Jeden svět nestačí

31 March 2010

Festival Jeden svět 2010 v Brně skončil. Bylo to krásné a bylo toho dost… Má participace na festivalu začala už na podzim, kdy jsem přišla na schůzku dobrovolníků. Tam mi řekli, že si mám vybrat oblast, do které se chci zapojit (např. organizace diskuzí, dražby, výstav…) a pak už je to jen na mně. Přihlásila […]


Festival Jeden svět 2010 v Brně skončil. Bylo to krásné a bylo toho dost… Má participace na festivalu začala už na podzim, kdy jsem přišla na schůzku dobrovolníků. Tam mi řekli, že si mám vybrat oblast, do které se chci zapojit (např. organizace diskuzí, dražby, výstav…) a pak už je to jen na mně. Přihlásila jsem se tedy do redakce Festivalových novin a v prosinci už začala psát první články o Češích v akci, např. o Adopci na dálku

Po Novém roce přišly první větší výzvy – například udělat rozhovor s jedním váženým českým dokumentaristou. Musím to však uvést na pravou míru, rozhovor probíhal přes email, na živo jsem se s panem Škrdlantem seznámila až na diskuzi s ním po projekci snímku Nevítaní. A můžu říct, že je to prostě borec. Největší zážitek pak bylo vidět dva z pěti hrdinů Nevítaných tváří v tvář a diskutovat s nimi. Nicméně, to interview se líbilo natolik, že mi najednou píše šéfredaktor Festivalových novin smsku, jestli mi nebude vadit, když mi ho otisknou v příloze Mladé fronty Dnes. Jasně, že nebude! Každopádně, na honorář, čekám dodnes…

Kámen úrazu přišel s napsáním recenze na film Ukradené životy. Dokument mě vtáhl natolik, že jsem nebyla schopná mít od filmu takový odstup, jaký bych asi při psaní recenze měla mít. S mým šéfredaktorem jsem si kvůli té recenzi vyměnili spoustu emailů, řešili skoro každé slovo… A možná proto ty negativní komentáře pod blogovým zápisem. Moje reakce na ně je stále stejná:

Sama vím, že ta recenze není mou nejlepší prací, proto jsem ji taky nezveřejnila… šlo mi o to, abych na ten film upozornila, protože ano, je to opravdu jiný dokument…
Ten film mě neskutečným způsobem inspiroval a připomněl mi, proč že studuju zrovna digitální média, filmovou vědu a mezinárodní vztahy… že by mě třeba lákalo zkusit něco podobného, co podnikli Dan a Violeta…
Chtěla jsem prostě, abyste ten film viděli taky (a nejlépe, abyste z něj pak byli stejně nadšení jako já). A proto mě mrzí jediné, že místo, abyste si po přečtení pomysleli: „Tak na to bych se chtěl podívat.“, jste si jen řekli: „Nudná recenze, i když bez lidskoprávní agitace, moc odvážná tvrzení, krkolomné věty, C…“.
No, moje chyba.

Jenže pochopte, když zazní ve filmu následující věty, tak mě to prostě chladnou nenechá…:

„In America, aren’t there slave families?“
-„No.“
„No???“

„Slavery man to man is the saddest thing in the world. Freedom in the Sahara doesn’t exist.“
-„Was you family stolen from Africa?“
„Yes, they come from Mali, Senegal. They were put in a bag and stolen.“

A proto mi Jeden svět nestačí. Baví mě dělat takovéto dobrovolnické věci, nejde mi o agitování lidskoprávní tématiky, nejsem žádný hippie ani fanda alternativních či ekologických věcí. Ráda prostě dělám věci, které mají smysl. A Jeden svět mi tyto věci dělat umožnil. Nebavím se teď o organizaci Člověk v tísni, která celou akci zastřešuje, ale o jednotlivých lidech, kteří tento festival připravovali naprosto dobrovolně, bezplatně pomáhali, jako například moje kamarádka Zuzka, vedoucí promítání v Sále Břetislava Bakaly. Nečekala nějaké uznání, prostě v té Bakale byla den co den, zařizovala, sháněla, organizovala… a po každém takovém dnu si nejspíš tiše nadávala, proč se na toho manažera projekčního místa přihlásila… ale další den vždycky zase přišla, s úsměvem a novou energií. Jak sama říká:

Povedať, že to najdoležitejšie je posolstvo o problematike ľudských práv, by bolo dost patetické, ale nič lepšie ma nenapadá. Faktom je, že ľudia sa o túto problematiku stále málo zaujímajú a pokial chceme osloviť dnešných ľudí, film a všeobecne moderná vizuálná kultúra je tým najlepším sposobom.

Ani moje účast se nakonec neomezila jen na redaktorku Festivalových novin, už na zahájení festivalu v Huse na provázku jsem dělala hostesku při dražbě panenek, jejíž výtěžek (cca 24 000Kč) šel na transplantaci oční rohovky jednomu afghánskému dítěti (aneb Vracíme dětem zrak)… A pak následovala módní přehlídka… Dostala jsem zadarmo tričko s logem Jednoho světa, prý když jsem taková mediální hvězda (ehm, heč)… Snad jsem i trochu pomohla Zuzce v Bakale… A i přes bezplatný vstup na všechny projekce jsem nakonec viděla jen filmy dva – ten zahajovací, Zprostředkovatel, a ten úplně poslední, Kimčongílie. Myslím, že si ještě oba zaslouží pozornost v samostatném článku (Stolen reloaded?).

Zkrátka a dobře, být dobrovolníkem na Jednom světě byla úplně jiná zkušenost, než být dobrovolníkem například na Mezipatrech, kde jsem pomáhala loňský říjen a opravdu se to nepovedlo… Nicméně, už jsem zase uvrtaná do jiného festivalu. Snad proto, že je to geniální pocit, když zanesu babičce jeden výtisk Festivalových novin a Mladé fronty Dnes (aby viděla, jak má šikovnou vnučku), a ona mi pak volá:
„…Víš, že i my přispíváme na tři děti v Africe? Naši Adopci na dálku organizuje místní fara, a tak jsme se zapojili. A pan farář pak někdy na mši čte nahlas dopisy, co nám ty děti posílají…“
Když mi proto dnes Zuzka po poslední letošní projekci Jednoho světa v Brně povídá:
„Vieš, chcela by som ísť niekam na rok ako dobrovolnička…“,
odpověděla jsem:
-„Já taky.“

Jak říkám, Jeden svět nestačí…

5 comments

  1. michal March 31, 2010

    pekne napisane ;)

  2. ta-k March 31, 2010

    Pochvala :) a nemyslím jen za napsaný článek, ale hlavně za to, o čem je ;)

  3. Filip March 31, 2010

    Tohle je skvely clanek. Jde poznat, ze te to bavilo. Ja se uvrtal taky na jeden festival. Snad si po nem nebude nikdo myslet, ze jsem ekoterorista :)

  4. Ivy March 31, 2010

    Tak na to, že jsem ten článek psala během prezentace letních univerzit a dopisovala kolem půlnoci, únavou už polomrtvá, jsem celkem ráda, že dává takový smysl.
    A ty kladné reakce!
    Teda téměř… co je špatně?
    “Filip, ekoterorista” – vida ho:-))

  5. S.F. April 1, 2010

    +1

post a comment