IGNIS BRUNENSIS 2009, 2. soutěžní ohňostroj

4 June 2009

Skromně jsme tedy chytly jedno dvousedadlo a usadily se na něj všechny tři a pak jsme jen čekaly, kam nás tento podivný autobus doveze. Já tipovala, že někam do lesa, kde se staneme oběťmi turkmenského rituálního vraždícího obřadu, kamarádka to viděla na nějaký les u přehrady, abychom se nemuseli mačkat s davem, a sestra, stále ještě trochu vystrašená z takového ornamentu masy, si prostě jen přála někam urychleně dojet. Bylo za deset půl jedenácté, my jsme ještě pořád trčely v autobuse a za oknem viděly vybuchovat první salvu signalizující, že za deset minut to vypukne.

Light my fire for the second time

Přináším další zážitky z brněnské přehlídky ohňostrojů Ignis Brunensis. Dnes byla na programu ohňová show Velký třesk z dílny portugalské skupiny Grupo Luso Pyrotecnia. Nutno říct, že mi čas konání tohoto ohňostroje vůbec nepasoval, protože zítra mám psát zkoušku z Úvodu do rozvojových studií, a jak mě znáte, tak jsem se na to ještě ani nepodívala, ale říkám si, do čtvrté odpoledne času dost, ne?

 

motiv

Se sestrou a kamarádkou jsme vyjely ze zastávky Husitská po půl desáté večer. Měly jsme tedy přibližně hodinu na to dostat se na Brněnskou přehradu. Jedničkou jsme se projely na Pionýrskou, odkud jsme pěšky putovaly až na Konečného náměstí, kde jsme nasedly do posilového spoje jedenáctky, která nás měla hodit rovnou k přehradě. Někde v půlce cesty však soudruzi udělali chybu. Teda spíš řidiči tramvají. Nejdřív jsme tak deset minut čekali na místě, pak se pan řidič konečně uráčil otevřít dveře a vypustit nás do pustiny už ani nevím které zastávky. Takhle to udělaly všechny tramvaje před námi a za námi, takže jsme se najednou ocitly uprostřed nekonečného proudu lidí směřujícího kdoví kam. Letmým pohledem na vzdalující se tramvaje a přijíždějící policisty bylo jasné, že došlo k nějaké nehodě.

Po nějaké době, kdy už sestru chytala panika z takové masy lidí, jsme se nakonec zastavily na mostě. Teda spíš dav zastavil a nešlo přes něj dál. To bude nejspíš někde v dáli před námi nějaká zastávka. A taky že jo, po chvíli přijel zastavil autobus s nápisem Služební jízda a kupodivu otevřel dveře. A kupodivu se ty dveře rozevřely přímo před námi. Skromně jsme tedy chytly jedno dvousedadlo a usadily se na něj všechny tři a pak jsme jen čekaly, kam nás tento podivný autobus doveze. Já tipovala, že někam do lesa, kde se staneme oběťmi turkmenského rituálního vraždícího obřadu, kamarádka to viděla na nějaký les u přehrady, abychom se nemuseli mačkat s davem, a sestra, stále ještě trochu vystrašená z takového ornamentu masy, si prostě jen přála někam urychleně dojet.

Bylo za deset půl jedenácté, my jsme ještě pořád trčely v autobuse a za okny nám vybuchovala první salva signalizující, že za deset minut to vypukne. Lidé začali být nervózní… Ani jedna z nás se najednou nechtěla dožít okamžiku, kdy začne ohňostroj a my budeme pořád zaseknutí v autobuse, ne proto, že by nám utekl začátek, ale protože by se k nervozitě mohla ještě přidat agrese. Naštěstí, druhou salvu signalizující pět minut do ohňostroje jsme zahlédly až při výstupu z autobusu. Kdybychom se však začlenily do davu na jiném místě, do Služební jízdy se nikdy nedostanem a začátek ohňostroje opravdu prošvihneme.

Takhle jsme si to ale utíkaly přes louku co nejblíže k břehům, protože show se měla odehrávat na ostrůvku vybíhajícím z pevniny. Nakonec jsme však byly rády, když jsme se usadily na stráni a slyšely hudbu z reproduktorů z nedaleké tribuny. Ohňostroj začal přesně ve chvíli, kdy jsme zjistily, že přes ten velký strom vedle asi vážně moc neuvidíme. Rychle jsme se tedy daly ke strategickému postupu o pár metrů vpřed.

Nevím jestli to bylo tím, že jsem v sobě dnes neměla ani kapku alkoholu, že to bylo s jinými lidmi a sledované z jiného místa, nebo to prostě možná bude tím že to nebyli Španělé, ale Portugalci, zkrátka a dobře, předešlý ohňostroj byl daleko lepší. Minulou středu jsem opravdu sledovala celou podívanou se zatajeným dechem a v duchu si říkala: “Teď… už… určitě… jééééééé… aha, tak ještě ne…” – narážím na to neskutečné gradování. Dnes to však bylo sem tam něco, nemělo to žádnou ucelenou strukturu, jeden dva vrcholy, nelíbily se mi ty obrazce na noční obloze, ani zvolená hudba. Teda až na chvíli, kdy se z tlampačů ozvala úvodní znělka ze seriálu Červený trpaslík, kterou jsem tak hodila jako link do motivu. To bylo opravdu nečekané.

Ani finále nebylo nic moc, no tak odpálili ty stejné rakety moc moc moc rychle po sobě. Lidé začali tleskat, ale už po chvíli se ozývalo první: “Ale minule to teda bylo lepší”. A mně nezbývá, než se k nim přidat. Aspoň, že ta tramvaj, kterou jsme chtěly jet zpátky, nám otevřela dveře zase přímo před nosem. Ohňostrojné grandfinále, závěr přehlídky Ignis Brunensis v podání Čechů, se koná už tento pátek na hradě Špilberk. Jestli si to však nechám ujít nebo ne, to snad teď ví jen ten kus hořící rachejtle, který se během ohňostroje omylem zatoulal do davu lidí stojícího u břehu. To mají za to, že nás mezi sebe nechtěli pustit.

 

P.S. Někoho možná zarazí, že jsem psala o tramvajích a ne o šalinách, normálně opravdu říkám šalina a tramvaj mi nejde přes pusu, v psané formě však tramvaj zní přece jen lépe. Takže omluvte tento prohřešek proti brněnštině.

post a comment