Rozhodli jsme se najít si spolu byt. Krásné romantické rozhodnutí však s sebou přináší už méně romantický právě onen proces hledání bytu. Stejně jako v Istanbulu, i v Praze se vás snaží kompletně odrbat. Ještě si vzpomínám na mé únorové shánění volného pokoje někde u Florence a na to, jak jsem nakonec skončila kdesi na kopci a s půlhodinovým dojížděním do práce. Jsem tam doteď a vlastně si nestěžuji. Bydlení s dvěma pracujícími Turky s vysokoškolským titulem jsem vyměnila za bydlení s dvěma pracujícími Slovenkami také s tituly. Nelze to však srovnávat, i když nájem platím podobný jako v Istanbulu; kluci byli kaliči a v kuchyni nám netekla teplá voda, holky si potrpí na pořádek a kuchyň máme vybavenou spotřebiči, které ani neumím pojmenovat.

Největším problémem při hledání samostatného pokoje v Istanbulu je, že se vám snaží vnutit ten nejmenší možný kamrlík bez oken, v bytě, kde to smrdí po psech, za naprostou přemrštěnou cenu (např. 300 Euro), jen proto, že jste cizinka a neumíte turecky. Měla jsem asi obrovské štěstí, že jsem se nakonec za 300 Euro na měsíc nastěhovala do samostatného pokoje s double bed, rozkládací sedačkou a balkónem. A k tomu mi nakonec byl ještě odpuštěn nájem za poslední měsíc…

Největším problémem při hledání samostatného v Praze je, že převažující nabídky zní strašně podobně: “37LETÁ ZAPŠKLÁ ŽENSKÁ PRONAJME PIDI POKOJ V BYTĚ SLUŠNÉ TICHÉ PRACUJÍCÍ HOLCE, NEKUŘAČCE, ODJÍŽDĚJÍCÍ NA VÍKENDY, BEZ PŘÍTELE, SE VČASNÝMI NÁVRATY NA BYT.”, popřípadě “HLEDÁME K POHODOVÉ SLEČNĚ DO POKOJE DALŠÍ HOLČINU. NA BYTĚ NÁS BYDLÍ CELKEM ŠEST.” Největším zážitkem při mém únorovém shánění bydlení byla prohlídka pokoje na Žižkově u přestárlé bohémské malířky, která, jak roky plynuly, přeměnila původně jistě éterické prostory mezonetového bytu v zapáchající skladiště barev na pocákaných vrzajících parketách. Pani nabízela k pronájmu pokoj bez okna s nechutně zašedlým kobercem a zdmi v barvě připosrané hnědé. Hlavní podmínka zněla, že musím odjíždět na víkendy. Opět díky obrovskému štěstí jsem se nakonec nastěhovala ke Slovence jménem Ivana, u které prohlídka probíhala tak, že po deseti minutách povídání na gauči před televizí se mě zeptala, kdy že se teda nastěhuju. Nutno podotknout, že Ivana má narozeniny den po mě…

Největším problém při hledání vlastního bytu v Praze je tedy to, že se vás snaží odrbat důmyslně propracovaným systémem kaucí a provizí. To si tak vyhlédnete nádherný byt na Vinohradech a pak zjistíte, že v nájmu nejsou energie, provize, kauce (vratná?) a že ani nevíte, kolik tyto poplatky vlastně činí. Moje rumunská kolegyně zná italského majitele jedné pražské developerské společnosti, tak že mi zařídí prohlídku v jedné z jeho obytných budov. Byty to byly opravdu luxusní, však taky celá Residence Prokopova vyhrála nějakou cenu České spořitelny “Nejlepší z realit 2009”. Nájem kompletně zařízeného nového bytu na Žižkově se však vyšplhal i s poplatky za společné prostory (recepce 24 hodin denně) a energie téměř na výši mého měsíčního platu. Ze schůzky s postarším italským developerem jsem si však přece jen něco odnesla: “Czech Republic is an island. Look what is happening in Greece or now in Italy. They have serious problem there. There is just a few places left in Europe and Prague is in one of them.” Nevím přesně, co to mělo znamenat, každopádně to znělo trochu optimisticky. Pan developer to má zmapované. Bohužel snížení nájmu jsem s ním neukecala. A tak hledáme dál.

Největším problémem možná je, že chceme bydlet blízko centra a práce, se zastávkou tramvaje či metra pár kroků od domu, v bytě s balkónem, s moderním nábytkem, s pračkou a bez zašedlého koberce. Takže tak nějak tuším, že nakonec skončíme v bytě ležícího deset kroků od přeškrtnuté cedule PRAHA. A do práce se budu vozit elefantem.