Dvojčata v Miláně

29 April 2011

A kdo nenosil v Miláně vitonku (říkám vitonka, píšu vitonka), padělky se daly pořídit na každém rohu, jako by nebyl. Stejně jako vzor módního domu Burberry.


PŘÍPRAVY

Pár dní před odletem si se Šárkou kupujeme společný foťák, to abychom mohly zdokumentovat, jak spolu tropíme hlouposti nejen v Miláně, ale potom i po návratu do Prahy. Večer před odletem si obě do noci lakujeme nehty, Šárka si k tomu ještě zašívá kabelku a pak jde spát s odkrytýma nohama, aby neměla obtisknutý vzorek povlečení na nehtech. Já povlečení na nehtech vyrýsované ráno měla, tak jsem si celý lak na rukou pro jistotu sloupala hned v Praze na letišti, a co zbylo ještě v letadle.

ODLET

Je pátek pravé poledne. Touto dobou bychom měly mít jako vzorné studentky pracující na plný úvazek obědovou přestávku. Nyní však kvůli právě čerpané dovolené dřepíme na Ruzyni, i když bychom už měly přistávat v Milánu. Bohužel jedna z nutných komplikací letu s nízkonákladovými aerolinkami je to, že vám na letišti oznámí dvouhodinové zpoždění vašeho letadla.

Čekání jsme se rozhodly zpříjemnit nějakým lahodným mokem. Vydala jsem se tedy do duty-free shopů hledat dvě flašky Frisca, podle pokynů Šárky. Když jsem dorazila na opačný konec terminálu a po Friscu stále ani stopy, vzala jsem v posledním možném obchodě k pokladně růžový sekt Bohemia. Jenže ouha, k nákupu alkoholu po mně chtěli palubní letenku. No když nechtějí tržit, tak nechtějí. Vydala jsem se proto zpátky na druhý konec terminálu pro palubák, vysvětila nedočkavé sestře situaci a jala se koupit ten sekt do nejbližšího krámu. Šáňo jsem pak bouchla v záchodové kabince. No jako moje premiéra to nebylo nejhorší. Teda až na to, že jsem pak byla vyklepaná strachy, že kvůli té rachotě na mě vletí policie, že kdo to tady střílí. Každopádně, za chvíli jsme se sestrou byly cinknuté, a to ještě ani nebyl oběd.

Tak si tak dovolenkujeme, popíjíme bublinky u nějakého gatu a čekáme na hlášení o příletu našeho letadla. Po nějaké době, co jsme se stihly pofotit už ve všech možných i nemožných pózách – se šáněm, bez šáňa, s elle, bez elle, mi to přece jen nedá a jdu se projít k tabuli odletů, kde v tu ránu vystřízlivím, když vidím, že u našeho letu je napsáno “Last call.” To se může stát jen nám dvěma, abychom tu dvě hodiny trůnily jako dvě královny a pak na poslední chvíli utíkaly celým terminálem, co nám dech a nohy stačily. Ten, kdo nás někdy viděl běžet, si dokáže představit, co za senzaci (se zelenýma punčoškama, zašitou kabelkou a téměř sloupaným lakem) jsme na letišti vyvolaly. Pár minut později a bylo by z letištního rozhlasu slyšet: “Miss Hromkova and Miss Hromkova, please come to the gate…”

Každopádně, letadlo jsme stihly, dokonce pro nás přijel speciální autobus, který nabral poslední ostudy, kromě nás dvou ještě partu pomatených taliánů. V letadle jsme měly štěstí, zbyla na nás poslední volná místa vedle sebe (na let se nekupovali letenky s místenkami). Spokojeně usazené oddychujeme, už už jen vzlétnout, když v tom nás napadne si udělat ještě poslední vysmátou fotku před odletem. Jenže ouha, náš zbrusu nový foťák zůstal na lavičce na letišti. To se může stát jen nám dvěma, abychom dvě hodiny trůnily na letišti, na poslední chvíli utíkaly terminálem a poté zjistily, že jsme v tom spěchu zapomněly sbalit foťák. No třeba teď už někomu visí naše fotky z letiště zarámované v obyváku na stěně. Tolik dobrodružství, a to jsme ještě ani nevzlétli.

MILANO

Po příletu do Bergama jsme potřebovaly najít nějaký spoj na milánské hlavní vlakové nádraží. Přimotaly jsme se k nějakému shuttle busu nachystaného k odjezdu. Nákup jízdenky přímo u řidičů byl tak rychlý, nesrozumitelný a drahý, že jsem si mimoděk vzpomněla na můj nákup jízdenek na východě Turecka. Se sestrou jsme pochybovaly, zda ten lístek má opravdu i zpáteční platnost. Patnáct euro se nám ale každopádně za jednu jízdu zdálo moc.

Na hlavním nádraží jsme přesedly na metro za účelem nejdřív se ubytovat a pak se rozkoukat po městě (Šárka, znalá místa z jejího loňského čtyřicetidenního výletu po západní Evropě, bez zaváhání našla vchod do podzemky). Po cestě se nám dostalo první pozornosti od Italů a to v podobě zahlesnutí “Very beautiful.” A jak jsme se hned zatetelily, my slaměné vdovy s boyfriendama v Asii. Hledání zastávky, na které jsme měly po výstupu z metra nasednout na tramvaj, se však ukázalo jako další problém. Jakože welcome to Italy – na zastávce, kde je napsáno, že provoz přerušen, tramvaj regulérně zastavovala. A to nás ještě předtím upozornil na výluku jeden Ital stylem “Holky né, stojite špatně, vodsaď to nepojede.”

Z našeho hostelu se vyklubal malebný hostýlek, dostaly jsme pokoj s double bed, balkónem a koupelnou bez koupelny. Po ubytování jsme jely šalinou zpátky do centra zjistit, zač je toho v Miláně loket. Nakupovat v centru má jednu velkou nevýhodou, přeplněné kabinky. Byl to boj a byla u toho prolita spousta potu. Za odměnu jsme si zašly na oběd do restaurace, kde nejspíš taky za odměnu nám naúčtovali zeleninový sálat za devět euro. Úplně stejný salát jsme pak viděly ještě tentýž den v Bille za dvě eura. A pak si stěžujte na turistickou přirážku pod Hradem.

Zbytek odpoledne jsme si se Šárkou jen tak sightseeingovaly, zejména po pamětihodnostech ukrytých v módních domech. Zajímavé bylo zjištění, že všichni sekuriťáci v Miláně jsou dobře stavění černoši v černých oblecích, jezdících do práce na koli. Věřte nebo ne, ale má to něco do sebe – splývají s okolím a budí respekt. Naopak většina prodavačů byli takoví ti vystajlovaní tajtrlíci, ale tak patří se. Když si vzpomenu na našeho mladinkého vizážistu v práci, který si dokonce úředně změnil příjmení na Dolce (“Víš, to je italsky sladký), je jasné, která bije.

Další zajímavé zjištění na nás čekalo, když jsme jen tak lelkovaly se zmrzlinou kolem hlavního náměstí Duomo. Kluci mladý italský tady přišli na to, že dívky rády koukaj chlapcům na zadek. Tak proč ho neukázat co nejvíc, třeba tím, že si stáhnou gatě do půli zadku (škoda toho foťáku!) a mašírujou si to po ulici s vystrčenýma spoďárama. No to mi řekněte, co je na TOMTO sexy.

No a na závěr dne poslední překvapení na nás čekalo v supermarketu – není Billa jako Billa! Tak snad za pár let doputuje stejný sortiment i k nám. Poté, co jsme za boha nemohly najít tramvajovou zastávku, odkud by nám to jelo na hostel, jsme zjistily, že v konečné zastávce tramvaj nejen končí, ale i vyjíždí. Namířeno jsme měly rovnou do postele vypít a sníst všechny ty dobroty ze zázračné Billy. Sushi padlo za vlast už po cestě.

V noci mě budila nějaká hulákající a opilá hovádka boží běhající po hostelu (zatímco Šárka spala jako dudánek) soudě dle hlasu by těmto výrostkům však alkohol ještě prodávat neměli. No bohužel. Ráno vstanu, setřepu drobky a jdu na společný záchod a ten je zeblitý až na chodbu. Aneb Out of order. Bohužel to nebyla to ráno jediná nepříjemnost, při pohledu z okna na louže na ulici bylo jasné, že tohle slunečný den nebude. Přesto Šárka naléhala: “Ivy, pojď, já si chci už koupit tu sukni v Pimkie.” Vyoblékly jsme se teda jedna do růžových, druhá do fialových punčocháčků s černýma kraťáskama a jaly se pokračovat v sightseeingování (heslem dne bylo “Nedrob, a poď).

V Milánském dómu jsme způsobily svým oděvem rozruch. Během obhlížení vnitřku katedrály k nám přikráčel nějaký boží pomocník s prostým sdělením: “Too short” (bodejť by ne, když nám ty kraťásky zakrývaly sotva zadek). Výzvu jsme pochopily tak, že jsme si sundaly šátky z krků, které byly na rozdíl od noh pečlivě zahaleny, a omotaly si je až po kolena. K našemu údivu však v katedrále i přesto chodily slečny s minisukněmi. Asi neměly tak pěkné nohy. Přirozeně.

Celé sobotní dopoledne bylo v Miláně velmi sychravo, takže jsme si u pouličního prodavače koupily palazór za deset euro, který si, ve dvou barevných variací, ten den s sebou táhla půlka Milána. Někteří si však neobtěžovali ani odtrhnout cedulku. V Arena parku se zrovna konala korejská svatba. Během focení novomanželů si jedna družička s kabelkou Louis Vuitton odskočila na nedaleké ToiToi. A kdo nenosil v Miláně vitonku (říkám vitonka, píšu vitonka), padělky se daly pořídit na každém rohu, jako by nebyl. Stejně jako vzor módního domu Burberry. S jejich šálou zase chodila půlka Istanbulu.

Na oběd jsme se vydaly do turecké restaurace. Jídelní lístek byl napsán v italštině a turečtině a italsko/turecký číšník pro změnu uměl trochu česky a polsky. Když proto Šárka ještě neměla vybráno, co bude jíst, odvětila mu: “Musím si to promyslet.” Číšník přišel po chvíli znova a s úsměvem se zeptal, jestli se Šárka ještě potřebuje “pomyšlet”. A že je prý “very beautiful” a má se proto víc usmívat. No víc ji do rozpaků asi dostat nemohl.

Odpoledne jsme strávily na ulici Corso Bueonos Aires. No nebyla to úplně fif eveňů, ale bankovní konto i tak utrpělo ránu. Když jsme se vrátily na Duomo, chudák Šárka si musela koupit v McDonaldovi kafe, aby ji tam vůbec pustili na záchod. V centru Milána jsme se pak nedostaly dál než za Billu, která značila pomyslnou hranici, pak už začínalo ghetto bez pořádných obchoďáků. A při nakupování známek nás tipovali na Polky či Švýcarky.

ODLET

Ještě bych chtěla říct pár slov k hostelu – kromě snídani nám dokonce nějaký dobrý skřítek uklidil ten náš mrdník (nedojezené olivy, zvětralé víno a smrad po mořských příšerách). A k tomu měla ještě každá hand-made koš u postele. Bohužel, ani to nepomohlo a moje zásada “Žádné drobky v posteli” byla Šárkou naprosto nebrána na vědomí. Nakonec nám skřítek vyměnil celé prostěradlo, pokapkané ještě lágrem od oliv a krevet.

A taky bych ráda něco dodala k metru – ach. Hned naši první jízdu nám hrál v metru houslista, po druhé zase harmonikář. Takový krásný kousek umění zadarmo. Zadarmo jsou však v metru i jiné věci – například jeho podzemní prostory, jedna stanice dokonce více než zastávku hromadné dopravy připomínala taneční studio, v garážovitém prostoru nacvičovalo své choreografie hned několik tanečních skupin. Tomu se řiká underground.

Postřeh dne: Při nastupování do shuttle busu zpátky na bergamské letišti se řidič mlsně zadíval na Šárku. (Tak blondýnu s drdólem tady nemajú.)

Při bezpečnostní kontrole na letišti jsme se Šárkou byly odvedeny do zvláštní řady, kde jsme si musely dokonce zout i boty. Při pohledu na kontroly u ostatních bezpečnostních rámů nikdo po nikom tohle nechtěl. Zase nějaká privilegia. Po posledním zkontrolování boarding passů u gatu jsme už měly jen projít krčkem (nebo jak se tomu tunelu říká) a nasednout na autobus. Měly jsme však takové štěstí, že nám dveře z krčku ven do autobusu zamknul před nosem starý Ital ve fešné fosforové vestičce, takže žádné přednostní zabrání míst v letadle, ale mačkání se zbytkem na druhý autobus. Zbylí cestující se tak řadili za námi na schodech, my se Šárkou jsme čekaly u zdánlivě automaticky otvírajících se dveří.

Protože WizzAir nevede místenky, všichni se po zastavení autobusu nahrnuli do letadla, aby mohli sedet u tolik přeceňovaných okýnek. Nechtěla jsem se však tentokrát spoléhat, že znovu najdeme dvě místa vedle sebe, posadila jsem teda sebe a Šárku hned do třetí řady, do sedadel přes uličku. Já se tak dostala do společnosti typicky české rodinky a Šárka se ocitla vedle uřvaného italského mimina. Kdo umí, ten umí. Mimochodem, dvě letušky se jmenovaly Jana a Kristýna a uměly obstojně česky.

A poslední zmatení na závěr, když jsme přijely metrem zpátky na Anděla, se sestrou jsme si řekly: “Sláva nazdar výletu,” a vykročily každá opačným východem, než měla jít.

A jestli bylo kdysi podtitulem mého výletu do Budapešti “Kašleme na mapu, prostě se ztratíme,” k Milánu by se hodilo “Kašleme na foťák, prostě ho necháme na letišti.”

 

one comment

  1. fremy May 2, 2011

    Jako bych tě to slyšel vyprávět, sedící vedle na gauči. I bez fotek to jde krásně obrazně převyprávět, ale to nikomu vysvětlovat nemusím, protože si již na to každý zvykl :) Už dlouho ti ty výlety závidím a podobný šílený, mám taky chuť zažít. Ale plánovat se to nedá.

post a comment