Město, které nikdy nespí

27 September 2010

Míjelo mě auto, ze kterého na mě kluci turecký něco povykovali. Začínalo jít do tuhého, když v tom na mě anglicky promluvil pán kolem šedesátky venčící psa. Že prý jestli jsem se náhodou neztratila.

Přichází článek, na který se beztak těšíte už od té doby, co jsem vám řekla, že jedu do Istanbulu…



Myslím, že ten pravý Erasmák ze mě asi nebude. Ještě jsem se neúčastnila jediného výletu pořádaného univerzitním erasmáckým klubem. Na erasmácké párty jsem byla zatím jen jednou, odešla jsem po hodině. A beztak teď budete kejvat hlavou, že jste si mysleli, že to tak dopadne, když vám prozradím, že nejvíc času jsem zatím strávila ve společnosti Turků.

Hned první noc jsem se mohla na vlastní přesvědčit o tom, že můj Turek (hah, ne můj, prostě Eymen) nikdy nelže. Takže když mi řekl, že Istanbul nikdy nespí, byla to pravda, jako že je Alláh nade mnou. Některá města se začínají probouzet k nočnímu životu kolem jedenácté v noci. Istanbul se neprobouzí nikdy, tady je prostě každý pořád vzhůru. Ve dvanáct v poledne to tady vypadá stejně jako ve dvanáct v noci. Všude stejný mraky lidí, troubící auta a zácpy na silnici i na chodnících (bez psiny). Vypadá to tady jako na Karlově mostě, akorát že chodci jsou tu opálenější. Nikdy jsem nedocenila tu výhodu Karláku, že se z něj za pár minut proderete a kdyby ne, můžete v nejhorším případě skočit do Vltavy. Tady se davem proderete za pár desítek minut, skočit nemáte kam, maximálně tak někomu na ramena.

Kalí se v centru, v ulici Istiklal vybíhající z Taksimského náměstí (srdce Istanbulu) a jí přilehlých uličkách. Jak už jsem řekla, dá se tu nakupovat i do jedenácti v noci. Je to tam obchod vedle obchodu a bar vedle baru. Samá letní zahrádka s žádným volným místem ani v jednu ráno. Pojízdné stánky s popcornem a pečenými kaštany, pouliční muzikanti, kteří by to u nás dotáhli klidně i na klubové profesionály. Kluby jsou většinou v patrech domů, v přízemí mají buď nějaký fast-food nebo jen venkovní či kavárenské posezení. A Turci tu prý neumí vůbec tančit. Jestli uvidíte na parketě dobře tančící postavu, bude to s největší pravděpodobností gay nebo cizinec.

První erasmácká párty

Tu středeční noc, kdy jsem utekla z Erasmus party, jsem nejdřív s pár Erasmákama a s ostravským párem, který jsem potkala na turecké ambasádě v Praze a který, jak jsem zjistila, žádný pár není (takže jejich vztah mi teď připomíná vztah s mým souputníkem z léta), hledala klub Joker. Nebylo to nic snadného, Joker clubů bylo v centru hned několik. Nakonec jsme našli ten správný v pátém patře budovy, v níž se skrývaly také kluby se jmény jako “WTF”. O klubu WhatTheFuck mi později má buddy (turecká tutorka) Melodi řekla, že když si chci zatancovat na crazy hudbu s crazy lidmi v crazy prostředí, WTF je to správné místo. To mluví asi za vše.

V tom našem Joker klubu ještě ani o půlnoci nikdo kromě asi třiceti Erasmáků nebyl. Hráli divnou hudbu ve stylu spíš klubu WTF, půl litr piva stál 5 lir (70 Kč), na ostatní ceny jsem se radši ani nedívala, tancovalo tam dohromady pět lidí (a já mezi nima), no řekněte co tohle bylo za akci. I s Čechama jsem se proto sbalila a vypadla. Na Taksimském náměstí jsme se rozešli a já nasedla na noční autobus ke mně domů. Jenže co se nestalo.

První cesta domů

Turek Eymen mi na zadní stránku knížky Turecká konverzace ještě před mým odchodem na party napsal svou adresu a taky čísla autobusů, která mi jedou z Taksimu. Naskočila jsem tedy do jednoho z nich a za chvíli už jsem v přeplněném autobusu vyrážela domů do čtvrti Besiktas. Když se kouknete na mapu, tak ono je to vlastně kousek. Jenže tady všichni i půlkilometrové vzdálenosti radši jedou autobusem nebo autem. A navíc je to bezpečnější, asi.


Zvětšit mapu

Eymenovy instrukce zněly jasně: Vystup na druhé zastávce. Takže přišla druhá zastávka, se mnou vystoupila ještě jedna paní a já se ocitla uprostřed naprosto neznámé ulice, nějaké magistrály. Jak typické. Asi jsem měla vystoupit až o zastávku dál, takže jsem prostě z tašky vytáhla mapu a že to dojdu pěšky. Jenže v ulicích žádné značení, ani žádného (anglicky mluvícího) živáčka. A tak jsem prostě šla směrem, kterým se vydal i autobus. Míjela jsem Turky, kteří se na mě divně koukali. Dokonce jich na mě pár zkoušelo promluvit. Byla jsem vyšší než oni. Míjelo mě auto, ze kterého na mě kluci turecký něco povykovali. Začínalo jít do tuhého, když v tom na mě anglicky promluvil pán kolem šedesátky venčící psa. Že prý jestli jsem se náhodou neztratila. Já na to, že to se uvidí podle toho, jestli tohle je Besiktas (čti Bešiktaš). A on že to ani náhodou, tohle je čtvrť Sisli (čti Šišli). Byla jsem asi někde tady:


Zvětšit mapu

Ano, bylo to daleko. Pak se mě ten starý pán zeptal, jestli bych s ním teď nechtěla zajít na kávu. Upalovala jsem pryč. Najednou vidím na křižovatce přede mnou auto dopravní policie a policisty, jak zastavují kvůli běžné kontrole projíždějící auta. I zeptala jsem se s malou nadějí anglicky, jestli ví, jak se dostanu do Besiktas. Páni policisté rozuměli jen Besiktas, ale i tak jim asi docvaklo, že pěšky to rozhodně nepůjde. Jeden z nich si proto najednou stoupl doprostřed křižovatky a začal zastavovat všechny projíždějící taxíky s otázkou, jestli by mě nehodily domů. Tři z nich odmítly (tss), ten čtvrtý, že teda jo, za 6 lir (asi 75 Kč). Whatever, hlavně že odsud vypadnu. Ukázala jsem mu tedy napsanou adresu a vyjeli jsme. Cesta mě stála opravdu slíbených šest lir, za chvíli jsem už zvonila na Eymena. Byla jedna ráno.

Hned jsem Eymenovi vynadala, do jakého autobusu mě to posadil. Na to se mi Turek začal omlouvat, že zapomněl, že v noci některé autobusy mění trasy. A helemese, tak to abych byla ráda, že jsem neskončila někde na asijské straně Istanbulu. Každopádně, mami, slibuju, že už nikdy nepůjdu sama domů, ani kdyby to bylo znovu autobusem kolem půlnoci. Ale řekněte komu se poštěstí, aby mu taxíky zastavovala dopravní policie.

A tak skončila má první erasmácká párty. Tu noc jsem měla v sobě ještě tolik adrenalinu, že jsem se pustila s Eymenem a jeho bratrancem do diskuze o základních otázkách islámu, vesmíru a vůbec.

Sobotní noc ve víru velkoměsta

Další zapamatování hodná noc přišla v sobotu (čtvrtek a pátek jsem se vracela domů vždy kolem deváté, utahaná z celodenního lítání po bytech…). Ven jsem si vyšla i s ostravským (ne)párem, kromě Eymena zatím jediní sympatičtí lidé, se kterými můžu taky někam vyrazit (Alláh nám žehnej za tu ambasádu). Hlavní cílem bylo konečně potkat jejich tutora. Kolem páté odpoledne tak Ostravákův buddy jménem Engin zastavil na Taksimském náměstí ve stříbrném autě Ford Focus, že prý máme nasedat, jede se do starého města do dýmkárny.

První jsme si však prošli staré město, čtvrť, kde se nachází ty největší istanbulské památky jako modře okachlíkovaná mešita či Hagia Sofia. Ani jednu jsme však nezahlédli (shame on me! jsem šest dní v Istanbulu a ještě jsem nebyla v mešitě…). V dýmkárně se k nám připojil Engiho kamarád Alihan (no to jsou mi jména). A tak si tak sedíme v pravé turecké dýmkárně, vedle nás banda Arabů hrající na prapodivné nástroje, no co víc si přát. Snad jen evropské záchody místo tureckých.

Kolem deváté jsme se přesunuli do centra, Alihana vystřídal další Engiho kámoš Eyup (ne vážně, kam na ta jména chodí, vždyť takhle se jmenuje čtvrť, ve které je můj kampus) a my se začali prodírat přecpanými ulicemi. Byla sobota večer. Už mě nemohlo nic překvapit. Snad jen ti lidi na zahrádkách (které na rozdíl od Česka nejsou odděleny od ulice žádným vyvýšeným pódiem či plotem), jimž nevadilo, že je strkají loktem do hlavy lidé právě se procpávající ulicí.

Teď se sluší říct něco o našich tureckých společnících. Engi je pro mě typický AEGEE boy. Před Bilgi univerzitou studoval ve Velké Británii, doma si schovává mapu, kde si špendlíkem označuje státy, s jejichž občankami se vyspal (ani nechci vědět, kolik mu ještě zbývá, Česká republika už špendlík má), a jeho starší brácha je prý na prvním místě mezi tureckými profesionálními hráči pokeru a na čtvrtém místě celkově na světě. Z Eyupa bude za chvíli pan inženýr stavitel, z Alihana hodný muslimský pilot.

Po brouzdání ulicemi a po pozdní večeři ve fast foodu jsme nakonec zaparkovali na balkóně jednoho rock klubu a snažili se speakovat o sto šest. Nevím, jak už jsem tady týden a anglicky mluvím od rána do večera, koukám na anglické seriály, píšu anglické smsky, ani mi to nedojde. Ale přesto jsem byla ráda aspoň za krátký pokec s Ostravákama v češtině. Kolem jedné či kolikáté už jsme zívali natolik, že jsme se všichni odporoučeli domů. Teda Ostraváci to měli kousek, takže šli pěšky, mě a Eyupa odvezl Engi autem. Tentokrát žádné nebezpečné cesty domů, ehm.

 

A příště si povíme co dělat, když objevíte v pokoji, kam se máte právě stěhovat, dvě kouřící Australanky, které couchsurferují na vaší posteli.

5 comments

  1. fremy September 27, 2010

    Jedno překvapení vedle druhého. Ale lepší seriál jsem ještě neviděl. I když do zahraničí vycestovalo více mých známých, tohle prožívám skoro s tebou.

    Nějak tuším, že ty ze všeho vždy vybruslíš s lehkostí. Tak se jen těším na další neběžné příhody. Drž se :)

  2. Ivy September 27, 2010

    jejda, děkuji, já ty články vždycky nějak splácávám a připadá mi, že už vůbec neumím česky:-D a fakt si lepší seriál neviděl? hmm 8-)

  3. fremy September 28, 2010

    Když je to takhle na rychlo, tak s hrubkami nešetříš. Ale to je třeba u mě normální :D Jenže mě baví, že píšeš často a přímo, co zažíváš. Díky.

  4. Hortenzia September 29, 2010

    Ja súhlasím s tým že je to fasa serál :) A chcem tam byť s tebou..tu začína byť nuda…už mi normálne aj chýba tých sedem týždňov speakovania…a naše ožran párty o jedenástej na obed :D

  5. Ivy September 29, 2010

    naše ožran párty v jedenáct dopoledne je nepřekonatelná;-)
    je to seriál, ve kterém ani hlavní hrdinka neví, co se stane příští epizodu, natož jak to celé dopadne… či jestli se příští epizoda vůbec odvysílá. stay tuned.

post a comment