Poslední dny naší známosti

25 September 2011

Šla jsem si s tebou pomalu v ústrety, prázdná ulice po dešti naposledy vyzývala ke staronovým bláznovstvím.

motiv


KAPITOLA PRVNÍ
BRNO
Absolut vodka a Captain Morgan. Z horní police se na mě usmívaly obě dvě. Poloprázdné suvenýry, které měly padnout za vlast, to se však ukázalo v tak krátkém časovém horizontu jako nemožné. Bylo mi jich líto. Vzhledem k tomu, že minuly někdy i tři týdny, aniž bych se napila alkoholu, tu budou ještě zvětrávat hodně dlouho. Teď by mě složila i dvě piva, ostatně už jen po tomto množství jsem dostávala varovnou škytavku. A když jsem šla spát v půl páté ráno, bylo to kvůli tomu, že jsem po nocích dopisovala bakalářku.

KAPITOLA DRUHÁ
Byly už dvě hodiny ráno a já se pořád nemohla odevzdat všeobecnému veselí, které v klubu panovalo. Skákala jsem na parketu do rytmu nejnovějšího hitu o třech tónech, ze zadu se na mě lepil jakýsi vysoký blonďák ve zpocené košili, kterému se očividně líbilo, jak do něj omylem při tanci narážím. Do ucha mi v jednom kuse něco křičeli souputníci na parketě, banda cizinců opálených od Středozemního moře, a venku jsem právě potkala dávného kamaráda. Večer začínal být bohatý na náhody. Šla jsem si s tebou pomalu v ústrety, prázdná ulice po dešti naposledy vyzývala ke staronovým bláznovstvím.

KAPITOLA TŘETÍ
Kdyby mi někdo před lety na jedné b-day party, na které se sešel můj bývalý přítel se svou tehdejší přítelkyní a já, řekl, že za tři roky budu této holce, dnes již také bývalé přítelkyni mého bývalého přítele, půjčovat Istanbul Musee Kart, protože bude stejně jako já bývalá Erasmačka, co studovala v Istanbulu, a teď se jede na měsíc znovu podívat do Turecka, asi bych to považovala prostě za blbost. Já a s ní? Ex? Já a Istanbul? Ona a Istanbul? Půjčení dokladu s fotkou? Tři roky? Jdem na to.

KAPITOLA ČTVRTÁ
ISTANBUL
Když jsem studovala v Istanbulu, nesnášela jsem ty pseudointelektuály, které jsem potkávala denně na Katedře designu vizuální komunikace. Mysleli si bůhvíjak nejsou alternativní s osobitým stylem a přitom vypadali všichni stejně. Upnuté kalhoty až ke kotníkům, kostkované košile s vyhrnutými rukávy a na nose nepostradatelné retro brýle s velkými kostěnými obroučky. Ty brýle! Stádo. A pak tu byla další skupina lidí, u nás by se jim říkalo šampóni, Turci však pro ně měli své vlastní pojmenování apachi. Vyzbrojeni nagelovanými vlasy, koženou bundou a neproniknutelným pohledem a la “Vím, že jsem sexy, tak mi proboha nešahej na ty vlasy.” Věhlasný byl hlavně jejich svůdnický tanec na diskotékách. Super hot. Poslední skupina se proti zmíněným druhům mužské populace vymezovala, třebaže nesla jisté společné charakteristické znaky. Kožená bunda. Sem tam nějaký ten gel ve vlasech. Kostkované košile. Cigarety a chlast. Náušnice v uchu. Ale pozor, v pravém. Každý přece ví, že v levém uchu nosí náušnici jenom gayové. A stejně mi připadali všichni stejní. Banda cizinců opálených od Černého moře.

KAPITOLA PÁTÁ
Vůbec první film, který jsem viděla poté, co jsem se přestěhovala do Istanbulu, byla romantická komedie o vztahu na dálku. Film jsme vybrali náhodně. A stejně jako jsem kroutila hlavou nad řečmi přátel, že si určitě nabrnknu nějakého Turka, tak jsem kroutila hlavou nad hloupostí a naivitou ústředního páru, ostatně bylo to made in Hollywood. A přesto jsem si později sama připadala jako postava z hodně špatného romantického filmu s Diane Lane: kýčovitý scénář, nesympaticky zrzavá hlavní hrdinka, exotické kulisy a žádný happy-end.

KAPITOLA ŠESTÁ
PRAHA
Absolut vodka, Captain Morgan a Yeni Raki. Z horní police se na mě usmívaly všechny tři. Po večerech mi dělaly společnost při domýšlení svých vlastních šťastných konců. Možná proto jsem četla kdysi tolik beletrie. Těch příběhů, těch podtrhaných citátů a jiných mouder, těch hodin strávených s baterkou pod peřinou, abych mohla přečíst ještě kousek, ještě pár stránek. Teď pro změnu pod peřinou nakoukávám filmy, na které jsem se měla dívat po čas mého studia filmové vědy. Žádné chytré fráze však z toho už nekoukají. A k tomu otevřená učebnice turečtiny, bakalářka dopsaná, tak se snažím dohnat, co se dohnat dá. Přestože tebe už nedoženu.

KAPITOLA SEDMÁ
Poslední slova, která jsem ti řekla, byla “Dobré ráno.” Poslední slova, která jsem ti napsala, byla “Jdi do háje.” A celý ten rok jsme si ta slova oba četli ve chvílích, kdy jsem už už chtěli obnovit to, co mělo svůj konec už dávno. Jedno velké nekonečné Ztraceno v myšlenkách.

A poslední dny naší známosti.

post a comment