než další zostuzující fotka v občance, jde spíš o ten pocit být už dvacátníkem. Poslední kulatiny, které jsem slavila, byly ty desáté. Ani tehdy má fantazie nebyla velká na tolik, abych si sama sebe dokázala představit jako dvacetiletou (slečnu). Natož abych si na své druhé kulatiny dokázala sama sebe představit, jak slavím třicátiny. Teda možná někde v opravdu bláznivé science fiction je slavím někde se svými přáteli a kolegy z práce, manželem a dětmi. Mám ještě deset let na to se tam dopracovat a tisíce příležitostí tu lehce nadhozenou vizi změnit a hlavně dospět.

Posledním milníkem předtím, než oslavím narozeniny a začnu druhý rok na vysoké škole, byla Budapešť. Během půlhodiny jsme si s kamarádem zabookovali jízdenky i hostel a za tři dny jsme se už slunili na schodech vedoucích přímo do Dunaje. Byl to můj první výlet do zahraničí (neboli také dovolená) bez jakéhokoli rodinného příslušníka. Jela jsem s jediným člověkem, se nímž jsem se nebála… a celé čtyři dny se odehrávaly tak moc mimo realitu, že už plánuju další cestu. Jako třeba projet na motorce (nebo v těch starých amerických pekáčích) celé USA, protože mě fascinují ty jejich roads (movie)…

And Budapest will never be the same again… Smála jsem se turistům s mapou a sama se ztrácela už po východu z metra. U Dunaje si každý den vypila tokajské víno, což je jen jeden z následků, když vyrazíte s abstinentem (buď se přizpůsobíte, nebo to lejete za dva). Obdivovala jsem čtyřpodlažní galerii a pak si potají kreslila do písku dětské piktogramy. V supermarketu jsem se srazila s modelem z L.A., v hostelu s pantátou Indem, jehož chrápání se muselo nést až do jeho domoviny a jednomu Australanovi jsem vymluvila do hlavy, že v Česku nestojí za vidění nic kromě Prahy a prohlídka Bratislavy mu zabere jen jedno odpoledne. A v termálních lázních mě dostihl osud, když jsem viděla spoustu osmdesátiletých dam, nahých.

But I’m gonna have those moments again. Wish me…

… Happy Birthday!

one comment

  1. klubin September 14, 2009

    jo :-)

post a comment