Léto 2009, část první

Leave a comment


ALL GOOD THINGS MUST COME TO AN END.

motiv

16. července 2009, čtvrtek, 11:30, autobus

Kdysi jsem napsala, že jediné, co se dá dělat se sny, je pustošit je a zanedbávat. Ukázalo se, že to není tak úplně pravda. Snů se lze také vzdát. Nechat je napospas osudu, učinit je nedosažitelnými. Sny se pak stávají prázdnými schránkami mých nenaplněných tužeb, chabými nadějemi, že jednou bude líp. Nebude.

Nevím, co si se sny počít. Když se mi nějaký sen splní, začnu se tvářit, že to vlastně žádný můj sen nebyl. Naprosto ho zašlapu do země, takže vzpomínky na něj se mi vrací v osamělých nocích, které by měly být bezesné. Pronásledují mě jako noční můra a je to právě jejich vina, že mám ráno tak opuchlé oči a nemluvím. Po ránu si musím na realitu teprve zvykat. Často se proto dostávám do konfrontace se svým svědomím. A pak začnu utíkat. Jako právě teď.

Přesně před měsícem mi začaly prázdniny. 16. června jsem na druhý pokus úspěšně složila svou poslední zkoušku, a tak se až do 21. září zbavila u Českých drah nároku na zlevněné jízdné. Do poslední chvíle jsem se vyhýbala jakémukoliv konkrétnějšímu plánování mého léta, protože jsem věděla, že u mě věci stejně nikdy nejdou podle plánu, vlastně se všechno nakonec zvrhne do těch nejnepředstavitelnějších scénářů. A romantickou komedii byste podle nich natočili těžko.

Ale ani já jsem nikdy nepomyslela na to, že budu z Prahy utíkat už po třech týdnech. Bez práce, bez peněz, beze snů, vracím se do místa, kterému jsem se přes léto chtěla vyhnout nejvíc.

S hlavou opřenou o okno autobusu drkotajícího se po D1 se snažím nějak obsáhnout posledních pět týdnů mého života a přijít na to, kde soudruzi udělali chybu, že zbytek léta nejspíš strávím doma. Kdybych si vybrala Brno místo Prahy, nejspíš však skončím stejně. Praha mě lákala odjakživa. Ne, že bych se tak vyžívala v anonymitě velkoměsta, bezhlavých davech a pražském přízvuku, ale jsem dost velká individualistka a představa, že já, holka z vesnice na samém jihu jižní Moravy by se na tři měsíce odstěhovala do hlavního města, pracovala v advokátní kanceláři a zejména večer chodila objevovat utajené krásy Prahy se svým dvojčetem a posléze třeba s někým vyšším a opačného pohlaví, se postupně měnila v dosažitelný sen a mě se zmocnila naděje, že se zbavím ranní deprese. Skončilo to však depresí celodenní a kacířskou myšlenkou, že už nikdy nebudu plánovat a snít. A už vůbec ne plánovat sen.

 

Pokračování příště.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *