Jarní kapitoly z trasy Istanbul-Praha-Brno

29 March 2011

A sami sebe pak nenávidíte za to, že každou druhou větu začínáte “To v Istanbulu…”, a když se náhodou ocitnete v pátek večer v pražském klubu, nestačíte zírat, co se to tam promenádují za zjevení. Vila la 90’s. Ale o tom až někdy příště.

motiv


Kapitola Istanbul jakoby se na čas zavřela do skříňky snů a pohádek. O době strávené v jedné z největších metropolí světa jsem toho už napsala dost, i když stále ne tolik, kolik bych chtěla. Nerada vzpomínám, o to více ráda však sním. Po příjezdu z Istanbulu jsem se ocitla v jakémsi mezičase. Neměla jsem se prakticky kam a za čím vrátit. Škola nedodělaná, kamarádi na zkouškovém a Češi v ulicích. Tohle je myslím jedna z mála nešťastných věcí na Erasmu. Ty návraty zpátky do té své staré známé školy, mezi staré známé spolužáky, do starého známého města a nechat za sebou celý nový svět. A sami sebe pak nenávidíte za to, že každou druhou větu začínáte “To v Istanbulu…”, a když se náhodou ocitnete v pátek večer v pražském klubu, nestačíte zírat, co se to tam promenádují za zjevení. Vila la 90’s. Ale o tom až někdy příště.

Být Erasmákem (a když tady mluvím o erasmáctví, mám vlastně na mysli všechny krátkodobé zahraniční pobyty) je vlastně takové stigma. Už vás to vždycky bude táhnout ven. I kdyby zase jen na chvíli. Možná je to taky o tom, něco si zase dokázat, vždyť během jednoho roku jsem si třikrát začínala od nuly. Stává se to rutinou sbalit si kufry a někam se na čtvrt roku ztratit. Akorát, že po cestě se těch původních přátel nějak vytrácí. Už je mi jasné, proč jsem byla z Istanbulu tak unešená. Vlastně je to celkem prozaické vysvětlení – ještě nikdy jsem v cizině nežila, neměla jsem co a koho ztratit a jelikož jsem v sobě objevila nečekaně velkou dávku přizpůsobivosti, láska byla na světě. I když i tato měla těžké začátky, kdesi uprostřed Istanbulu, s pocity odcizenosti od světa paralyzujícími celé tělo. Jsem totiž klasik, hlavně po ránu.

A po příjezdu zpět jsem opět měla více štěstí než rozumu. Dnes mi můj šéf koupil grafický tablet (chtěla jsem jen novou optickou bezdrátovou myš, ale šéf mi vnutil tablet se slovy: “Nevieš na ňom? Nevadí, naučíš sa.”), takže už jsem asi konečně oficiálně profesionálním grafikem, nebo co. A pohádka pokračuje, tentokrát o Erasmačce, ze které se stal přes noc první a jediný grafik v nejmenované pražské firmě. Který jen tak mimochodem jede se svým francouzským šéfem na business meeting do českého Googlu. Kdo by to byl řekl, je mi dvacet jedna let, jsem stále ztracena v myšlenkách. Žiju si sny, o kterých jsem se nikdy ani neodvážila snít. Po dalším čtvrt roce začínám zase od znova na novém místě. Všechno má svou daň a škola musí počkat. A kdo si počká ten se dočká. Jak to vtipně shrnul můj kamarád:

But funny part of my B.DAYs, last year on 28th of march I was in Cappadocia for ERASMUS trip and this year I was in Antalya for BUSINESS trip. Im excited about 28th of 2012, What’s next =))

A tak nějak je mi už jedno, zda tu na sebe práskám moc nebo málo. Stále mám své jisté spisovatelské ambice. Stále si myslím, že to nebyl vtip, když jsem na svém prvním (a snad také posledním) pracovním pohovoru v tomto roce (roce?) odpověděla na otázku, kde se vidím za pět let, “Istanbul”. Když můžu ve dvaceti jedna letech pracovat jako grafik v Praze, kdo ví, co mě čeká za pět let. A kdo ví, co mě čeká za tři týdny, plánuje se útěk od života kariéristky bez titulu, i pár dní znamená všechno a motto Bez plánů nejdál dojdeš je už léty prověřené. A čekat, že mi někdo zase naseká o Velikonocích na zadek? To je jak čekat na další díl Gossip Girl. Je to fajn, ale nestojí to za to. Proto jako náhradu poslouchám theme song z turecké verze tohoto seriálu. K dispozici k přehrání v motivu, no taškařice. Prý je ale turecká Gossip Girl stejná jako její americká předloha, neřeší se nějaké debaty o potratu a podobně, ale zato když si tam někdo má dát pusu – Alláh mu pomáhej! No je to jak s letenkami z Prahy do Istanbulu, taky s tím nic neuděláš.

Přišlo nám tedy jaro. Já z Prahy letos zatím zahlédla jen Karlovův most, a to jen z tramvaje. Ještěže máme ten letní čas, takhle vidím aspoň trochu toho slunce, když konečně padla. Kdybych aspoň věděla, jak dlouho to potrvá, než mne to jaro přestane svádět k návštěvě Brna, hříšného to města, plného parků a vináren na každém kroku. Můj kamarád, německý námořník studující momentálně v Brazílii (prý kdesi v tomhle ráji na zemi, mi tuhle psal jestli neznám nějakého DJe v Brně, který by zahrál oldies na oslavě šedesátin jeho taťky, že ten má prý na Brno jen ty nejlepší vzpomínky. A další kamarád z Londýna si nemohl Brno vynachválit v tom, že když v něm hrál jako pouliční muzikant na České, oslovili ho nějací další performeři, slovo dalo slovo a zbytek výletu spal, hrál a pařil u nich na bytě, vyklubali se z nich totiž studenti z VUT. Všemocné to město. Přiznejte se, co jste vyváděli v Brně vy?

Nějak se nám to dnes zamotalo. Od erasmáckého stigmatu až k jaru v Brně. Jo a ty děti na fotce, to jsou prosím pěkně turečtí školáci. Velmi hovorní, i když u znalosti “How are you” smysluplná konverzace začala i končila.

4 comments

  1. michal April 1, 2011

    ach… ako dobre ti rozumiem :)

  2. Ivy April 2, 2011

    ach… to brno:)

  3. vendula April 5, 2011

    Kde pracujes, ze delas pro Google?

  4. Ivy April 16, 2011

    Nedělám pro Google, jen jsem tam šla na pracovní schůzku:-)

post a comment