Dalo se to čekat.
Není to tak dávno, co jsem napsala, že všechny ty facebookovské statusy a komentáře zkroutí člověka v chudáka bez citů… bohužel, nakonec zkroutily i mne. Doba, kterou jsem na Facebooku trávila, byla v nepřímé úměře k informacím, které mi tento portál nabízel. Facebook se nepozorovatelně změnil v síť, kde mi na hlavní stránce vyskakují různé politické kampaně, kvízy a další čím dál víc populárnější aplikace typu S kým se v sobotu vyspíš, které rozhodují o výsledcích prý pomocí analýzy četnosti vzájemných fotografií, komentářů apod.
Když jsem se před více jak rokem na Facebook registrovala, dlouhou dobu jsem měla něco kolem 65 přátel, většinou mých spolužáků z univerzity. Pak se to celé nějak zvrhlo v obrovskou spoušť sociálních interakcí, kdy jsem každých pět minut jen četla, jak se někdo stal něčeho fanouškem, přidal se do nějaké skupiny, nebo sdílel nějaké video z YouTube. Nic z toho mne však doopravdy nezajímalo. Už jsem nechtěla číst nepodstatné informace o nějakých známých, přihlížet politickému aktivismu (je to sociální síť, ne politická) a mít na chatu online 60 přátel a přesto někdy nemít s kým jít večer ven. Facebook by byl velmi dobrý pomocník, jak si uchovat vazbu s lidmi, které nevídám tak často. Udržování některých vztahů se však zvrhlo do povrchního tlačítka “like” (či česky zprzněné “Toto se líbí XXX”). Ale i to je některým málo a požadují i funkci “dislike”. Jistě, už se všichni ostatní třesou na to, až jim na nějaký jejich status klikne pět lidí “Toto se nelíbí XXX”. Opravdu jsme zašli tak daleko, že své opovržení musíme dávat najevo i na sociálním portálu, který má spojovat lidi?
Tohle neměl být článek na hanobení Facebooku. Chtěla jsem zde psát o tom, jak mi tento společník poslední dobou nefungoval tak, jak měl. Zprávy se mi po přečtení neoznačovaly za přečtené, ale stále visely v systému jako “unread”, totéž se mi dělo s notifiactions (nevím, jak je to přeloženo v české lokalizaci) a spustit chat se rovnalo zázraku, kdy jsem asi tak patnáckrát obnovila stránku, než mi naskočil. Nemluvě o tom, že mi poslední dobu nechodily zprávy o událostech z Facebooku na e-mail, takže když jsem se chtěla dozvědět například o nových reakcí na sdílený odkaz na článek z tohoto blogu, nemohla jsem si to přečíst v poště, ale musela se přihlásit na Facebook a přečíst si to tam, no a když jsem tam byla, proč si nepřečíst rovnou všechno… A proto když jsem jednou zase přišla domů pozdě v noci a začala jako správný stalker koukat, co se nového urodilo na zdi, a celý Facebook se opět sral, prostě jsem klikla na “deactivate account” a bylo. Jak jednoduché.
Nepřepokládám však nějaký brzký comeback (i když vrátit se můžu kdykoli, aniž bych ztratila jakákoliv data). Úleva, že už si nemusím chtě nechtě číst nezajímavé informace o všech mých 195 přátelích, nebo kolik jich teď je, je prozatím tak velká, že ani pocit, že se chovám dost alibisticky a že není fér, že jsem se přestala zajímat o to, co se děje s mými přáteli, to zatím nepřebije. Vždyť s kým chci, tak do kontaktu přijdu. Ještě stále mám fungující telefonní číslo, e-mail, ICQ i Skype, stačí se zeptat. Smyslem tohoto článku nemělo být ani hanobení mých facebookovských přátel a jejich profilů. Vždyť už jen to, že vás mám/měla jsem za přátele, znamená, že se zajímám, co je u vás nového. Jen prostě těch informací bylo najednou už nějak moc a já nevěděla kdy přestat.
A možná proto jsem si zrušila Facebook…
Update 25. červen 2011: A tak jsem si znovu zrušila Facebook. Teda nejdřív nám ho zablokovali v práci. A po večerech už jsem nestíhala sledovat co kde kdy a jak. A ani já už jsem té své FB komunitě neměla co říct. Je na čase dát vzít si od Facebooku znovu dovolenou. A navíc teď tak trochu tweetuju.