Malé ublognutí s tagem “beginning”

22 April 2010

motiv aneb O třech mladých bloggerkách Zpronevěřila jsem se svým zásadám. Přestala jsem se řídit mým nejmilejším heslem: Nikdy ničeho nelituj a smazala jsem zde pár článků. Ani nevím proč, prostě mě v Holandsku popadl takový pocit, že něco musí být jinak a samozřejmě to nakonec odnesl blog. Některé články mi najednou přišly bezprecedentní, takové, […]

motiv

aneb O třech mladých bloggerkách


Zpronevěřila jsem se svým zásadám. Přestala jsem se řídit mým nejmilejším heslem: Nikdy ničeho nelituj a smazala jsem zde pár článků. Ani nevím proč, prostě mě v Holandsku popadl takový pocit, že něco musí být jinak a samozřejmě to nakonec odnesl blog. Některé články mi najednou přišly bezprecedentní, takové, že stejně minuly. Zalekla jsem se čtenářů, kteří sem chodí jen se mi vysmát (a že takových bohužel je) a snad po sté si položila větu: “Proč to všechno ksakru píšu.” Někdy se stydím za to, jak je to tu strašně osobní. Co tím chci říct, co tím chci dokázat? Budu bloggerkou už pět let, tak dlouho mi žádná vášeň nikdy nevydržela… tak snad proto.

A pak jsou tu samozřejmě ty momenty, kdy si stejně řeknete, že čert vem všechny ty pošklebáčky, disliky a přetřásání mého života v kdejakých kuloárech. Stačí jedna reakce a je tu to známé “Nikdy toho nebudu litovat.” Tímto děkuju mé stálé komentátorce Kate za její vlastní článek odkazující na ten můj o Dlouhé cestě domů. Kate dlouho četla můj blog a fandila mi, aniž bychom se znali. Prostě sem přišla, začetla se a už tu zůstala (zn. Ideální čtenář). Na živo ji znám asi měsíc (Jeden svět rules) a už teď je jasné, že je to jeden z nejmilejších lidí, co znám. Nevím, jestli sem můžu hodit link na její blog, o kterém vím sama asi tři hodiny, takže budu jen citovat její článek Nocí domů:

V rozjezdu naproti mě ženatý muž vzhled a la Glen vysvětloval do telefonu, že přece říkal, že někam večer jde a že za chvíli bude doma. Přišlo mi to dojemné. Na čele se mu rýsovaly vrásky, když se omlouval a mluvil něžně. Šla jsem známou cestou od rozjezdu domů. Vždy upnu oči k dvěma šedivým domům a vím, že ten druhý je ten, od kterého mám klíče. Otevřela jsem notebook a našla jsem její článek. Vím, kde bydlí, ale nesluší se to psát. Zjistila jsem to, když jsem zabloudila cestou z jedné jednosvětí porady. Tam k fildě teď letí tahle změť, která je spíš jen dlouhá, než že by v ní něco bylo.

A snad třeba i na mém blogu někdo nachází nějaké relavantní informace, které mu pomůžou, když už ne vyřešit nějakou životní krizi (ehm), tak se aspoň na chvíli ztratit (když už jsme u těch myšlenek). Dnes mě například dostal ještě jeden článek, od mě neznámé bloggerky (ach mocný pan Google). Je o náhlé smrti jejího kamaráda, schopnost napsat něco tak sugestivního na blog obdivuju. Zarazí a potěší, jak ti bloggeři svým čtenářům důvěřují… takže jediné, co byste si nakonec měli přát je, abyste tu jejich důvěru nikdy nezradili… citace ze zápisu Šedá, tak se cítím:

V sobotu v dopoledních hodinách zemřel jeden z mých nejbližších, můj kamarád, skorobratr a spolužák už od třetí třídy, Martin Javorský. Při své oblíbené dlouhatánské koupeli se udusil oxidem uhelnatým. Prostě už tady není.
V pátek jsme spolu byli v hospodě.

I já mám spousty sugestivních článků… rozepsaných… za které se taky stydím, jak moc jsou osobní. Bojím se, že se mi po jejich přečtení dostanete pod kůži. A to kouzlo důvěry se pak přeruší.
Je to naivní. Říkám si, že jsem takové mladé bezohledné nic:

Kéž bych žila někde, kde by nic nedávalo smysl… Tam bych byla královnou, i kdyby jen na den.
Kéž bych jen na jeden den žila někde podle svých pravidel… kde hvězdy svítí i přes den a kde by se láska nikdy nezdála chybou…
Unes mě… nechť je to spontánnost, co značí směr našich cest.

Konec pohádky.

post a comment