Právě jsem dočetla knihu od Bernarda Goldberga Jak novináři manipulují vztahující se k liberálním mediálním elitám v USA. Bernard Goldberg byl dlouholetým reportérem televizní stanice CBS, jedné ze tří celostátních TV statnic v USA (další dvě jsou NBC a ABC), který po svém odchodu z této televize napsal knihu, ve které kritizuje žurnalistiku v hlavních večerních zprávách zmíněných tří stanic a také celkově svět amerických médií pro svou zřetelnou liberální zaujatost. Je zajímavé podívat se na to, jak americká média reflektují určitá témata z pozice levicového voliče Demokratické strany. Na vybraných novinových článcích a televizních a rozhlasových reportážích o rasismu, feminismu, homosexualitě, nebo politickém programu prezidentů Goldberg jasně demonstruje politickou neobjektivnost novinářů stranící skoro vždy levici, zveličující počet heterosexuálů nakažených AIDS, vytahující zprávy o rostoucím počtu bezdomovců ve volebním období republikánských prezidentů, zatajujících zásadní zprávy ze světa pro jejich “nevhodnost”. Neví někdo o podobné knize popisující českou mediální realitu?

Shodou náhod jsem nedávno četla v internetovém Reflexu (a to mě jejich tištěné číslo s trapným obrázkem Klause na obálce teda dost zklamalo, ale tak čemu se divit, když se podíváte, kdo jim tam dělal/bude dělat šéfredaktora) dva články, které ve své podstatě ukazují, jak jsou čeští novináři zaujatí, nebo spíše omezení.

Brno má operní hvězdu první velikosti, Adéla Knapová
Jedna z mála redaktorů Reflexu, jejíž články cíleně vyhledávám (dodnes nezapomenu na její reportáž o ruské zlaté mládeži a moskevských nočních klubech), píše o svém zážitku z návštěvy Janáčkova divadla v Brně, konkrétně opery Nabucco. Knapová vyzdvihuje pěvecké i herecké kvality sólistky Csilly Boross a závěrečný potlesk ve stoje, jenž ještě umocnil nevšední zážitek, kterého se Knapová podle svých slov nikdy v Praze na opeře nedočkala. Jako bývalá uvaděčka v Janáčkově divadle můžu potvrdit, že zmíněná maďarská pěvkyně je bez diskuze největší hvězdou tamní opery a dokáže i z pro mě příliš dlouhých a uvřeštěných Verdiho áriích stvořit neopakovatelný kulturní zážitek. Když se však Knapová se svým postřehem svěřila v redakci Reflexu, odpovědí jí bylo:

Nejobvyklejší byl povzdech, že v Brně je všechno jinak, že jsou tam i milovníci opery tak trochu venkovští balíci a proto tedy neví, že slušné je potichu sedět a nijak představení nerušit, zvlášť ne spontánními výkřiky. Druhé vysvětlení bylo podobného ražení, tedy že v Brně kvalitu nepoznáme, ani kdybychom do ní hlavou narazili, a proto jsme v podstatě nadšení ze všeho.

Tohle přímo mluví za vše. Brňáci pravou kulturu nepoznají a Pražáci jsou distingovaní a proto jsou po celé představení potichu. I takto by se dal shrnout názor dotyčných redaktorů, kterých se Knapová ptala. Ani nechci zkoumat, jak moc se pak tyto názory promítají do článků těchto novinářů. Jak asi bude psát o Brně novinář, který si myslí, že v Brně je všechno jinak? Možná o něm nebude psát vůbec. Možná to je ten problém. Jak se tato divná rivalita mezi Brnem a Prahou může skončit, když je zakotvena i v myslích novinářů. Možná proto čtu o Csille Borss v nějakém větším internetovém médiu, mimo těch patnácti minut slávy, kdy vyhrála Thalii, až teď, a ne třeba před rokem, kdy začala v Nabuccu excelovat. Sice si nevzpomenu, kdy jsem naposledy četla o operních pěvcích z Národního divadla v Praze, ale podtext článku od Knapové je jasný.

“V Brně se zrodila hvězda.”
-“Ale v Brně je přece všechno jinak.”
“Ach tak.”

O tom, v čem měl Václav Klaus pravdu, se moc nemluví, Viliam Buchert
Viliam Buchert měl také jeden zajímavý postřeh, a to co se týká mediálního pokrytí sedmdesátých narozenin Václava Klause. Při bližším prozkoumání totiž vyjde najevo jedna věc – trend v českých médiích je takový, že je v módě být proti všemu, co prezident republiky řekne. Zesměšňovány jsou všechny jeho názory, ať už z nich dříve nebo později vzniknou obecně platná tvrzení, prostě proto, že je řekl Klaus.

Nejsem žádná Klausova fanynka, ale i tak je mi trapně, když celostátní deník otiskne nějaké hloupé básničky, připomínající mé básnické pokusy ze čtvrté třídy základní školy, na počest Klausových narozenin. Je to jistý celospolečenský trend mít z Klause jen srandu (zvláště po té vtipné scénce s chilským perem) a média přece píší o tom, co si společnost žádá, ale zveřejnit Klausovy zesměšňované výroky o globálním oteplování a napsat k nim, že on ten Vašek měl vlastně recht, to udělá v den Klasouvých narozenin jen jede novinář. Ostatní ten den využijí jen k dalšímu tepání do Klause, vyzdvihnout Klausovy zásluhy aspoň v den jeho jubilea na jeho počest to téměř nikoho nenapadlo, zavánělo by to totiž klausovstvím a tudíž vystoupením z toho proudu masy majícího Klause jen za bláznivého europesimistu, co v zahraničí tropí ostudu. Jak vlastně může mít veřejnost Klause v oblibě, když ho média ukazují v takovém světle, když Česká televize odvysílá scénku s perem a ještě červeným kroužkem zvýrazní Klausův pohyb ruky, když se to dnes v novinách jen hemží infantilními pokusy, jak dát Klausovi najevo, že je to prostě blbec?