Road TRip – Eskişehir

11 November 2010

Zamilovala jsem se jak do toho pseudoamerického kampusu s vlastním fotbalovým hřištěm, základní školou, jezírky, kinem a už ani nevím co všechno se tam skrývalo za skvosty, tak do města Eskişehiru. To místo jako by bylo kombinací nizozemského Leidenu, Benátek, Istanbulu a tureckého venkova.

1. den, STŘEDA, 10. listopad 2010



9:00

Jsem na cestě do Eskişehiru. Ráno jsem samozřejmě zaspala, ale přesto si myslím, že jsem si nic nezapomněla, možná naopak. Můj batoh je těžší, než by měl být. Ale prostě bez laku na vlasy se nikam nehnu. Rychlostí světla jsem uháněla s Yenerem v autě přes Bosphoruský most na hlavní istanbulské nádraží. V šest ráno celé město ještě spalo. Jen kolona aut si to tiše uháněla přes most z Asie do Evropy. Žádné troubení tentokrát nebylo třeba.

Na nádraží nějak nefungovala tabule odjezdů. Kdo by se taky obtěžoval vypisovat nástupiště, když v té době odjížděly z Istanbulu jen dva vlaky. Motto, které jsem si přivlastnila po příjezdu do Turecka, “Nikomu nevěř” se zase osvědčilo, málem jsem nasedla do špatného vlaku, protože ten Turek mi zarytě tvrdil, že tady tenhle vlak jede taky do Eskişehiru. No jo panáčku, ale já mám lístek přímo na Eskişehir Ekspresi. To mi připomíná, že na turecké vlakové jízdence vám vypíšou i vaše jméno, které si bez dovolení vezmou z kreditky, když s ní platíte, a přesné sedadlo ve vagonu. Až později jsem zjistila, že jsem jela první třídou, ale mě to teda moc extra nepřipadalo, ale za 16 lir (200 Kč) co byste nechtěli.

Tohle stvoření mimo jiné sedělo přes uličku. V noci bych se lekla.

Už jsem se zmiňovala o tom, jak jsou Turci posedlí jedním červenobílým hadrem? Je všude. V oknech domů, na zpětných zrcátkách autobusů, jako dekorace na ulicích a to bychom asi nebyli v Turecku, kdyby někdo nenalepil na každičké okno vlaku bílý měsíc s hvězdou. Přesto tímto pozoruhodným vlastenectvím pobláznili i mě, nyní mi u postele taky visí jedna turecká vlajka, co mi zbyla z maratonu. Viva la Turkey.

Bože, v tom vlaku to taky drkotá. Aspoň že venku je slunečno. To by mi ještě scházelo, když by pršelo, protože jsem opět bez deštníku. Za ty dva měsíce, co jsem tady, mi istanbulský vítr zničil už tři deštníky. Bastard.

22:00

Vlak měl zpoždění. Sice na ty naše zpropadené České dráhy Turecké železnice ještě nemají, ale přesto dokázaly po cestě vykouzlit půl hodinu skluzu. Honza mě už tedy čekal na nádraží. Naše druhé setkání. Na nádraží jsme si hned koupili jízdenky z Eskişehiru do Ankary (taky za 16 lir…) na pátek dopoledne, protože nebylo vůbec jisté, jestli by později nějaké jízdenky zbyly, vzhledem k tomu, že nás všichni varovali, že když začínají islámské svátky, všechny spoje kamkoli odkudkoli jsou naprosto natřískané a je nemožné se někam dostat bez rezervace aspoň týden předem. Aha.

Po shození věcí u Honzy na bytě mě vzal na prohlídku jeho kampusu Anadoluské univerzity. Můj Santral kampus je proti tomu malý drobeček… Tady to může trvat z jednoho konce na druhý tak půl hodiny.




Uprostřed kampusu je velký park, který je však uzamčen, prý kvůli tomu, že tam přišla o panictví ředitelova dcera a ten se proto naštval a dal takovým aktivitám utrum… Zamilovala jsem se jak do toho pseudoamerického kampusu s vlastním fotbalovým hřištěm, základní školou, jezírky, kinem a už ani nevím co všechno se tam skrývalo za skvosty, tak do města Eskişehiru. To místo jako by bylo kombinací nizozemského Leidenu, Benátek, Istanbulu a tureckého venkova.


Starosta je fanda zlatých soch.


A všude byly vyvěšeny turecké vlajky a portréty zakladatele Turecké republiky Atatürka, protože se slavilo výročí jeho úmrtí. Datum jeho narození není známo, ke škodě Turkům, kteří by tak mohli mít o jeden státní svátek navíc.



Až teď jsem pochopila tu holku, které do hodnotícího dotazníku svého loňského erasmáckého pobytu v Istanbulu napsala, že jediné, co by na svém studiu změnila, by bylo město.


2. DEN, 11. listopad, čtvrtek

14:00

Z nákupu jízdenky do Samsunu jsem byla vyklepaná ještě hodinu potom. Krutě jsme podcenili možnosti transportu z Ankary do Samsunu, jednoho z největších přístavů u Černého moře. Když jsme dnes přišli do Eskişehiru na autobusové nádraží, čekalo nás asi čtyřicet přepážek s různými dopravními společnostmi. Situace byla stejná jako na tureckém trhu. U každého okýnka postával chlápek, co nám nutil jízdenky jeho dopravce. Bylo to však beznadějné, všechna místa v autobusech byla dnes, zítra i o víkendu z Ankary či Eskişehiru do Samsunu, Trabzone či prostě do nějakého města u Černého moře, vyprodaná. Byli jsme už tak zoufalí, že jsme chtěli změnit trasu a začít od Dyarbakiru, tam bylo ale taky všechno pryč. Zpropadený svátky!

Až snad u předposlední přepážky jsem svou směšnou turečtinou zjistila, že jsou volná místa v jednom minibusu (!) z Eskişehiru přímo do Samsunu, na dnešní večer. Neměli jsme na výběr, buď zůstaneme zaseknutí v Ankaře, odkud vůbec nebylo jisté, kdy a jestli vůbec se k Černému moři dostaneme, nebo pojedeme už dnes večer přímo do Samsunu. Během ručního vypisování naší jízdenky s k našemu okýnku seběhlo asi deset Turků, nevěřícně hledících, jak si v turečtině kupují dva cizinci lístky na nějaký minibus. Či já nevím, proč kolem nás všichni najednou postávali. Každopádně, jedeme. Za 50 lir (600 Kč), sedadla 15 a 16, odjezd 21:30, příjezd o devět hodin později, dá-li Alláh. Kdyby se nám něco stalo, kontaktuje prosím pana Mehmeta Kahyu na tel. čísle 227 69 69 nebo na 217 24 24. A nezapomeňte na tureckou předvolbu.

Ne, dělám si srandu, určitě v pořádku dojedeme, jen prostě celý ten způsob kupování jízdenky, kdy jsem se musela takřka okýnko po okýnku ptát začátečnickou turečtinou na nějaké odjezdy, ty Turci kteří nás naháněli, abychom jeli s nima, ty zamítavé odpovědi, že celý víkend je prostě zabraný, ta poslední přepážka, kde se nám nakonec podařilo uspět… No byla to celkem divočina. Teď už jen na nádraží vrátit lístky na zítřejší vlak do Ankary.

19:00

Balím se. Je to jisté, za pár hodin vyrážím na východ Turecka. Odpoledne jsme se s Honzou pomotali po staré části Eskişehiru. Na muslimském hřbitově jsme našli kost vyčuhující ze země a ty staré malebné uličky mi připomněly jednu českou vesničku.



Teď už to tady mám jen česko-turecké, včera večer Honza vytáhl slivovici, dnes to bylo jako u nás na venkově, teď ještě ty ceny by mohly víc připomínat Česko. I když můj spolubydlící mi říkal, že na východě je to všechno dvakrát levnější než v Istanbulu. Vždyť i Honza platí měsíční nájem 280 lir v Eskişehiru a já v Istanbulu 550 lir. A chleba tady stojí taky o polovinu míň. Šest korun, no nekup to.

A stejně je ten Eskişehir príma. Až na to, že tady nikde není k sehnání mapa Turecka. A ženy tady chodí dost zahalené. A průvodce Lonely Planet doporučil, aby ženy, co chtějí cestovat do východní části Turecka, měly na sobě dlouhý rukáv a volné kalhoty.

Welcome to real Turkey.

 

P.S. A hádejte co, všechny obrázky jsou klikatelné.

post a comment