Jak mě v Praze zase okradli

6 November 2012

Okradena jsem byla všeho všudy asi třikrát (a kdybychom měli věci nazývat pravými jmény, tak by věta spíš zněla: “Nedávám si pozor na věci, a tak se mi už třikrát ztratili”).

tram
Dobrodružství je vždycky spousta, ale jen těch pár ikonických mi vydrží v hlavě natolik dlouho, abych našla odvahu a chuť to všechno sepsat na blog.

Okradena jsem byla všeho všudy asi třikrát (a kdybychom měli věci nazývat pravými jmény, tak by věta spíš zněla: “Nedávám si pozor na věci, a tak se mi už třikrát ztratily”). Poprvé to bylo (a nechte si ty dvojsmysly) na veřejných záchodcích na brněnském autobusovém nádraží, když mi bylo asi třináct. Peněženku, ve které jsem tehdy měla asi čtyři stovky a žákovskou průkazku na slevu jízdného, jsem ve spěchu zapomněla v kabince. Když jsem si pro ni po chvíli běžela zpátky, samozřejmě, že po peněžence ani stopy. Žádná velká škoda z toho nebyla, přestože se mě ztráta tolika peněz v těch letech v dotkla, ale naštěstí to bylo všechno, za čím jsem tehdy truchlila.

Po druhé mě okradli letos v květnu v pražské tramvaji, když jsem se vracela večer domů. Zlaté čísi ručičky mi vytáhly peněženku z kabelky tak elegantně, že jsem si toho všimla až půl hodiny poté, co jsem přišla na byt. V peněžence jsem opět měla kolem čtyř stovek, přesto byla ale ztráta mnohonásobně větší, vlastně nevyčíslitelná (i když jsme to pak s panem policistou sepsali na škodu kolem šest seti korun…). Platební karty, doklady, řidičák a jeďte si z Prahy do Hodonína (mého okresního města) vyřizovat nový. Všechno z ruky a pár zabitých pracovních dnů. Nejenže jsem tedy ztratila všechny možné kartičky a průkazky, co jsem mohla, ale ze všeho nejvíc mne mrzely průkazky z Istanbulu, které jsem nosila v peněžence… víte, na památku… Kdyby mi aspoň ty vrátili. Nejhorší na tom všem byl stejně ten pocit, že mě někdo okradl já si toho vlastně ani nevšimla, poloprázdná tramvaj, pár strkanců, sluchátka v uších…

A historie se zopakovala minulý pátek. To si tak vyjíždím po eskalátorech z metra na nádraží na Florenci, protože jedeme na víkend s přítelem navštívit mé rodiče. Přítel mi už netrpělivostí volá, kde, že jsem, a já na eskalátorech beze spěchu zvedám telefon, že za pár minut. No a během těch pár minut můj telefon sublimoval z přední kapsy tašky od notebooku opět do něčích šikovných rukou. A opět, to, že mi chybí telefon, jsem zjistila až půl hodinu po tom, co jsme vyjeli z Prahy. Okradena během tří minut. Kdybych ten telefon nezvedla… kdybych ho pak už nedávala do tašky… kdybych jela na čas…

Jenže to mé dobrodružství s páteční cestou domů zdaleka neskončilo. Jeli jsme autobusem po té hrůzostrašné dálnici-jejíž-jméno-nesmíme-vyslovit do Brna a podařilo se nám uvíznout na hodinu v zácpě asi kilometr za Prahou. Tím pádem jsme nestíhali navazující vlak a tím pádem mě mí rodiče nemohli autem vyzvednout u vlaku, o čem ale ještě neměli ani tušení.

Shrňme si to, neměli jsme se jak dostat z Brna domů, mým rodičům hrozilo marné noční čekání na potomka na vlakovém nádraží, můj telefon byl odejit a přítelův se právě vybil. Nakonec se přítel duchaplně (já byla zaneprázdněná vztekáním se na sebe sama) uchýlil zeptat spolucestujícího, co seděl za námi a půlku cesty s někým vesele telefonoval, a půjčil od něj telefon. Já napsala rodičům, že teda nevíme, jak ani kdy se dostaneme domů, ale oni že jsou ze hry.

(Ne)šťastně jsme přijeli do Brna o avizovanou hodinu později, doběhli jsme na vlakové nádraží a zrovna odjížděl osobák naším směrem. Na nějaké telefonování z budky nebyl čas, koupili jsme si jízdenky a už jsme utíkali stihnout přes hodinu jedoucí osobáček. Z vlaku jsme vysedli o půl jedenácté a jali se rychle k telefonním budkám (ano, díky bohu, že aspoň to jedno sluchátko bylo na svém místě) po paměti vytáčet číslo na rodiče, kteří pro nás nakonec před jedenáctou přijeli. A tak jsme se krásně projeli pět a půl hodiny z Prahy domů, se zpožděním a bez telefonů, ale přece.

Korunu tomu však nasadilo nedělní cestování zpátky do Prahy. Omylem jsem totiž koupila jízdenky na autobus Praha – Brno. Což jsme samozřejmě zjistili, až v Brně na nádraží, a to rovnou od stevarda po té, co jsme na ten autobus do Prahy půl hodinu čekali (“Ale slečno, vy sice jedete v 18.30 hlavním spojem, ale z Florence, ne z Brna…). Aneb víkend za všechny peníze.

Pointou je, mám nový telefon a nové číslo. To staré zůstává, ale možná se mi už tak lehce nedovoláte. Staré “zrcátko”, jak jsem svůj starý mobil díky unikátnímu zrcadlovému displeji přezdívala, nahradil smártfoun, jemuž jsem tak, tak dlouho odolávala… Děti, není to ono, ale pokrok nezastavíš.

one comment

  1. VOjta November 16, 2012

    Solidní disaster…
    Nedaří se mě tě kontaktovat přes mail, za měsíc vyrážím na Erasmus do Turecka a chtěl sjem se tě na pár věcí ještě zeptat.

    Mohla by jsi mě odepsat na:
    gamster90@seznam.cz

    Díky

post a comment