Jak jsem po Praze bloudila, až jsem zabloudila

3 Comments


15.20, lavička na sídlišti v Hostivaři

Jednoho pochmurného pátečního rána jsem se vydala na cestu do Prahy, zaregistrovat se v pracovní agentuře a absolvovat jeden pohovor. Chci zde totiž strávit léto. Že to celé dopadlo jinak, než jsem plánovala, to je vám snad jasné, přestože jsem vlastně vůbec nic neplánovala. Jediné, co se zdálo jisté, byl můj odjezd – 8.30 z Brna a 15.30 z Prahy. Bohužel, už při odjezdu autobusem Student Agency se přestalo jet podle plánu – autobus měl 20 minut zpoždění, tudíž do Prahy jsem měla přijet až v půl 12. Jak se později ukázalo, mohl mít klidně zpoždění i dvě hodiny.

Na přesný čas pohovoru jsem se měla informovat telefonicky právě až ten den ráno. Inu, hned jak jsem dosedla na poslední volné místo v autobuse, protože ano, nakonec se čekalo s odjezdem na mě kvůli tomu, že jsem měla namířeno do autobusu odjíždějícího do Prahy v 9.00, jala jsem se vytáčet ono číslo, což ale taky trochu trvalo, protože svůj mobil jsem měla vybitý (jak jinak, když se něco důležitého děje, zrcátko se radši vybije), takže jsem si půjčila sestřin Samsung (naštěstí má sestra mobily dva) a dost dobře jsem nepochopila jeho ovládání, které je podle mě nad rámec normálního lidského chápaní. I když, ten kluk, co seděl vedle mě, se mému zápolení s dotekovýma tlačítkama nepokrytě smál. Asi nebyl normální.

To mě ale nemohlo rozhodit, takže jsem se zvesela představila pánovi na druhém konci linky. Smích mě však přešel záhy, když mi řekl, že dřív jak ve čtyři na mě čas nemá. Jako jak ve čtyři? To už jsem měla být přece na cestě do Brna – čekala tam na mě house party spojená s promítáním filmu, který natočili mí kamarádi. Ten pán mi pak nabídl, že klidně můžu přijít na ten pohovor až v pondělí, ale to nepřicházelo v úvahu, do Prahy jsem jela hlavně kvůli tomuhle. Na nádraží Florenc jsem si proto posunula jízdenku o dvě hodiny (na 17.30), pohovor byl domluven na 16.00. Pán zavěsil se slovy:
„Místo a jak se k nám dostanete máte na našem webu, takže co bych vám to tady dlouze popisoval a utrácel váš kredit.“
Mám paušál, ty chytrolíne.

Jenže jak jsme zjistila, mé trápení tím neskončilo, ale spíš se odstartovala taková řada nešťastných příhod. Už po vysednutí na Florenci mi došlo, že jsem přijela do Prahy naprosto nevybavena – rozuměj: nevěděla jsem přesně, kde ta pracovní agentura sídlí (byla jsem tam asi před dvěma týdny se sestrou a myslela si, že to nějak trefím) a o tom, kde má být ten pohovor, jsem neměla ani zdání.

Zavolala jsem teda na horkou linku č.1 – sestře v Praze, ať se podívá na ten jejich slavný web a řekne mi, jak se na ten pohovor dostat. Ani s nedivím, že na mě spustila:
„Jak si můžeš dovolit takhle neinformovaná přijet do Prahy?“
No nemysli si, taky bych si nejradši vyliskala. Nakonec mi však vše potřebné sdělila: k agentuře se jde tak, že vystoupím na konečné metra Dejvická a pak tramvají na zastávku Zelená či tak nějak.
„Jasné, to trefím, vždyť jsem tam onehdá byla.“
Netrefila jsem. Na Dejvické jsem z metra vystoupila na špatnou stranu, takže se to se mnou pak už vezlo. Navíc, z nabídky tří tramvajových linek žádná Zelená nekoukala.

17.35, autobus Student Agency

Po odbavení a nalodění do spoje, který jsem ještě ráno považovala za nemyslitelně pozdě jedoucí, pokračuju v sepisování příhod. Teda ještě předtím si drze přesedám na volnou dvousedačku, co bych se taky mačkala vedle té tlusté paní.

Jo no, tak co s tou Zelenou zastávkou. Co by, já samozřejmě nemůžu být špatně, to sestra se určitě spletla ve jméně zastávky, takže nasedám na vytipovanou tramvaj s vědomím, že to bude tak dvě zastávky, maximálně tři, jelikož posledně jsem to šla se sestrou pěšky. Nějak ale vyrážím tramvají do končin, na které se nemůžu upamatovat. Něco mi říká, že možná jsem se vážně spletla já. Vysedám teda na třetí zastávce, jakési Bořeslavce či co, a nevím, co dělat dál.

Sestře v Praze volat nemůžu, tu už jsem svou neschopností otravovala dost. Vytáčím tedy horkou linku č. 2 – sestru v Brně. Typicky, dovolám se až na potřetí. Než jí však stačím vylíčit svou situaci, upozorní mě, že mi nemůže nijak pomoct, protože není u počítače. No to jsem si mohla myslet. Kdo další mi teď tak asi může poradit, jak se dostat z této zastávky (a šlamastyky) do pracovní agentury Perseus?

Mapa nikde, na zastávce jen nějaká stařenka s Lidl taškami. Zakládám teda horkou linku č. 3, a protože sestry mám jen dvě, vytáčím číslo Pražáčka. Ten nezklame a hned mi to vezme a dokonce potvrdí svou strategickou pozici u počítače. Vysvětlování může začít. Pražáček se mi celkem směje a nechápe, co po něm vlastně chci.
„No vygoogli si -pracovní agentura perseus-, najdi na mapy.cz, kde to je, a ponaviguj mě tam.“
Jo no, jiný by se na mě nejpozději v tento moment vykašlal, ne však Pražáček. Za chvíli volá zpátky, že žádná agentura Perseus není, jen Persea a že se nacházím samozřejmě na úplně blbém místě. Tak nejpozději v tento moment si i horká linka č. 3 musí začít myslet, že jsem naprosto neschopná. Přesto to však stále nevzdává a začíná mi vysvětlovat, že se musím vrátit zpátky na Dejvickou.
„Jasné, a dál?“
A dál se mi vybil mobil.

No co jiného jste asi tak čekali? Samsung nevydržel tolik telefonování a uprostřed hovoru to prostě vzdal. I ten mobil už nejspíš neunesl neschopnost jedné červenovlásky. Co teď? Nasedám na linku zpátky na Dejvickou, ale kdybych aspoň věděla, ve které ulici ta Persea sídlí. V tramvaji mě napadne zkusit vykřesat ještě něco z mého zrcátka a kupodivu, zapíná se. Rychle volám Pražáčkovi zpátky, ten chápe, že na okecávání není čas a podává mi instrukce:
„Jdi pěšky přes kruháč na Dejvické do ulice — partyzánů (neslyšela jsem jakých) a tam po 600 metrech to podle mě musí bejt. Ještě ti to radši napíšu v smsce.“

Na Dejvické opravdu objevuji zmíměný kruháč – obrovský kruhový objezd, ze kterého vede několik takřka identických ulic. Cedule samozřejmě nikde. Vydávám se tedy znovu bloudit, začínám v tom být opravdu dobrá. Do chůze mi pěkně vyhrává I’m a loser od Beatles, zrcátko se nadobro vybilo. Nakonec přece jen najdu na jakémsi stavení nápis Jugoslávských partyzánů, takže budu asi správně. Vrací se mi paměť, rozpomínám si na tu cestu se sestrou a agenturu tedy nacházím bez větších nesnází. Teda až na to, že mě začínají bolit a pálit chodidla, no holt nové boty. Snad jste si nemysleli, že si na takové pochůzky po Praze vezmu nějaké rozšlápnuté botky.

Zaregistrování v agentuře trvá 5 minut. Což znamená, že mi zbývá asi tři hodiny času, než mi začne pohovor kdesi na opačném konci Prahy. Vzhledem k dosavadnímu vývoji Mission: Incapable, rozhodnu se vydat se na cestu radši hned. Nemůžu už moc chodit, ten kousek zpátky na metro se vezu tramvají. Kupodivu mě během té krátké doby stihne zastavit milá paní revizorka. Milá, protože jsem si koupila celodenní lístek. Aspoň tady se ta investice vyplatila.

Na Dejvické po zelené na Muzeum, tam přestoupit na červenou, výstupní stanice: Opatov. V průběhu však plán měním a vystupuji už na Pankráci. Potřebuju na WC a taky něco na jídlo, nějak mi z toho bloudění vyhládlo a kručení v břiše ještě nikdy nikoho na pohovoru neohromilo. OC Arkády Pankrác budiž mým útočištěm. Po splnění dílčích úkolů (a úkonů) bez větší úhony, se ještě zajdu podívat do pár obchodů s hadrama (typicky), nevynechám však ani knihkupectví. Poslední díl Harryho Pottera už se na mě směje.

20.15, druhé nástupiště na Hlavním nádraží v Brně
Teď jsem naprosto pohřbila poslední plán, který jsem ještě ráno myslela, že se uskuteční. Ale všechno postupně.

Nakonec jsem si řekla, že si Harryho koupím až za první prázdninovou výplatu, jestli se jí teda někdy dočkám. V knihkupectví se mi ale v hlavě rodí ještě jedna chytrá myšlenka. Jdu do oddělení odborné literatury a v kapesní mapě Prahy nacházím Budapešťskou ulici, kam jsem se měla dostavit na pohovor. Snažím se zapamatovat si nějaké názvy ulic poblíž, přinejhorším budu spoléhat na svou fotografickou paměť, stejně jak jsem to dělávala na střední. Uklidněná, že to prostě nejde minout, vydávám se zpátky do metra na Opatov. V půl třetí už čekám na autobus, jak mi poradila sestra, který mě má zavést na jakousi Příštickou ulici či co (sestře nešlo v telefonu moc rozumět).

Cesta trvá ani ne 5 minut a už mě autobus vyhazuje na kraji nějakého sídliště. To je snad nějaký omyl, ne? To nemám šanci v té změti ulic a paneláků vůbec najít. A taky, že ne. Chodidla už skoro necítím, horko a dusno k zalknutí a jediné živáčky představují dělníci stavějící projekt Slunečný vrch (nebo tak nějak), u kterých holka v minisukni budí až nezdravý zájem. Vydávám se pro jistotu na druhou stranu, abych se jim obloukem vyhnula. Jak tak jdu po tom čím dál rozlehlejším sídlišti, ozve se můj orientační smysl, že už zase možná bloudím, kde nemám. Snažím se tedy vrátit co nejkratší cestou k nějaké silnici, na které by mohla klidně jezdit i nějaká auta.

V tom narážím na zastávku autubusu. Dle jízdního řádu je další zastávka prý U obecního háje, tedy alternativní zastávka, kde jsem podle sestry mohla vystoupit taky, kdybych jela jiným spojem. Jejda, tak ta firma musí opravdu být někde na tom sídlišti. Při čekání na autobus zjišťuju, že pražští řidiči jsou prasáci. Stačí aby na zastávce v obytné lokalitě stála osamocená holka v minisukni a tričku na ramínka a hned přibržďují, stahují okénka a něco pokřikují. A to i když vezou vzadu děti. Zastávka U obecního háje je asi tři minuty cesty od mé předešlé zastávky, takže jak pako jedu autobusem jen asi minutu. Poté zamířím zpět na sídliště – a není vyhnutí, musím projít kolem těch zedníků.

Jak tak jdu, obyčejné sídliště se najednou mění ve velmi moderní a hezký komplex bytů, až se najednou ocitám v ulici Bratislavská. To mi připomíná, že i v Brně se tak jmenuje jedna aulice, té naší je ale po setmění radno se vyhnout. Když zahýbám podél Berlínské, je jasné, že Budapešťská na sebe nenechá dlouho čekat. A opravdu, asi 100 metrů dlouhá ulice nalezena. Začínám checkovat zvonky jak správný vykradač bytů, protože číslo popisné sídla firmy je jedna z mnoha věcí, které v ten den překvapivě netuším. Zvonek firmy nalezen, teď ještě mít kde shodit na třičtvrtě hodiny boty, protože hodinky ukazují teprve 15.15.

Na pískovišti na pomezí hezkých a šeredných bytů dávám dočasnou svobody svým, ou, zkrvaveným, prstům u nohou a začínám si sepisovat už teď velmi podařený den. A to byl vlastně teprve v půlce.

20.40, ve vlaku do Podivína

Když mířím zpátky do Budapešťské, u dveří paneláku, kde se nachází má firma, už postává fešák v růžové košili. Já vím, že normálně se tato dvě slova vylučují, tomuto něco-po-třicátníkovi však ani růžová barva nemůže uškodit. Když mě zpozoruje, hned se ke mě hrne se slovy:
„Vy musíte být slečna Chromková, já jsem pan XY, ráno jsme spolu mluvili po telefonu.“
Rozhodnu se zatím ho ponechat v omylu, že první čtyři písmenka mého příjmení dávají dohromady prasečí citoslovce a ne slyšitelný útvar na obloze. Naštěstí hned začne mluvit a vysvětlovat co a jak, takže se nedočkám ani trapné chvilky ticha ve výtahu, když míříme do kanceláře.

Pohovor, tedy i má potenciální práce, se vskutku odehrává v normálním a moderním bytě (tak když už jsme v té moderní části sídliště), který je však přebudován tak, aby to vyhovovalo potřebám firmy.
Nápověda: Není to erotický, masážní ani jakýkoli jiný salon.
Potenciální zaměstnavatel je sympaťák, pohovor sfoukne za 10 minut a to ze mě ještě stačí vytáhnout, že příští víkend jedu na filmový festival do Varů (a on taky). Když mi však úplně nakonci řekne, že se mu na tohle místo přihlásilo přes 100 holek (dere vás, že ještě pořád nevíte, co to je za práci, co), můj plamínek naděje se ani nestihne pořádně rozhořet. No do háje, a kvůli tomuhle jsem absolvovala všechny ty patálie? Ozvou se mi do konce příštího týdne.

Vypotácím se z bytu s mizernou náladou, míjím skupinky opět nenechavých zedníků a vracím se na zastávku autobusu. Po cestě metrem se žádná příhoda, který by stála za řeč, nestane, teda kromě toho, že na mě ty lidi v metru blbě civí, když si sedám a vyzouvám boty. A to jsem se snažila být nenápadná.

Na Florenc přijíždím v 16.50, to bych snad mohla ještě vyměnit svou jízdenku za spoj v 17.00. Paní u pokladny je však neodbytná, prý už není volné místo. Poslední půlhodinu v Praze tedy využiju na prolomení jednoho svého „poprvé“. Za 30 Kč na 30 minut v internetové kavárně. Potřebuju se totiž domluvit se sestrou v Brně, jak to vyřešíme s večerem. Původně jsme měly sraz domluvený v půl sedmé, protože promítání začíná přesně v sedm ve vesnici-kdesi-u-Brna. Jelikož se však sestra na Facebooku neobjevuje ani po dvou výhružných smskách, dovoluju aspoň Pražáčkovi, aby si ze mě zase dělal legraci, tentokrát online.

Když se sestra konečně uráčí přihlásit, zbývá mi 15 minut do ojdezdu autobusu. Rozhoduji se proto pro radikální řešení – kašlu na party i na Brno, pojedu rovnou domů, ten rychlík v půl deváté musím chytit za každou cenu. S těžkým srdcem nasedám do autobusu a začínám sepisovat další řadu nešťasných příhod. K tomu mi pouštějí film Happy Feet, z čehož se vyklube děsná pytlovina, ještěže jsem aspoň zasedla volné dvousedadlo a nikdo se tak nepohoršuje, když znova vyzouvám boty.

22.00, doma

Milé děti, je načase dopovědět zbytek příběhu.

Autobus nazpátek do Brna už naštěstí nemešká, takže stíhám přejít na vlakové nádraží velmi pozvolným krokem kvůli čím dál nesnesitejší bolesti kolem prstů u nohou a paty. Na stanoveném nástupišti usedám na lavičku a sepisuju další příběhy z cest, v čemž pokračuju i po nasednutí do rychlíku. Bohužel mi za chvíli dochází papír, pracovní sešit francouzštiny pro začátečníky je už popsán na všech možných místech. Vytahuji teda svou poslední záchranu – knížku Konec civilizace, která mi byla půjčena kvůli svému originálnímu názvu Brave New World, snad aby se mi rozšířily obzory a já si nemyslela, že se tak jmenuje jen jedna písnička od Iron Maiden (a můj článek tady na blogu).

Dokonce jsem se tentokrát ani nesnažila vystoupit dřív, takže jsem pak v Podivíně plynule nasedla na autobus do Prušánek. Když jsem vysedla u nás na „návsi“, vyzula jsem si znova boty a na boso se prošla až domů. Naštěstí jsem tedy nepotkala nikoho, kdo by na mě házel pohoršené pohledy jako v Praze v metru, protože v Prušánkách v pátek ve třičtvrtě na deset večer nepotkáte živou duši.

Rodiče samozřejmě počítali s tím, že se vrátím se sestrou až v sobotu na oběd, jaké bylo tedy jejich překvapení, když před desátou někdo zvoní u dveří. Přála bych vám všem zažít rodičův výraz ve tváří, když viděl svou dceru stát v pátek večer před domem, naboso, se špinavýma nohama (zaschlá krev a hlína), boty třímající v ruce a na vlasech odstín neidentifikovatelné červenoošklivé barvy.
„Čau tati, tak jsem přijela trochu dřív.“

3 thoughts on “Jak jsem po Praze bloudila, až jsem zabloudila

  1. no co dodat, nezapomenutelný výlet v metropoli. snad jen, že stále netuším, jaké práce se ten pohovor týkal?

  2. tak to ti povím, jen když to vyjde;-)

  3. krásný článek, škoda (pro tebe), že podle pravdy :)
    jinak blahopřeju k tvému orientačnímu smyslu, kdybych byla tvoje matka, tak’s ho stoprocentně zdědila po mně :)

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *