Letos jsem poprvé zavítala na pražský CODE:MODE. To jsem si tak v sobotu večer vyšla podívat se do staré karlínské tovární haly speciálně na večerní módní přehlídku, protože ostatní doprovodný program mě nezajímal. Celý zážitek mi připomínal Zbrojovku party pořádanou v Brně, kde byla však módní show jen jednou z doprovodných akcí. U CODE:MODE to ostatně mohlo být taky tak.

Večerní přehlídka začala s dvacetiminutovým zpožděním. A pak se to rozjelo v plné parádě. Nejdřív nějací rádoby dekadentní punk-zombíci, kteří měli být nejspíš parodií na sebe sama, ale i když to teda parodie byla (na módní přehlídku), nikdo se nesmál. Asi to nikdo nepochopil. Následovala přehlídka velmi netradičních čelenek do vlasů (jednu s aplikací bobulí šípku jsem si málem za 300 Kč koupila, nebýt toho, že mě od toho sestra nakonec odradila: “Podivej se na tu ženskou, co to prodává, to chceš taky dopadnout jako lesní žena?”). Tato přehlídka zaujala až v závěru příchodem brazilské tanečnice, kterou podezřívám, že to snad byl převlečený chlap. A pak to šlo se zábavou trochu z kopce. O dramaturgii přehlídek ani nemluvě. Když si vzpomenu na mého kamaráda, nyní úspěšného začínajícího módního návrháře, a na jeho absolventskou módní show na střední škole (!), která by směle trumfla všechny ty nepodařené kreace na improvizovaném molu do kapci, a to zejména kvůli výběru modelek, hudby a choreografie, je mi z CODE:MODE tak trochu ouzko.

Modelky byly vůbec kapitolou sami pro sebe. Já vím, že tady jde o módu a všechno je to takové začínající a hledající se, ale že někdo dobrovolně pošle na molo faldíky, divně křepčící těla a rádoby sprejery jsem teda nečekala. Ono na těch hubených a vysokých holkách na profesionálních molech asi něco bude. Tady se asi nehraje na fashion week a jde tu asi o něco jiného než o to předvést oblečení co nejlepším možným způsobem. Jestli jste z CODE:MODE viděli pouze záznam v televizi nebo na YouTube, není to totéž, projekce na velkých oknech továrny nabízela efektně nasvětlenou a sestříhanou show v reálném čase, že jsem sama místy nevěřila, že to, co se na nich promítá je to smutné divadlo odehrávající se na mole.

Přiznám se, že módě zas tak nerozumím. A to zas tak si klidně můžete podtrhnout. Proto nemůžu posoudit kvalitu či originálnost modelů v plné šíři, ale hrůza to určitě nebyla. Takže obsah dobrý, ale forma hrozná. Musím ale uznat, že procházením stánků jsem dokonce natrefila na jisté zajímavé kousky, které bych si určitě oblékla i jinam než do lesa, na karneval či na takové to domácí žvýkaní.

Vraťme se ale k samotné přehlídce, objevila se tu kolekce nočních košilek (teda doufám, že jsem to dobře pochopila a ty bílé sametové šaty představovaly negližé), pak pár tanečně-módních přehlídek, kterým došel dech, teda vlastně hudba uprostřed show, takže další nastoupené modelky už neměly šanci a musely se klidit, protože zvuková stopa dohrála, což znamenalo, že čas určený pro přehlídku vypršel. Tohle by se asi stávat nemělo. Ironické to bylo zejména u přehlídky, kde se každá modelka pomalu protancovávala na konec mola a zpátky způsobem natolik originálním, že pro něj ani nemám slov. Už po pátém modelu mě to přestalo bavit a čekala jsem, jestli dřív skončí hudba, nebo ploužící se modelky. Vyhrálo to první, takže diváci měli možnost sledovat, jak nastalo ticho, modelky na molu si vyměnily zmatené pohledy s modelkami čekajícími už už se roztančit a pak všechny nějak do ztracena opustily pódium. A tleskat bude kdo?

Pak tu byla taky přehlídka dívek ve společenských (asi) šatech, které dostaly za úkol tvářit se co nejvíce unuděně a promenádovat se jako mrtvé sochy. Což skutečně nemělo chybu. Avšak kvůli tomu, že socha přece nemůže jít rychle, se opět nedostalo na všechny modely. Hodnotíce modelky, vydařená byla přehlídka triček s potiskem matrjošky, která měly na sobě oblečené krásné vietnamské dívky. Jinak byla tato přehlídka mnou dosti nepochopena. Jak má sestra trefně poznamenala: “To je fakt umění, dát na triko matrjošku a pak to ukázat na Code Modu.”

Z celé show se dobře vyjímala přehlídka účesů pojatá jako přehlídka zahrádkářských činností. Ono se jen tak nevidí, aby vám na molo nakráčel vystajlovaný borec s krumpáčem. Jako hřeb večera měla pak nejspíš působit poslední ohňovo-sprejerská show, kdy na pódium přišli lidi v černé lupičské masce a se sprejema a zapalovačema, takže si asi dokážete představit, co celou dobu na tom molu dělali. Na závěr těmi barevnými spreji postříkali bílé plátno stylem “Já si chci taky čmárnout.” Nejzajímavější tak na celé akci byli její návštěvníci. Od týpků v černém tričku s nápisem Arakain až po vyžehlené nanynky. A kreativce s bobulemi ve vlasech.

Hey hou, tak to byl CODE:MODE!

Je to jak při prvním špatním rande. Nejde o zklamání, jako spíš o nepochopení. Někteří mladí čeští designéři jsou jistě talentovaní, to ostatně šlo vidět v těch stáncích kolem, ale co se týká samotné módní přehlídky, tak budu citovat jednoho osamoceného starého pána stojícího před námi, jehož přítomnost na CODE:MODE jsem tak trochu nepobrala. Pán se po nás celou přehlídku otáčel, s nadějí v očích, že je tu ještě aspoň někdo s podobně vytříbeným názorem na show. Těsně před koncem to však vzdal a odešel se slovy: “Na tohle jsem už asi moc starý.”

Třeba byla páteční show lepší. A já jsem třeba módní ignorant. A třeba je Reflex se svým titulkem “Pokud jste na CODE:MODE nepřišli, o hodně jste přišli” už taky úplně mimo. Jediné, co jsem si z přehlídky odnesla, byla kromě rozčarování ze stavu věci, ze kterého jsem se zde musela vypsat, jakási placka s neotřelým “I love music”, jež mě cvrnkla do nosu udeřila do rtu, když je rozhazovaly nějaké modelíny z pódia.

A na závěr drzý komentář: “Někteří lidé mají týden módy po celý rok. Ale CODE:MODE naštěstí trvá jen víkend.”