Pýcha a předsudek: analýza filmu

1 Comment

zadání: Analýza narace volně zvoleného filmu
předmět: Proseminář B
Katedra filmu a audiovizuální kultury FF MU

 

Úvod
Jako předmět mé analýzy jsem si vybrala filmovou adaptaci románu Jane Austen Pýcha a předsudek z roku 2005. Film režíroval Joe Wright, v hlavní rolích se představili Keira Knightley a Matthew MacFayden. Tohle, zatím poslední, filmové ztvárnění Pýchy a předsudku, které se striktně drží předlohy, bylo velmi kladně přijato jak u diváků, tak u filmové kritiky.

Hlavní postavou děje je mladá Elizabeth Bennetová, která žije ještě se čtyřmi dalšími sestry a s rodiči na venkovském sídle. Její matka, paní Bennetová, je posedlá sháněním ženichů pro své dcery, protože se bojí, že je neprovdá, žádná z dcer totiž nemá věno. Když se dozví, že se nedaleko usadil bohatý mladík, neváhá využít každé příležitosti, aby pana Bingleyho vnutila své nejstarší a nejkrásnější dceři Jane. Nemusí se ani moc snažit, zalíbení je oboustranné, mladý pár však rozdělí pochybnost Bingleyho přítele pana Darcyho, že Jane ho nemá dostatečně ráda. Sám pan Darcy se však zamiluje do druhé nejstarší z dcer, chytré a krásné Elizabeth. Té je ale od začátku protivný a navíc, když zjistí, že to byl Darcy, kdo rozdělil Jane a Bingleyho, jeho nabídku k sňatku odmítne. Důvod je ještě jeden, myslí si, že obral o dědictví svého kamaráda z dětství Wickhama. Časem zjistí, že mu ve všech směrech křivdila, z Darcyho se vyklube charakter, což Elizabeth dokáže, když pomůže její mladší sestře ohledně sňatku s Wickhamem. Nakonec se Jane a Bingley zase dají dohormady a i Elizabeth s Darcym se vezmou.

 

Analýza
Film spadá pod klasickou naraci, můžeme ho označit za typ klasického hollywoodského filmu, i když byl natočen v britské a francouzské produkci. Celý snímek lze zařadit do objektivní narace, subjektivizace je zde zastoupena jen v menší míře, například jen ve formě hlediskových záběrů, kdy nám kamera ukazuje jen to, co vidí určitá postava.

Vyprávění má formát kanonického příběhu, což je způsobeno hlavně tím, že snímek vychází z literární předlohy. Má proto svou přesně stanovenou strukturu, kterou David Bordwell popisuje jako: představení prostředí a charakterů, vysvětlení stavu věcí, zkomplikování děje, následují z toho vzešlé situace, poté rozřešení a konec.

Informace o fabuli jsou v syžetu uspořádány chronologicky, i tak se zde ale vyskytuje několik časových mezer a z nich vyvstávajících hypotéz. Celý děj je založen na setkávání různých postav a jejich rozhovorech, vše důležité se děje a řeší během schůzek. I tady dochází k redundanci informací.

Co se týká diegeze filmu, nediegetické prvky jsou zastoupeny velmi málo. Dá se říct, že pouze klavírní motivy a titulek Pride and Prejudice nevychází ze světa diegeze.

Narace je silně omezená, víme jen to, co ví hlavní hrdinka příběhu Elizabeth. Ve filmu jsou prezentovány, jen ty události a scény, ve kterých se sama Elizabeth dřív nebo později objeví. Vyskytuje se zde sice pár situací, kde Elizabeth nevystupuje, v takovém případě je ale o nich dřív nebo později informována, takže jejich zařazení do syžetu je oprávněné. Rozsah vědění lze proto považovat za omezený na hlavní postavu, zároveň je ale narace do jisté míry komunikativní, protože nám sděluje téměř vše, co Elizabeth ví.

Hloubka vědění narace se od norem klasické narace neodchyluje, i tady je jen povrchní. Ukazuje jen chování postav a nenoří se, jak je tomu například u umělecké narace, do jejich nitra.

Narace má vyšší míru sebevědomí, než je zvyklé u klasické narace. Děje se tak díky časté frontální pozici postav a také tím, že postavy mají ve zvyku dívat se jen o kousek vedle objektivu. Prvky, které přímo oslovují diváka (např. novinové titulky) zde ale nenajdeme.

Celý film se vyznačuje silným propojením kauzálních vztahů, takřka všechny scény na sebe navazují, což je typické pro klasickou naraci, u které divák předpokládá, že jedna událost je konsekvencí události druhé.

 

Titulky: Úvodní titulky se jmény tvůrců nejsou ve filmu vůbec zobrazeny, na začátku se objeví pouze název Pride and Prejudice promítnutý na pozadí přírodní scenerie, což je zároveň začátek úvodní scény.

Úvodní scéna, neboli ustavující záběr v klasické naraci, je natáčena ruční kamerou, která snímá chůzi mladé dívky. Díky záběru slunce je zde jasné určení času, začátek příběhu se odehrává ráno.
Jelikož se jedná o formát kanonického vyprávění, v úvodní scéně je nám představena rodina Bennetova žijící na venkovském sídle v Anglii. Vzhledem k tomu, že kamera v této scéně sleduje téměř bezvýhradně pohyb již zmíněné dívky, jak se později dozvíme, jedné z dcer, Elizabeth Bennetové, vytváří se nám zde dočasná a exkluzivní hypotéza, zda bude hlavní postavou příběhu.

Rozhovor celé rodiny se točí kolem příjezdu jistého pana Bingleyho. Paní Bennetová naléhá na svého manžela, aby ho šel navštívit, jak se ale záhy dozvídáme, pan Bennet to už udělal. Formuje se nám tak hypotéza na základě naší zvědavosti: „Kdo je pan Bingley, o kterém se tak mluví?“

Tato hypotéza je vytvořená časovou mezerou ve fabuli. Nevíme, kdy a jak proběhl rozhovor mezi panem Bingleym a panem Bennetem a kdy vlastně pan Bingley přijel. Sám pan Bennet nezodpoví žádný dotaz svých dcer ohledně Bingleyho, jedná se tak o mezeru zaměřenou a okázale předváděnou. Když vezmeme do úvahy, že film je ovlivněn klasickou narací, očekáváme, že příští scéna bude obsahovat vysvětlení, kdo pan Bingley je.

Ustavuje se tady vnitřní norma, očekáváme, že narace bude omezená jen na Elizabeth, protože slyšíme jen ty části rozhovorů, kterých se sama účastní. V jednom momentu dochází ve scéně k subjektivizaci, když dcery špehují rozhovor svých rodičů skrz škvíru ve dveřích, ke snímání rozhovoru je použit jejich úhel pohledu.

Úvodní expozici postav provází melodie hraná na piano, tato hudba je však nediegetická. I když jedna z dcer Bennetových tady hraje na piano, na malou chvíli lze zaslechnout dva protichůdné hudební motivy. Hudba vlastně celou úvodní scénu uvozuje, je slyšet na začátku, v prostřední části, kdy se rozebírá příjezd pana Bingleyho chybí, na konci však zazní znova, aby podmalovala vzdalující se záběr na dům, kde se celá scéna odehrávala.

Scéna nám nabízí první nepatrné vodítko, ze začátku Elizabeth čte knížku, což jakoby zapírá, když se později s panem Darcym baví o kultivovaných ženách. Zdá se, že Elizabeth nechce být přívlastkem „kultivovaná“ či „vzdělaná“ nazývána, přesto, že by mohla být. V průběhu filmu můžeme totiž narazit na další nepatrná vodítka, které nám mají ukázat, že Elizabeth splňuje všechny předpoklady pro takovéto označení (je totiž velmi sečtělá, umí hrát na klavír i zpívat apod.)

Druhá scéna se odehrává na plese. Je zde přímá kauzalita mezi první a druhou scénu, protože na konci první scény se mluvilo, že se pan Bingley objeví na plese konaném zítra večer. Kontrast mezi první a druhou scénou je značný, první scénu podbarvoval klavírní motiv a celá scéna se nesla v poetickém duchu, když se ovšem přeneseme na ples, hudba se změní na hlasitou a rychlou, divokost expozice ještě doplňují rychlé střihy.

Příchodem pana Bingleyho, jeho sestry a pana Darcyho na ples se doplňuje divákova hypotéza o něm. Narace se v tomto momentu stává velmi omezenou – během Bingleyho procházení sálem slyšíme jen to, co si Elizabeth vykládá se svou přítelkyní. Na druhou stranu je vědění narace v několika momentech vševědoucí, jsme například svědky rozhovoru mezi dcerami a paní Bennetovou o brzkém příjezdu pluku.

Za vodítko, které nás motivuje myslet si, že vztah Elizabeth a pana Darcyho bude nějakým způsobem významný, se dá považovat rozhovor mezi Elizabeth a Jane, kdy Jane své sestře říká, že jednoho dne ji nějaký muž upoutá pohledem a pak si bude muset dávat pozor na jazyk. Následuje záběr, kdy se střetnou pohledy Elizabeth a pana Darcyho a nám tak vyvstává hypotéza, zda tohle byl ten osudový pohled. Tato hypotéza v makrorovině je založená na zvědavosti, výlučná a pravděpodobná.

Třetí scéna: Elizabeth a její sestra Jane si večer po plese svěřují své zážitky ohledně plesu. I zde je jasný kauzální vztah s předešlou scénou. Sesterské povídání nám doplňuje časovou mezeru, dozvídáme se, co se ještě stalo na plese a jaký je názor Jane na Bingleyho (evidentně se jí pan Bingley líbí). Scéna zase končí dlouhým záběrem, tentokrát na noční oblohu.

Čtvrtá scéna: Je ráno po plese, celá rodina snídá a paní Bennetová rozebírá události večera. Během svého monologu naťukne téma věna jejích dcer. Objevuje se hypotéza, proč až pan Bennet zemře, žádná z jeho dcer po něm nic nezdědí. Tato hypotéza založená na zvědavosti vytváří mezeru v syžetu, která je však pouze dočasná a zároveň exkluzivní a okázale předváděná, protože na poznámku paní Bennetové o dědictví zareaguje Elizabeth, aby to neřešili v deset hodin ráno, což logicky upoutává divákovu pozornost.

V průběhu snídaně Jane dostává dopis z Netherfieldského panství od Bingleyho sestry, která tímto Jane zve, aby s ní poobědvala. Zároveň dodává, že její bratr jel s panem Darcym na lov, takže nebudou doma. Jane souhlasí a žádá otce, jestli by si nemohla půjčit kočár. Její matka je však nevysvětlitelně proti a chce po Jane, aby jela na koni. Vytváří se další hypotéza, založená na napětí. Zahřmění na konci scény nám však poskytuje výrazné vodítko pro rozhodnutí paní Bennetové.

Pátá scéna: Venku prší a Elizabeth ve spěchu sbírá zmoklé prádlo. Když vejde do domu, zastihne matku jak spokojeně hledí z okna. Pan Bennet ji říká, jestli si snad nemyslí, že ten déšť přivolala ona a divákovi se vyplní hypotéza, proč paní Bennetová poslala Jane na koni schválně – aby se nemohla v dešti vrátit domů a musela zůstat na Netheirfieldu. Pro názornost je ještě na konci přidán záběr na zmoklou a kýchající Jane stojící před dveřmi Netheirfieldského sídla.

 

Závěr
Film Pýcha a předsudek už na první pohled spadá do klasické narace. Jako představitel žánru „romantické drama“, čeká od něj divák jasnou čitelnost příběhu s výraznými vodítky. Myslím si, že tato očekávání se mu takřka bez výjimky splní. Možná proto byla tato analýza v lecčems jednodušší, než dejme tomu u filmů Davida Lynche, avšak i u romantického příběhu Pýchy a předsudku se dají stále nacházet nová nenápadná vodítka ukazující nám další skryté významy, a i když vyprávění jede podle zaběhnutého scénáře klasických hollywoodských příběhů, i tady dochází k určitým odchylkám od daných norem. Za všechny případy uvedu scénu z druhého plesu, kdy Elizabeth tančí s panem Darcym. A právě tyto odchylky poukazují na jistou výjimečnost Pýchy a předsudku v módu klasické narace.

One thought on “Pýcha a předsudek: analýza filmu

  1. anybody, please.. hand me a gun !!! :-) (ale vazne skutocne som zvedavy )

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *