Má turecká školní docházka

19 October 2010

Výuka na Masarykově univerzitě probíhala většinou stylem “Vem si kameru a toč”, což je sice někdy fajn, tento styl skoč do vody a plav, přesto si myslím, že nemám žádné filmařské základy. A ta Němka naštěstí vypadá velmi schopně, takže v lednu by měla být premiéra mého dalšího dokumentu.



Všichni se mě ptáte, jaká je moje univerzita. Jedním slovem: inspirující. Kde začít. Působí zde spousta zahraničních učitelů, vzhledem k tomu, že hlavním vyučovacím jazykem je angličtina. Přesto je tady poměrně dost kurzů v turečtině, takže není divu, že když se občas někoho anglicky zeptáte, kde je budova E4, zmateně na vás kouká, jako kdybyste na něj právě promluvili klingonsky.

Někteří studenti si přímo vybírají jen hodiny s tureckým učitelem, protože je tu dost velká šance, že na ní nebude žádný zahraniční student a tudíž se nebude mluvit anglicky. Nebo je v anotacích k některým kurzům výslovně napsáno, že kurz je v tureckém jazyce, takže je nakonec celkem možné, že vystudujete Istanbul Bilgi University bez toho, aniž byste se pořádně domluvili anglicky. Jak jsem se onehdy sama přesvědčila, když jsem zpovídala tři muslimské studentky v šátcích na hlavě.

Už když jsem přišla k jejich stolu v jídelně a triviálně se jich zeptala “Hi, do you speak English?”, vyjukaně na mě hleděly. Odpověď: “A little,” mně tudíž ani nepřekvapila. Přesto jsem si řekla, že to nevzdám, drze jsem si k nim přisedla a začala se jich opravdu jednoduchou angličtinou dotazovat na jejich šátky, proč je nosí (“God said so. It’s in Quran.”), co dělají, když musí jít někam, kde je zakázáno šátek nosit (“We just don’t go.”) a jestli znají někoho, kdo nosí paruku, aby obešel toto nařízení (“No.”). No náramně jsem si s holkama pokecala.

Abyste si nemysleli, že jsem nějaká divná, když tahle vybafávám na své muslimské spolužačky, proč nosí na hlavě ten hadr. Naprosto neplánovaně jsem se upsala předmětu Reporting for the Newsroom, protože mě zlanařila má řecká vyučující předmětu Web Radio, který jsem si na druhou stranu zapsala zcela plánovaně. A právě můj první reporting úkol byl na téma šátky, paruky a islám. Takže mě čekalo interview nejen se spořádanými mladými muslimkami, ale i s prodavači paruk. S tím mi nakonec pomohl můj turecký spolubydlící, jenž fungoval jako tlumočník.

Byla to celkem sranda se takhle dvojjazyčně bavit, jsem si málem připadala důležitě, že mám svého vlastního překladatele a že se jako pravá reportérka vydávám za příběhy i do méně pěkných uliček. Každopádně jsem se dozvěděla pár zajímavých informací o tom, jak to tady chodí, když vám zakážou nosit hijab. Můžete si o tom přečíst sami, právě včera byla moje vůbec první anglicky psaná zpráva publikována na zpravodajském protálu Habervesaire, který tvoří studenti Bilgi.

Kromě mě tento anglický kurz online žurnalistiky navštěvuje ještě jedna Švédka, Finka, Němka, Angličanka a Američanka. Turka aby tu pohledal. Nemusím vám však říkat, že je výhoda být ve workshopové třídě v tak malém počtu. Navíc náš editor má nejspíš s úpravou článků už stoletou praxi, takže jsem některé odstavce svého článku ani nepoznávala. Jo kdyby mi jen někdo chtěl tak hezky zeditovat i tady ty moje výlevy…

Vraťme se teď k předmětu Web Radio. Jeho cílem by mělo být vytvoření vlastního rádiového pořadu. Takže zase úplně jiná odnož žurnalistického povolání. Předtím jsem měla v souvislosti s rádiem jen co dočinění s předmětem Radio Management, který vyučoval jeden Texasan na Masarykově univerzitě, ale který byl více než naučný zbytečný. V průběhu semestru bych měla pracovat na svém vlastním anglickém diskuzním pořadu vysílaném na Bilgi školním rádiu. Heh, jsem to ale snílek.

Úplně jiný šálek kávy jsou přednášky Women and media. Asi tušíte, o čem tento kurz bude. Předmět jsem si zapsala vlastně jen proto, abych měla nějaké kredity navíc, pro jistotu. Vypadá to totiž na lehký zápočet i zkoušku, bereme tady takové ty hlouposti o feministické filmové teorii, takže nic, co bych už neznala, a i když má předmět přes tři sta stránkovou učebnici či kolik, přednáška zatím trvala vždy jen hodinku z plánových tří. Ale stejně je poučné vědět, že Turecko si stojí v “gender gap indexu” až na takovém 170. místě z 200 zemí. A že prý moderní muslimská země. In your face.
Ouch.

Vtipné však je, že přednášky tohoto předmětu jsou v pátek ve dvě hodiny odpoledne. Takže jsem minulý týden na hodině nebyla, prostě proto, že byla v pátek ve dvě hodiny odpoledne. Moje první turecké záškoláctví. No ale co se nestane. Dnes jsem zjistila, že páteční přednáška byla stejně na poslední chvíli zrušena. Čert aby do toho.

Konečně se dostáváme k předmětům souvisejících s mou specializací Digitální média. Kurz, od kterého mám největší očekávání, se jmenuje New ways of video documentary. Učí ho jedna mladá Němka a na přednáškách je nás vždycky tak osm, z toho další tři německy mluvící holky, pár Turků a já. Náplň tohoto předmětu je jasná, naučit se točit dokument. A i když jsem tam pomalu jediná, která už má zkušenosti s natáčením a stříháním, připadám si stejně pořád zeleně.

Když jsem letos na jaře vytvořila svůj první dokument o stopování, nevěděla jsem o dokumentaristice zhola nic. Výuka na Masarykově univerzitě probíhala většinou stylem “Vem si kameru a toč”, což je sice někdy fajn, tento styl skoč do vody a plav, přesto si myslím, že nemám žádné filmařské základy. A ta Němka naštěstí vypadá velmi schopně, takže v lednu by měla být premiéra mého dalšího dokumentu. O čem bude, neprozradím.

Na přednáškách si mimo jiné také pouštíme scény z různých dokumentů, například z Don’t look back o Bobu Dylanovi. Progresivní černobílý snímek o jedné legendě, atmosféra těch zlatých šedesátých let mě naprosto uchvátila. A pak přišlo na řadu francouzské Être et avoir, dokument o malé třídě malých dětí a jejich starém učiteli. Kouzelné, nevinné a hlavně – skutečné. Na rozdíl od Bowling for Columbine režiséra Michaela Moora. Myslím, že to jméno mluví za vše, ten chlápek točí takové nesmyslné propagandy svých omezených myšlenek, že naprosto chápu, proč je v USA tak moc oblíben. Jediná scéna, která stála za to, byla hned ta první, kdy si jde Moore do michiganské banky zřídit účet a oni mu jako bonus k tomu dají pušku. A tak se Moore ptá: “Isn’t this a little bit dangerous, to hand a gun in a bank?”

Mým druhým a zároveň posledním žurnalistickým kurzem je Kontra/Social spots for television. Zde se máme naučit dělat (nejen) televizní kampaně o tématech týkajících se sociální či enviromentální zodpovědnosti. Něco jako ty sranda videa, které pouští UNICEF, Amnesty International apod. Jenže my jsme KONTRA, takže naším úkolem je kritika těchto kampaní. Ve třídě je nás asi deset, polovina Turků, zbytek Erasmáci z Německa a Itálie a já. Hlavním tématem naší společné kampaně by mělo být něco na způsob Living with the others aneb kritika xenofobie, ignorování hendikepovaných lidí, nevraživosti vůči homosexuálům a podobně… No jsem zvědavá, co z toho vzejde, ale přednášky to jsou každopádně zajímavé. Už kvůli tomu, že můj turecký učitel neví, jak se píše handicap či xenophobia. I tady jsme si pouštěli jeden kratší dokument (bodejť by ne, když všechny přednášky mají mít tři hodiny čistého času) o tureckých dělnících stavějících lodě. “When my son was working on a high-voltage eletric cable, someone just came and plugged it in. He died.”

Zbývá už jen popsat šestý předmět, který mám na Bilgi zapsaný, Turkish for foreigners I. O turečtině, její gramatice a vůbec mé třídě jsem napsala již samostatný článek There is a pen on me, takže jen ve zkratce. Můj učitel je borec, mladý Turek, který kašle na nějakou metodologii a učí turečtinu podle citu a furt chce vědět, jak se to a tamto řekne v našich jazycích. Každopádně, jazyky mi vždycky šly™, takže myslím, že ani můj první turecký test, jež mě čeká zítra, moc nepokazím. A kdyby ano, bude to beztak jen proto, že spletu písmenka ı a i. Ono je totiž celkem rozdíl, jestli napíšete sık nebo sik, protože zatímco to první znamená často, to druhé je mírně řečeno souložit.

Jak už jsem tady zmínila, každá přednáška má trvat tři hodiny, avšak Turecko je taková break culture. Po každé hodině dá vyučující přestávku tak deset minut a všichni končí dřív, klidně i o celou hodinu či dvě, teda kromě té mladé lektorky, co mě učí dokumentaristiku. Je to prostě Němka, ta musí ještě přetahovat.

Ještě pro úplnost, ve všech kurzech (kromě Women and Media) je nás jen hrstka Erasmáků či Turků, vždy do deseti lidí, protože když si na Bilgi sestavujete rozvrh, máte na výběr z několika (většinou tří nebo čtyř) možností, který den či hodinu přednášku navštěvovat. A vy si prostě zaregistrujete tu, která vám nejvíc pasuje do rozvrhu. Turci si však zapisují většinou jen turecké hodiny, a tak anglicky vyučované předměty bývají poloprázdné, zaplněné jen zahraničními studenty.

Zkrátka a dobře, kdo by to byl řekl, že nakonec budu mít v předmětech od každého snu trochu: novinařina v angličtině, natáčení dokumentu, vytváření televizního spotu a vlastního rádiového pořadu, nový cizí jazyk a poznatky o genderových stereotypech… Sakra, zní to dobře.
Jen na tu grafiku jsem nějak zapomněla.

A jestli jsou ty předměty těžké? Na tuhle otázku mám už univerzální odpověď: I don’t have to study hard, I just need to be creative.

Tak si to přeberte.

5 comments

  1. fremy October 19, 2010

    Prosím tě jen ať to tu nikdo nekorekturuje. Chybky se opraví i tak a já jsem rád, že je to takové neupečené :) Jo hned si rezervuju jedno místo na premiéře nového dokumentu, protože ten o stopování jsem si pouštěl několikrát. Líbí se mi. Rozvrh máš seskládanej pěkně, určitě si něco odtamtud přivezeš.

  2. Ivy October 20, 2010

    Néé, jaké neupečené, to o mně ještě nevíš, že jsem hrozná perfekcionistka a nesnáším, když mám v článcích stylistické či gramatické chyby (což mi teď asi nikdo nevěří, protože těch chyb tam mám jako máku, ale když já ty články většinou píšu vždycky kolem půlnoci…).
    Takže korigujte prosím, ale ne teda tady v komentářích pod článcích, ať se nemusím stydět na svém vlastním blogu:-D

    Jinak, já si ten svůj dokument taky pouštěla několikrát;-))

  3. Jitka October 20, 2010

    Zní to sakra dobře:)

  4. #13 October 20, 2010

    Pod článcích? (Sorry, tomu nešlo odolat. :D)

  5. Ivy October 20, 2010

    No vıdış co delam:-)?

post a comment