SOBOTA, po vzletu
Všechno to bylo takové normální. Příjezd na letiště brněnským MHD, check-in, čekání na otevření gatu, usazení v letadle. Takové až moc normální. Něco však nehrálo. Poprvé jsem letěla s klukem.
Když si vzpomenu na můj o zpožděný příchod istanbulské letiště, kde jsem měla vyzvednout příchozivší příbuzné a místo toho oni čekali na mě dvě hodiny.
Když si vzpomenu na to, jak jsme si se sestrou jako jediné ze všech v řadě u bezpečnostní kontroly v Miláně musely vyzout boty a pak stepovaly doslova bosky na letišti jako dvě ztracená kuřátka.
Nebo na dobíhání letadla v Praze na letišti, přestože jsme na něm se sestrou byly s hodinovým přestihem, aby nám poto málem zavřeli gate před nosem. A my při tom ztratily nový foťák.
Nebo když si vzpomenu, jak mi v Istanbulu dělali problému kvůli termohrnku či podruhé zas kvůli tužkovým bateriím… Tak je jasné, že když jsem dnes u bezpečnostní kontroly musela sekuriťákovi ukázat svůj L’oréal krémik, aby se pouhým pohledem mohl přesvědčit, že to není žádná výbušina, a zbytek odbavení probíhal v přemalinkém letišti v Brně naprosto hladce, a dokonce jsem si nezapomněla ani žadné veledůležité doklady totožnosti, jak při cestě na Ukrajinu, kam jsem potom kvůli tomu ani nedojela, ani jsem nenechala na letišti žádný foťák, tak mi ten hladký odlet připadá až zázračný. Možná to bude ta karma opačného pohlaví. Byl to krásný sobotní den.
Přesně v pravé poledně jsem promovala a o šest hodin později jsme odletěli do Londýna na výlet s podtitulem Unwrapping the Christmas present.
A pán sedící vedle mě na sedadle v letadle si právě vytáhl z batohu lepeňák.
stále SOBOTA, po příletu
Je absurdní mluvit po roce anglicky s rodilým mluvčím, přestože v práci mluvím anglicky denně. Slyšet londýnský přízvuk a připadat si při mluvení v angličtině zase jako negramota. Eštěže mě rychle vytrhlo z nadšení britským přízvukem cena deset liber za autobus na Baker street. Jaj, Scherlocku, ty ses nám ale prodražil.
Přiletěli jsme v sobotu večer (jestli jste si to teda ještě nespočítali), takže první kroky po setkání s naší hostitelkou vedly samozřejmě do pravého ingliš pabu. A tady bych asi s vyprávěním o sobotním večeru skončila.
PONDĚLÍ, po ránu
A po sobotě přišla neděle a v neděli se nedělá. Takže, byť v Londýně, vesele jsme si chrupkali až do dvanácté polední. Teda díky bohu za časový posun, myslela jsem do jedenácté dopolední. Takže po dvanácté jsme se už jako správní turisté motali po Trafalgar square. Chtěli jsme jít po tom k strýčkovi Benovi a jeho Westminsterskému opatství, ale zrovna bylo celé okolí uzavřeno kvůli nějakému filmovému natáčení (napadl mě jen Notting Hill 2 anebo Hugh Grant znovu zasahuje), takže jsme přešli přes most k Londn Áj a zamaváli Benovi z druhého břehu.
Na pobřežní promenádě bylo lidí až hanba. Bylo krásné nedělní odpoledne a tak si to po venku štrádoval Shrek, Darth Vader, Elvis Presley slitý v bronzu a další vymyšlené postavičky. Asi někde tady začala naše honba za byró de šárž, libry pomalu docházely… Tak holubů tu mají plné mraky, ale pořádnou směnárnu ani jednu. I vydali jsme se do vnitrozemí směrem k Tate Modern. Nenašli jsme žádné wechseláky, i když jsme při tom urputném pátrání Tate Modern nakonec přešli. Ale tak aspoň už teď vím, kde sídlí Financial Times. Impressive.
Při cestě zpátky k Tate Modern jsme se zastavili v jednom kiosku doufajíc, že se zde dá platit kartou. Pro jistotu jsem se zeptala ještě staré indické prodavačky a ona mi na to krásnou angličtinou odpověděla: “I am sorry, darling. We don’t accept credit cards here. But there is an ATM over there. I am really sorry.” Bankomat jsme nakonec nenašli, ale co, ta paní mi řekla “dárlyn”! A vůbec ti lidi v Londýně jsou nějací zdvořilejší, ať si každý říká co chce. Když do mě někdo na ulici žďuchnul, hned se omluvil “Sorry.” Když na mě cinkal cyklista a já mu uhnula z cesty, otočil se a ještě mi stihl poděkovat. Každopádně, poté, co jsme se dostatečně vyslunili v parku před Tate Modern, bylo načase vejít i dovnitř. A že to teda byla podívaná! A zadarmo! A jak nás z toho bolely nožky! A ten Picasso, jen samé nahé ženské maloval!
Po vykulhání z Tate Modern (jej, to je ale veliká galerie) jsme se odšourali přes most až ke katedrále sv. Pavla. Uvnitř zrovna probíhala Fair Trade mše. A nedělám si srandu. Do mikrofonu tam mluvila nějaká chuděra z Malawi o tom, jak díky programu Fair Trade může pěstovat oříšky. V kostele byla asi polovina afroameričanů, malé děti zpívaly Banana song a všichni se měli strašně rádi a tleskali a i ti turisti usedli jako myšky do lavic. My to však po půl hodině vzdali. Nebyl čas na žádnou agitku v rámci vyvrcholení fortnight about Fair Trade, čekal na nás noční Londýn.
Z toho večera už si jen dobře pamatuju, jak kecáme s hostitelčinými spolubydlícími, klukem z Chile a z Bangladéše, a jak nám ten mladý devatenáctiletý Bangladéšan, nyní studující v Londýně farmacii, zapáleně líčí, jak jednou vybuduje ve své rodné zemi farmaceutický průmysl. Jak malé se mi najednou zdály mé vlastní sny…
ÚTERÝ, odlet
A přišlo pondělí a my si přivstali a už v deset si to kráčeli po Oxford street s úmyslem koupit si nějaký ten suvenýr na památku. A že tedy bylo z čeho vybírat. Jen v tom Primarku nás odratila ta nekonečná fronta (a když myslím nekonečná, nejsem daleko od pravdy) plná slečen s košíko-vozíky přeplněnými hadrami. Ono pravda, třeba se pořádně nachystat na jarní sezónu.
Z Oxford street jsme došli až k Hyde Parku, kde už se během obědové pauzy vyvalovalo spoustu kravaťáků, každý s vlastním oranžovým sáčkem z potravin Sainsbury’s. A nezapomněli ani nakrmit kačenky v uměle vybudovaném jezeře. Asi to má něco do sobě zajít si sníst svůj oběd k jezeru. Poté, co jsme si koupili muffiny s jezerní přirážkou za tři libry, jsme zkoukli fontánu postavenou na památku zesnulé princezny Diany. Teda ona to nebyla fontána, spíš takový kanál se spoustu turistů. Aspoň, že se v tom nikdo nečvachtal.
No a po takové malé oáze uprostřed velkoměsta, už jsme mířili rovnou do Science museum. Nikdy jsem v ničem podobném nikde nebyla. Nestuduju, na rozdíl od mého společníka, teoretickou fyziku, nejsem žádný fanda vědy a ani nevím, jak je z biologického hlediska možné, že mám modré oči. A právě všem takovým, jako jsem já, bych návštěvu tohoto muzea vědy vřele doporučovala. Je to takový ten prototyp zábavně-naučných projektů plných moderních technologií. Tak pro představu, uvidíte šutr z Měsíce, uslyšíte mluvit Stephena Hawkinga, ošaháte si své vlastní já, vyfotíte si vlastní zorničku, zahrajete si počítačovou hru o tom, jak zachránit pitnou vodu, zahlasujete si, zda mají muži rodit děti, a jako bonus na závěr uvidíte originální vesmírné plenky, jaké nosí jen kosmonauti. Mimochodem, takové plenky se pěkně po zaplnění posílají zpátky do NASA k laboratorní analýze, to jen abyste měli představu, kdybyste se náhodou chtěli stát kosmonauty.
Po pozdním obědě prý v nejlepší londýnské palačinkárně jsme se rozhodli zajít na čaj o páté ke královně. Nějak jsme to ale vzali za špatný konec a místo před Buckinghamským palácem jsme se po hodině ocitli někde v Chelsea. Ale tak aspoň jsme po cestě náhodou potkali butik Stelly McCartney. A Chanel. To vám bylo jako z pohádky.
Když jsme se dopachtili po sedmé večer k Buckinghamskému paláci, ta mrcha ani nebyla doma. A zvonek nějak nefungoval. Tak jsme to otočili a přes the Maaaaaaaaaaaall (taaaaaaaaak byl dlouhý) jsme se vrátili k Trafalgarskému náměstí, tam, kde naše výletní pouť včera začínala a teď už tak trochu i končila. Ještě nás však čekalo pivo v jedné hospodě v SoHo. Nádherná čtvrť, pravdou je vše, co jste o ní slyšeli. Na každém rohu divadlo či kino, nádherně to tam žilo kulturou a dokonce jsme zase narazili na filmové natáčení. Když se štáb chystal na scénu s příjezdy starých mustangů potřetí, usoudili jsme, že tudy nám cesta k nehynoucí slávě nepovede a šli zase o dům dál. Po pivu nám vyhládlo a tak jsme si koupili nudle u Číňana, tedy jinými slovy řečeno, zašli jsme do China townu na pravou čínskou kuchyni. Velmi chutný závěr večera.
Poslední den v Londýně jsme se ještě zašli podívat na Museum Madam Tussaud. Upřesňuji, že to bylo podívat se na muzeum, ne do muzea. Tolik peněz a času jsme už vážně neměli. Poslední sdílení-vhodný zážitek přišel na letišti, kde maskovaní vyznavači sekty Žádné kapaliny v příručním zavazadle podrobili můj krémik a řasenku takovému rozboru, jen proto, že jsem si to nezabalila zvlášť do sáčku, že to už snad bylo rovnou na razítko “persona non granta” do pasu. Ještěže jsem no nechala doma!
Milí čitatelé, děkuji za pozornost a gratuluji k úspěšnému dočtení tohoto vypreparovaného, poupraveného a velmi stručného článku. See you back in London, kluku z plakátu!