Na jeden den

16 April 2011

A pak to najednou přijde, náhlá smrt uprostřed přiměřeně šťastného života s vysněným partnerem. Proč lidé chtějí věřit na osud?


Myslím, že není fér, když vaše oblíbená postava před koncem knihy zemře. Vy s ní prožijete osmnáct let, ona s vámi týden. Od naprostého vystřízlivění a hledání sebe sama poté, co absolvuje univerzitu. Najednou je naprosto k ničemu, že má červený diplom z antropologie. Pečlivě si schovává pohlednice typu “Benátky totálně POD VODOU!” od jejího kamaráda, do kterého je tajně zamilovaná od posledního univerzitního večírku a který právě cestuje, aby poznal svět, zatímco ona nyní hraje s poloamatérským divadelním spolkem po školních tělocvičnách protirasistickou hru. Rok poté roznáší jídlo v mexické taverně na předměstí, zatímco z jejího, teď už nejlepšího, kamaráda, se pomalu stává moderátorská hvězda. Když se pak věci po několika letech najednou otočí, ona píše v Paříži druhé pokračování svého úspěšného románu a z něj se stal rozvedený alkoholik s dítětem, si k sobě konečně najdou cestu. A pak to najednou přijde, náhlá smrt uprostřed přiměřeně šťastného života s vysněným partnerem. Proč lidé chtějí věřit na osud?

Tito nejlepší kamarádi se potkávali téměř každý rok ve stejné datum celých osmnáct let, ne náhodou. Nebylo by krásně nereálně snivé vídat se s někým každý rok ve stejnou dobu? Mít svá malá mementa. Fotit milion fotek, protože každý společný okamžik je tak cenný a tak je třeba ho uchovat, vlastnit jej aspoň na chvíli. Třeba v říjnu, kdy to všechno začalo, náhodou. Oslavit naše setkání, dokud je čas. Slavit, že neslavíme výročí smrti jednoho z nás, jak se to děje v poslední kapitole knihy, jak to dělá každý rok kamarádka z Budapešti s její osudovou první láskou z USA. Ti dva se měli vídat každý rok v létě přesně v čase, kdy se potkali, jak dlouho by to jen šlo. Společných výročí bylo jen pár, pak zasáhla jeho smrt, která zničila první lásku a jí vzala s sebou veškerou víru na ty další. Lidé budou vždy věřit na osud.

Může to být jeden měsíc, rok, půl století. Můžeme se a nemusíme za pár let k sobě znát. A můžeme se také na jeden den k sobě vrátit. Mít své každoroční memento kvůli rčení Memento mori. Pamatuj na smrt. A nezapomeň na mě.

2 comments

  1. Kate April 17, 2011

    Kéž by to tak lidi chtěli. Mně by se to líbilo.

  2. Ivy April 17, 2011

    Tak třeba to někomu vyjde…

post a comment