Iva sportuje

13 March 2010

Nejspíš mi už chyběli ti hekající chlapci, které jsem vídala každý týden skoro celou střední školu v hodonínském fitcentru a nejspíš to bylo prostě proto, že jsem byla líná a hlavně zbabělá zapsat se do nějakého neznámého sportu.

motiv



Cože??? První bod pro ty, kteří uhádli, že titulek je lživý. Srávně by to mělo znít Iva se snaží sportovat. Ale asi je to stále k neuvěření. Za všechno však může moje univerzita, která jako jednu z podmínek k udělení titulu Bc. stanovila povinnost absolvovat dva tělocviky. A taky za to můžou samozřejmě sestry, které se snaží nejspíš urvat cenu Sportovkyně roku, takže ani já nemůžu zůstat pozadu, protože slovy jedné z nich: “Za pár let se ti to tvé nesportování pěkně vrátí.” Je fakt, že už teď mě začíná můj metabolismus zrazovat, nejspíš kvůli těm pokusům, co na něm den co den provádím…

Inu, minulý semestr jsem si z pře-hr-šle nabízených povinných sportovních aktivit vybrala naprosto všední, ničím výjimečnou posilovnu. Nejspíš mi už chyběli ti hekající chlapci, které jsem vídala každý týden skoro celou střední školu v hodonínském fitcentru a nejspíš to bylo prostě proto, že jsem byla líná a hlavně zbabělá zapsat se do nějakého neznámého sportu. Druhý bod pro ty, kteří zachytili správně skrytou informaci, že na střední jsem zase takový antisportovec nebyla. Bohužel, tato povinná posilovna mě pouze motivovala k tomu, že během minulého semestru jsem si upravila svůj systém cvičení tak, abych se co nejméně zpotila. Břicho, nohy, sem tam ruce, hlavně aby mi nikdo nekoukal na zadek.

Tolik asi k mému dosavadnímu sportování na vysoké škole. Kde jsou ty časy, kdy jsem chodila na střední každý týden do fitcentra, na plavání, půlroku dokonce i na spinning… Stop! Ony se vracejí…! Pod nátlakem, který jsem popsala v prvním odstavci a kvůli dalším doprovodným okolnostem, třetí bod pro ty, kteří pochopili, že “doprovodné okolnosti” je krycí název pro nového přítele, jsem se rozhodla zase začít sportovat. Jenže ouha, najednou jsem si uvědomila, proč jsem vlastně tak dlouho žádný sport neprovozovala… protože mi to nejde. Jsem nemehlo, naprostý nerd bez kondičky, intelektuál co si radši přečte dvoustránkový referát o tom, jak se správně dýchá do vody, než aby prostě skočil do bazénu a intuitivně se to naučil. Vím, že bowling zrovna není sport, ale nedá mi to, abych se nepochlubila, že za jednu hru dokážu uhrát maximálně 40-50 bodů (a to ještě tím stylem, že první tři hody mám začátečnické štěstí a shodím všechny kuželky a pak pár hodů nic, abych se na konci doškobrtala horko/těžko ke zmíněnému počtu bodů).

“Nu což však,” řekla jsem si a z hecu se tento semestr přihlásila na tělocvik Outdoorové aktivity. Nutno podotknout, že byla vypsána jen jedna seminární skupina s limitem 20 lidí. Jak mohli ti tělocvikáři počítat s tím, že z celé Masarykovy univerzity bude mít o tento tělocvik zájem tak málo studentů? Protože: “Jestli přežiju tyhle outdoorové aktivity, tak už přežiju všechno,” řekla, zaklela a spadla z horostěny. Takže abychom si ujasnili, co se pod těmito aktivitami skrývá:

  • bouldering. Tak tohle lezení po horostěně mi byl čert dlužen! První hodinu se nechytal z těch patnácti přítomných lidí skoro nikdo, tento týden už všichni lezli po stěně jako kamzíci. I ta tlustá holka! Teda dobře, není zas tak tlustá, ale je při těle a přesto z té stěny spadla méněkrát než já, všichni spadli méněkrát! Když už nemůžu být nejlepší, tak se aspoň postarám o to, abych byla nejhorší.
    Příklad č. 1: Přelezáme stěnu zleva doprava, já nejsem ani v půlce a už padám. Ozve se kluk, který teprve čeká v řadě: “Nevzdávej to, zkus to ještě!” A tak zase začnu šplhat. Samozřejmě, že spadnu znova, teď už se přidávají i ostatní: “Jdi ještě!”. A tak se zase nechám vyhecovat. Spadnu znova, rudá jak rajče, ale směju se. Brečet přece nebudu.
    Příklad č. 2: Lezeme po stěně až k nejvyšší úchytce (a je mi jedno, jak se to správně jmenuje, já tomu říkám úchytka!) a já se zaseknu, světě div se, ještě před půlkou. Zkrátka nevím, kam s nohama a rukama. Visím jak poslední zoufalec na stěně, všichni už dolezli a koukají na mě. Vyučující (takový ten typ férového padesátníka) mi trpělivě radí, kam mám lézt dál. Už jsem zmiňovala, že na mě všichni koukají? Posunu se teda o kousek nahoru. Všechny oči upřené na mě. A tak spadnu.
    Jeden by si teď mohl pomyslet, proč se takhle vůbec trápím. Protože ke konci hodiny ke mně přijde jeden kluk a řekne, že mi ten bouldering sice moc nejde, ale aspoň se na mě pěkně kouká, že mám hezký zadek. Tak aspoň že tak.
  • vysoké a nízké lanové překážky. A teď si představte, že mě čeká lanové centrum!!!
  • orientační běh. Tohle bude sranda, nemám kondičku, ztratím se i v polích za domem a za chvíli mě čeká pobíhaní někde po lesích u Brna. Prý “ztráty povoleny”.
  • kanoistika. Už teď mě představa Ivy v helmě, záchranné vestě a s nějakým tím pádlem rozesmává víc než představa, že zahynu v peřejích Zvratky, ehm Svratky.
  • severská chůze. OK, chodit bych mohla umět, i když ten “pohyb na vyznačených cestách” mi občas dělá potíže. Čtvrtý bod pro ty, kdo si myslí, že chodit po vyznačených cestách je nuda a někdy je hezké se ztratit.

Ale víte co? Challenge accepted!

A aby toho nebylo málo, zapsala jsem si ještě Plavání. Podmínka: uplavat 200 metrů libovolným stylem a umět dýchat do vody. Skutečný stav: na prsa uplavu klidně i půl kilometru, dýchat do vody neumím. Že bych byla ten největší looser i tady? Ale ne. Při kraulovi prý sice vypadám jako motýl (?!) a můj prsa styl se taky vyučující nezdá, ale aspoň jsem se zatím neutopila (!). Akorát se tu všichni diví, proč mám tolik modřin. Jo, kamarádi, horostěna…

Že todleto sportování beru opravdu vážně dokládá to, že jsem začala hrát naprosto dobrovolně squash. Sice mě k tomu musel kamarád celkem přemlouvat, ale nakonec jsem si s ním zapinkat šla. Po prvních deseti minutách byl můj výkon okomentován slovy: “Teda nemyslel jsem, že to bude až tak špatné.” Což mě ale nějak vyburcovalo a musím se pochválit, že nejsem úplně ztracený případ. Jen mi vadí, že ty místnosti v tom squash centru jsou prosklené a naproti někdo chytře umístil stolky a židličky tak, aby se dnes například ti tři pánové mohli bavit nad mým zoufalým úsilím vybrat ten zatracený malý míček a beztak mi i hledět na zadek. Pátý bod pro ty, kterým došlo, že mi vadí, když mi někdo hledí na zadek, zvlášť když je oblečený v něčem elastickém a já se snažím sportovat.

A to buďme rádi, že ještě nezačalo jaro, protože něco mi říká, že cyklistika mě letos po třech letech zase nemine… Že já ty cyklisty nějak podvědomě vyhledávám… Náhodou mi ale bylo bývalým přítelem řečeno, že kdybych měla nějaké lepší kolo a pořádný trénink, byla by ze mě skvělá cyklistka, mám prý výdrž (jo chlapče, tomu se říká pevná vůle). A prý taky rychle bruslím na ledě – jediný zimní sport, který mi jde. Teda ne že bych uměla nějaké otočky a jiné parádičky nebo byla druhá Sáblíková. Pořád je to však lepší než ten moment ze zimy před třemi lety, kdy jsem se ocitla zaseknutá uprostřed černé sjezdovky kdesi na ledovci v Alpách, jedna lyže na nohách, druhá asi o kilometr dál, můj zadek bolel tak, že jsem se nemohla ani postavit a všude kolem mě svištějící německé nadávky…

Takže když to tak shrnu – ano, sportuju.

Jen kdyby mě ale z toho teď nebolel celý člověk…

Ale ten dobrý pocit ze sebe sama je k nezaplacení.

 

Vyhodnocení bodové soutěže:
1-2 body: Jsi natvrdlý.
3-4 body: Jsi natvrdlý, ale dá se s tím pracovat.
5 bodů: Jsi natvrdlý, ale někdy ti to pálí.

Tak schválně, kolik jste měli bodů.

9 comments

  1. #13 March 13, 2010

    Fajn. Takže sraz ve čtvrtek na začátku cyklostezky v Modřanech. ;)

    PS: Nemusíš si brát přilbu ani pádlo.

  2. Ivy March 13, 2010

    Když já nemám dobré kolo:-))

  3. O'Neill March 13, 2010

    Squash Radost, co? Taky mě tam to okounění některých lidí pěkně štve. Obzvlášť když to člověk neumí hrát a připadá si jak debil.

  4. Ivy March 13, 2010

    Ne ne, squash v Bobycentru. Ale s tím debilem máš pravdu, bohatě mi stačilo, že můj kamarád nemohl uvěřit svým očím…

  5. Kate March 15, 2010

    Skvělej článek.:) Cizí neštěstí dycky potěší. Chtěla bych mít Tvoji odvahu zkoušet nové věci. A úchytka je chyt.:)

  6. Ivy March 15, 2010

    Jé, dík za ten “chyt”:-D! To není odvaha, to je bláznovství… Ještě teď mě bolí zadek (!) z toho squashe.

  7. S.F. March 24, 2010

    Proč Ti vadí, že Ti někdo kouká na zadek? :-)

  8. Ivy March 24, 2010

    Protože si nemyslím, že by byl zrovna výstavní:-p

  9. ta-k March 25, 2010

    já nevím jak ostatní, ale já se dívám jen na ty, které se mi líbí :D

post a comment