Istanbule, konečně jsem tady

22 September 2010

Tak si tak sedím a pročítám si první turecké fráze jako „Onlari calistiramamisiz“ neboli „Zdá se, že jsme je nedokázali přimět, aby pracovali“ z knížečky běžné turecké konverzace, a tu si ke mně přisedne vysoký kluk v obleku.

Jak jen začít…


Let

Přílet do Turecka se nečekaně obešel bez komplikací, na to, že to byl můj první samostatný let v životě a třetí let vůbec. Ale ty dva lety se snad ani nepočítají, protože to byla trasa Brno – Monastir. A najednou jsem měla před sebou vídeňské letiště. Naštěstí jsem si dobře zabalila kufr (19, 6 kg), takže s váhou zavazadel problém nebyl (měla jsem dovoleno mít pouhých 20 kg). A při čekání na odlet jsem se dokonce stačila seznámit s jedním Vídeňákem.

Tak si tak sedím a pročítám si první turecké fráze jako „Onlari calistiramamisiz“ neboli „Zdá se, že jsme je nedokázali přimět, aby pracovali“ z knížečky běžné turecké konverzace, a tu si ke mně přisedne vysoký kluk v obleku. “Tak pěkně nám to začíná,” pomyslela jsem si, dokud na mě nespustil plynulou angličtinou s německým přízvukem. Ale milý chapec byl, to jo… na Rakušáka.

Pořád tomu nemůžu uvěřit. Sedím si tak na vídeňském letišti, učím se základní turecká slovíčka a nedochází mi, že v Turecku budu čtyři měsíce. Najednou je to strašně rychlé. Nic o té zemi nevím a stejně tam jedu. Jak typické pro mě.

Slečna u check-inu mi rezervovala sedadlo u okýnka číslo 15A (moje šťastné číslo!), a tak jsem byla umístěna mezi bandu rakouských středoškoláků letících taktéž do Istanbulu. Těmto výrostkům chyběla snad jen nějaká flaška v ruce, letadlo ne letadlo, chodili si tam jak na promenádě, no zkrátka to tam kolem mě vypadalo jako při dvouhodinové školní přestávce. Samotný let pak trval kolem jedné hodiny a čtyřiceti pěti minut, ale že se teda vlekly…

Přílet

Přistála jsem na letišti v asijské části Istanbulu, kde mi pak dali jen štempl na vízo v pase a už jsem si to kráčela k pásu se zavazadly. Mezitím jsem však stihla ještě potkat českého studenta letícího kamsi do Eskisehiru. Chlapci jsem záviděla dvě věci – vyhnul se měsíčním obštrukcím týkající se vyřízení víza, protože si o žádné nepožádal. Prý mu kamarád poradil, že si po těch bezvízových devadesáti dnech má udělat výlet třeba do Bulharska a pak se vrátit a ušetřit si nervy s tureckou byrokracií. A pak jsem mu záviděla povolenou hmotnost zavazadla – 30 kg. Že prý mohl mít víc, protože měl letenku na flexible date a ne na fixed jako já. Ale tak co bych do dalších 10 kil dala, že jo. A taky si radši vystojím dvoudenní frontu na cizinecké policii a zaplatím přes dva tisíce za prodloužení víza, ne…

Po šťastném shledání s kufrem jsem se konečně potkala s Turkem, u kterého jsem zatím ubytovaná. Jen tak pro upřesnění, je to kamarád mé kamarádky z České republiky, ta ho zná už tři roky, zná dokonce i jeho rodinu, byla u něj párkrát na návštěvě, takže jsem neměla strach, že by se z něj vyklubal nějaký fanatický muslim či tak. A tak tam na mě čekal, student magisterského programu Mechatronics Engineering v oranžovém tričku, který hned začal chrlit anglické fráze s dokonalým americkým přízvukem. Že prý ho pochytil ze seriálu How I met your mother.

Pár slov k Istanbulu

Istanbul má podle oficiálních pramenů 12 milionů lidí. Turek mě však jemně vyvedl z omylu, že těch lidí tady bude asi ještě o čtyři miliony víc. Tím pádem teď studuju ve městě větším než Česká republika a Slovensko dohromady.

Istanbul byl postaven na sedmi pahorcích (heh, co mi to připomíná), takže je to všude z kopce do kopce. Upřesnění pro Brňáky: v Brně je to všechno z kopečka do kopečka. Istanbul je také jediné město na světě, které se rozkládá na dvou kontinentech, Bosporskou úžinou je rozděleno na evropskou a asijskou část. Na evropské straně je většina památek, je to centrum všeho, město, které nikdy nespí. Kdežto té asijské straně se podle Turka říká také „postel Istanbulu“. Zjednodušeně řečeno, v evropské části lidi žijí, pracují, paří, do té asijské se jedou vyspat. Já samozřejmě bydlím a studuju v té evropské. Istanbul byl také zvolen Evropským městem kultury roku 2010, zatím nemůžu soudit, jestli to Istanbulu k něčemu je, protože tady se pořád něco děje.

První dojmy z Istanbulu byly jasné – je to strašně velká a přeplněná metropole. Poté, co jsme se s Turkem hodinu a půl trckali autobusem z letiště na náměstí Taksim, srdce Istanbulu, jsme si z Taksimu k Turkovi domů vzali taksíka. Bylo už kolem osmé večer, ale zácpa byla stejná jako ve dne. Kam oko dohlédlo záplava žlutých aut a autobusů… a zácpy tu jsou dokonce i na chodníku.

Doprava

Jestli se někdo bojí řídit v Itálii, tak ať do Turecka už radši vůbec nejezdí autem. Na silnicích tu sice mají namalované bílé pruhy, ale někdy jsou tam spíš jen pro okrasu, auta různě přejíždějí z jednoho pruhu do druhého, blinkr neblinkr, a když tam náhodou není místo, prostě se zastaví uprostřed. A na některých magistrálách pro jistotu žádné bílé pruhy na silnici ani namalovány nejsou. A pořád tady někdo troubí. Začíná to být otravnější než to svolávání k modlitbám pětkrát denně, které se ozývá z každé mešity.

Náš taxikář dokonce jednou zabrzdil vůz, vyskočil z něj a začal nadávat nějakému řidiči náklaďáku, že mu překáží v cestě. Tak se spolu začali hádat, do toho ostatní nedočkaví řidiči začali troubit, no zkrátka zábavná podívaná. Ale jinak musí být Turci výborní řidiči, protože na řízení v těch jejich strmých křivolakých uličkách, kde se jezdí ve všech možných směrech a které by u nás sotva obstály jako jednosměrky, musíte mít buď talent nebo sebevražedné sklony. A jelikož je podle Koránu zakázáno vzít život sám sobě nebo komukoli jinému, bude to to první.

Nejčastější dopravní prostředek je tu autobus, do kterého se vždy nastupuje předními dveřmi. Lístek si buď koupíte u řidiče, a je jedno jestli jedete jednu zastávku či deset, platíte pořád stejnou částku. Nebo tu existuje obdoba čipových karet či tzv. tokenů, který si „cvaknete“ na zařízení vedle řidiče. Odečítá se vám kredit za každou jízdu. Předplacené průkazky, jaké známe v Česku, tu moc rozšířené nejsou a myslím, že platí jen na určitých trasách. V některých autobusech sedí blízko řidiče ještě jeden týpek, který má za úkol jen prodávat lístky. Inu dobrý job to je, jen tak si posedávat v autobuse, nechat se vozit a prodávat jízdenky.

Ještě jsem nikoho neviděla, že by nastupoval jinými dveřmi než těmi předními – právě kvůli tomu, že tak či tak, buď si musíte koupit u řidiče lístek, nebo si vepředu aspoň „cvaknout“, nastoupit zadarmo zkrátka nejde. Kdyby byla možnost „cvaknout“ si i u jiných dveřích, prý by to nikdo nedělal, protože Turci hledají vždy tu snadnější cestu, jak mi vysvětlil můj průvodce. Proto taky, když jsou Turci na Erasmu v Evropě, nikdy si nekupují žádné jízdenky, prostě naskočí do nějakých dveří a jedou, nic je nenutí, když nastupují předními dveřmi, nějak zaplatit svou cestu. A navíc, pokuta je u nás tak nízká…

Jet tureckým autobusem je taky zážitek. Teda on je vůbec zážitek najít nějakou autobusovou zastávku, protože spousta z nich není nijak označená. To jsme se v úterý ráno vydali s Turkem na mojí univerzitu zapsat se do semestru. Došli jsme na nějakou ulici, stoupli si na kraj chodníku a čekali. Nikde žádná cedule, budka a nedejbože jízdní řád, ten jsem tady taky ještě neviděla. Žádné označení, jaká čísla autobusů tady staví či kdy a kam. A nejlepší však na tom je, že ani v autobuse nikdo nehlásí zastávky. Prostě jedete, někde se zastaví, někdo nastoupí, někdo vystoupí a zase se jede dál. Někdy řidič zastaví i na křižovatce, když čeká na zelenou, nebo když jste se nepohnuli z místa už více než pět minut kvůli dopravní zácpě, otevře dveře a nechá lidi vystoupit, protože zastávka je nedaleko, tak co by je nechal čekat… Tramvaje či metro prý jízdní řád a podobné mají. Jen ty autobusy jako by si žily vlastním životem.

Město, které nikdy nespí

Po té, co mě Turek ubytoval u sebe na bytě, který obývá ještě s jedním jeho tureckým spolužákem, a já zjistila, že tureckou vodu nemám v žádném možném ani nemožném případě pít (ani převařenou), jsme se vydali do víru nočního Istanbulu… To město vážně nespí! Ještě v jedenáct hodin byly otevřené všechny obchody, a to včetně těch s hadrama jako je Mango či Bershka. Dokonce i v holičství ještě stříhali. Zajímavější bylo však poznání, že v ulicích se pohybují mraky Turků, ale žen už mnohem méně… Jo a to jsem ještě zapomněla zmínit, že jsem prý pro Turky něco jako blondýna – světlá pleť, modré oči, zrzavé vlasy. No je fakt, že nic tak vysokého a zrzavého jsem tady ještě neviděla.

A abych vyvrátila jeden zažitý předsudek – Turecko se rádo tváří jako moderní muslimská země, tudíž burky či šátky či co nosí spíše jen starší ženy, které však k tomu mají oblečené normální šaty, žen zahalených od hlavy až k patě je tu pomálu. Dokonce mi Turek řekl, že je u nich na většině škol zakázáno nosit šátky přes hlavu (no prosím!). Na většině státních základkách či středních školách je zato povinný stejnokroj. Jen na univerzitách či soukromých školách si každý může nosit co chce.

Dnes se jdu mrknout na svou první Erasmus party a říct taky trochu pár českých vět, protože už třetí den tu mluvím jen anglicky, celý den v kuse, a do toho ještě vždy pár vět turecky (např. ček džumheryjetynden gelirojum což znamená jsem z České republiky… bože jak je ta turečtina krkolomný jazyk).

Tak, pro dnešek těch informací bylo myslím že už dost. Příště vás čeká mimojiné pohádka o mé škole, kde mají vlastní Starbucks kavárnu, povídka o tom, jak se v Istanbulu shání bydlení a vtip o Turcích beroucí si v Nizozemí své bratrance, jen aby mohli nadále pobývat v EU.

9 comments

  1. fremy September 22, 2010

    Předplácím si všechna vydání tureckého deníku s odběrem přímo do schránky. A skoro abych se naučil rozumět turecky, až budeš vyprávět to, co se sem nevešlo :D

    Fakt jsem se těšil na pohled brňačky na Istanbul, protože to město vůbec neznám. A zatím mám pocit, že je to místo všech možností.

  2. Ivy September 22, 2010

    A to tady tohle píšu ve spěchu, počkej si na souhrné vydání doplněné o další historky;-) jinak jo, tady je prostě všechno možné… teda kromě muslimských gayů.

  3. fremy September 22, 2010

    @ivy: ve spěchu, ale upřímně, jasně a s nábojem. A to si piš, že netrpělivě čekám na každou zprávu :)

  4. Ivy September 22, 2010

    no jo, jak se na to tady tak dívám, on je to spíš takový travel guide:-D

  5. michal September 23, 2010

    super len tak dalej… tesime sa…
    kludne aj kazdy den by som to stihal citat :)

  6. Hortenzia September 29, 2010

    Ja ťa snáď fakt prídem pozrieť!!

  7. terezka July 31, 2011

    Páni tak to mě tak rozesmálo všechno :D je to bezvadné, plné humoru :D moc mi to pomáhá protože dost uvažuju o tom vydat se do istanbulu na erasmus :) ;)

  8. Ivy August 1, 2011

    Škoda, že jsem nenapsala to slíbené pokračování, co:-)

  9. terezka August 2, 2011

    Mno jako nezlobila bych se kdybys toho o erasmu v istanbulu napsala víc :D

post a comment