Road TRip – setting off

9 November 2010

V Turecku se neslaví Vánoce. To znamená, že na Štědrý den si to normálně pošlapu do školy, protože zrovna v pátek mám školu šest hodin v kuse (to jest dvě přednášky). Zato tady ale mají týden prázdnin v listopadu, hlavním účelem tohoto svátku je chytit zvíře a podříznout mu krk. A případně ho pak ještě sníst.

Nikdy bych nevěřila, že někdy budu řešit dilema, jestli psát článek v angličtině či v češtině…



Ale i přesto, že už mi opravdu dělá problém najít pro mé myšlenky správné české výrazy a mozek furt přepíná na anglická slovíčka a že je to už zase týden, co jsem naposledy mluvila česky, nepočítám-li nadávky, ještě jsem se nenaučila těm správným anglickým obratům, abych mohla barvitě vylíčit přípravy mé bláznivé cesty na východ Turecka.

V Turecku se neslaví Vánoce. To znamená, že na Štědrý den si to normálně pošlapu do školy, protože zrovna v pátek mám školu šest hodin v kuse (to jest dvě přednášky). Zato tady ale mají týden prázdnin v listopadu (16. – 19.), slaví se tu náboženský svátek zvaný Kurban Bayramı čili Eid al-Adha čili Svátek oběti. Hlavním účelem tohoto svátku je chytit zvíře a podříznout mu krk. A případně ho pak ještě sníst. Že prý na počest Ibrahima, k němuž byl Bůh tak milostivý, že místo syna mu dovolil obětovat jen berana. A tak příští týden v Turecku poteče krev a během jediného dne zemře více jak milion zvířat rukou pravověrných muslimů. Inu co, víte, kolik kvůli Štedrému dni zemře v Česku kaprů?

A týden před tímto byaramem neboli náboženským svátkem mám na univerzitě midterm examinations, tedy půlsemestrální zkouškové. Takže mám tento týden volno, protože jediná zkouška, kterou jsem musela absolovovat, se psala minulou sobotu, v devět ráno. No uvažte, co to je za výmysl psát zkoušku v sobotu ráno, ale bohužel, nedali jinak.

Když jsem se proto minulý týden rozhodovala, co během těch dvou týdnů dělat, útěk z Istanbulu byl pro mě jasná volba. A kam bylo taky jasné, vzhledem k tomu, že až do konce listopadu nemůžu vycestovat z Turecka. Zvláštní to pocit, když víte, že jste uvězněni v zemi a nemůžete z ní odjet, protože by vás zpátky už nepustili… Čekání na získání povolení k pobytu v Turecku jsem si teda rozhodla zpříjemnit poznáním Anatolie, asijské části Turecka. Protože Istanbul pravda moc turecký není.

Teď už stačilo vyřešit je tři otázky: Kam, jak a s kým. Začněme od konce, všichni mí spolužáci mají zkouškové, ostatní musí pracovat. Výběr se mi teda radikálně zúžil a já vážně začala přemýšlet, že si udělám takový malý výletík sama pro sebe s tím, že navštívím svého spolužáka z Brna, který je na Erasmu v Izmiru, a pak Čecha, co jsem ho potkala na tureckém letišti, který teď studuje v Eskisehiru. Druhý týden mé cesty se pak ke mně měl připojit jeden můj turecký spolužák. Všechno ale nakonec dopadlo jinak.

Do Izmiru kvůli časové tísni nejedu. Turecký spolužák taky odpadl. Zbyl jen Eskisehir a Honza. Během nekonečných hodin na Skypu jsme spolu naplánovali desetidenní road trip po východním Turecku. Takže když se to tak vezme, jedu na východ Turecka s klukem, kterého jsem viděla jednou v životě. V tomto bodě mi zkrátka musíte věřit, že vím, co dělám. A já zase musím věřit Honzově příručce Lonely Planet o Turecku. A taky věřit sama sobě a své turečtině, protože Honza turecky neumí. Dva Češi na cestě a 3 900 kilometrů k tomu. Asi.

Tak plánujeme a přemýšlíme kudy a jak se bude nejlepší vydat. Máme pár určitých cílů, ale vše bude záležet na situaci a počasí. Zatím nechci nic slibovat. Snad jen to, že se podíváme do východní části Turecka, která je pro nás zatím zcela neznámá a poznání místní kultury, náboženství, zvyků a přírody bude určitě zajímavou a nezapomenutelnou zkušeností. Ze začátku se vydáme k Černému moři. Tento výlet podnikám s Erasmus studentkou v Istanbulu z Česka. Už se teď se hrozně těším :-) jako malej jarda :)

Zítra v sedm ráno mi jede z Istanbulu superrychlý Eskisehir Ekspresi s příjezdem v jedenáct hodin. Lístek na vlak jsem si koupila dva dny předem, protože vážně hrozilo, že později už prostě žádný k mání nebude. Nejdřív jsem si však musela vystát frontu jako v bance, kdy si vytisknete lístek a čekáte, až na vás přijde řada u některé přepážky. Taková samozřejmost jako v Česku, že když chcete jet vlakem, tak prostě přijdete na nádraží, poprosíte paní u okýnka o jeden lístek Podivín – Brno, přečkáte tradiční desetiminutové zpoždění a jedete, tady nehrozí. Na náš systém by Turci jen nevěřícně koukali. Stejně jako na naše www.idos.cz stránky. K nezaplacení!

Kdo nikdy neplánoval cestu přes půlku Turecka, nedokáže doopravdy docenit výhody jedné stránky, která vám vyjede všechna možná spojení do danné destinace. Tady máte jednu stránku na vlaky, jež jezdí jen do pár největších měst, a která funguje jen v Internet Exploreru, a to jen když tento trapný prohlížeč hodně moc poprosíte. Když nenajdete vlak, zbývá vám autobus nebo letadlo. Letiště je tady v každém větším zapadákově a i ty ceny nejsou nijak hrozivé, radši si připlatit pár lir za rychlé spojení než strávit tři dny v autobuse, no ni?

Žádná jednotná autobusová síť tu neexistuje, jen hromada přepravních společností s děsivými vyhledávači na stránkách, takže zjišťovat spojení z jednoho místa do druhého je o nervy, i když jste Turek. My se plánujeme na našem road tripu přemisťovat autobusy, bůhví však kam nás zavezou.

A věřili byste tomu, že v Istanbulu většina autobusů hromadné dopravy nejezdí před třičtvrtě na sedm? A první loďě přes Bosphorus vyráží taktéž před sedmou. A teď babo raď, jak se dostat z Besiktas, čtvrtě u evropského břehu Boshporusu na vlakové nádraží Haydarpaşa ležícím na asijském břehu. Lodí? Autobusem? Kdepak, jediný možný způsob, jak stihnout vlak v sedm ráno je vzít si taxíka. Jenže má to háček, za dopravu z Besiktas na Haydarpasu byste zaplatili dvakrát víc, než na kolik vás vyšel vlakový lístek do 330 kilometrů vzdáleného města. Tedy 30 lir versus 16 lir (200 Kč). Bez psiny.

V momentě, kdy jsem zjistila, kolik peněz mám vysolit hned na začátku svého výletu, začala jsem vážně přemýšlet, že nikam nepojedu. Nebo že si prostě koupím lístek na pozdější vlak a ten první nechám propadnout (pořád to vyjde levněji) a že já blbec jsem si chtěla jednou přivstat a být někde včas! Nakonec mě však zachránil můj turecký spolubydlící. Snad až dnes jsem plně docenila, jaké jsem to vlastně měla štěstí (!), že jsem se nastěhovala ke dvěma Turkům, z nichž jeden hostí couchsurfery a ten druhý má auto. Yener se mi proto po hodinovém vyčerpávajícím hledání možných alternativ, jak stihnout vlak do Eskisehiru, nabídl, že si radši ráno přivstane a sám mě tam autem hodí. Yes!

Teď se už jen sbalit do Yenerova půjčeného batohu a můžu vyrazit. První dva dny strávím v Eskisehiru, pak nás čeká jednodenní výlet do Ankary, prý nejošklivějšího města pod sluncem, a večer noční autobus do Samsunu.


Zvětšit mapu

A pak nám Alláh pomáhej.

2 comments

  1. ta-k November 10, 2010

    Už jsem se bál, že nenapíšeš česky ;) užij si to :)

  2. fremy November 10, 2010

    Turecký Road Trip, jé tohle bude cool. Místní podmínky, jak čtu, takové cestování ztěžují, proto to bude mít větší hodnotu a kouzlo při zpětném vyprávění.

    A jen něco mimo, ta poslední fotka (nádraží Haydarpaşa) mi připomíná, doufám správně, budovu na níž se promítala 3D projekce. Nádherná show.

post a comment