Road TRip – Ünye

Leave a comment

STŘEDA, ČTVRTEK: Eskişehir (photo update)


2. den, ČTVRTEK, 11. listopad 2010

Na nádraží v Eskişehiru jsme dorazili radši už o třičtvrtě hodinu dřív (před osmou večer) a průběžně se chodili ptát k naší přepážce, kdy že to jede. S Honzou jsme si vykládali zrovna o PHP kódování, když nás oslovil Turek se směšným americkým přízvukem. Už zase. Ptal se nás, jak se nám tady líbí a v čem je Turecko jiné než Česká republika. To budou všichni takhle vyzvídat?

Přestože náš spoj do Samsunu měl odjezd stanoven na 21:30, odjíždíme až ve 22:15. V minibusu jsou i nějaké děti, tak je to v pořádku. Třeba budou i častější přestávky na záchod. Strop vozidla mi připomíná diskotéku, blyštivý a tak vůbec. Snad nás to zaveze opravdu do Samsunu. To, že jsme na cestě, ještě nic neznamená.

3. den, PÁTEK, 12. listopad 2010

Je 6:30 ráno a my čekáme na autobusovém nádraží v Samsunu. Náš minibus přijel do cíle už po sedmi a půl hodinách cesty. Ty poslední dvě hodiny v minibuse však vypadaly, jako kdybychom si to uháněli po D1 z Prahy do Brna. Kdybych se v šest ráno ocitla na autobusovém nádraží v Brně, asi bych se sebrala a utekla. Samsunské nádraží však představuje moderní nově postavená hala, nápadně připomínající to eskişehirské. I tak nám ale průvodce Lonely Planet radil místo využít jen jako přestupní stanici, protože tady toho moc k vidění není. Takže teď tu čekáme na autobus odjíždějící v sedm ráno do Ünye, kde bude naše první velká zastávka. Zatím jsme pojedli v čekárně dva lepeňáky jako správní Češi. Překvapilo mě, že Turci si tady nechávají kufry bez dozoru u laviček v hale a spoléhají na to, že jim je nikdo neukradne. A taky, že ne. Nejsme přece v Česku, že…

Když jsme dorazili v půl desáté ráno do Ünye, první kroky mě zavedly k pobřeží pár metrů od hlavní silnice. Černé moře je ve skutečnosti to nejmodřejší moře, jaké jsem kdy viděla. Tak modré, že prostě splývalo s oblohou bez mraků. Na molu nás hned začali okukovat tři turečtí záškoláci, kteří se po pár minutách osmělili a zeptali se nás turecky s pár pokusy o angličtinu, jestli se s námi nemůžou vyfotit. Byli jsme jediní turisté v okolí, nebyla sezóna a tak vidět dva bělochy s batohama na zádech, se asi rovnalo kulturnímu šoku. Popravdě, vůbec netuším, jak se na té fotce ocitl ten děda. Ale takových starých Turků v čapce, saku a košili bylo po celém pobřeží spousta.

teenage boys in ünye

Po ranním čaji v kavárně na pláži jsme zašli do turistické kanceláře, která se nacházela na nějakém tom jejich obecním úřadě, takže dovnitř jsme museli přes bezpečnostní rám. Je fakt všude. V kanceláři nás přivítal postarší Turek s angličtinou opepřenou geniálním tureckým přízvukem. Nejspíš tady mají po hlavní sezóně fakt dost mrtvo, takže se snažil, co to dalo, aby nám představil ty největší zajímavosti v Ünye v plné parádě. Dal nám nějaké propagační materiály (na ty Turky užije) a dokonce i CD o jejich městě a pak nám ukázal spoustu fotek těch jejich památek. Ale nic co by mě zaujalo, na rozdíl od Honzy, který se na ta místa podívat chtěl. Jenže já na památky moc nejsem, radši jen nasávám atmosféru místa, ztrácím se po okolí a objevuji si pro sebe své vlastní vzpomínky. Začalo se být zřejmé, že od road tripu máme každý jiná očekávání.


Mapa, kterou nám pan Turek vytiskl a opatřil poznámkami, kterými minibusy se tam dostaneme.

Když jsme se pana Turka zeptali, kde je tady nějaká Internet kavárna (addicted!), nabídl nám dokonce, že můžeme využít jeho počítače. Klidně hned. Turistická kancelář v Ünye byla první a poslední, kterou jsme navštívili. Jsou takhle ochotní i v České republice?

Kolem poledne jsme se šli ubytovat. První hotel, na který jsme narazili, byl tak s jednou hvězdičkou. Starý, ošuntělý, za 50 lir za dvoulůžkový pokoj. Inu, poděkovali jsme a pokračovali dál. V dalším hotelu chtěli také 50 lir, ale tady ty peníze aspoň trochu odpovídali ubytování. Vzali jsme ho, shodili bágly a šli se podívat do města. Proces ubytování probíhá v Turecku všude stejně – ukážou vám pokoj, smlouváte o ceně (což jsme se dozvěděli, až mnohem později), domluvíte se, vezmete si klíčky od pokoje, předáte pas na zapsání do seznamu hostů a je to. Nějakou faturu jsme dostali až na vyžádání. A stejně nebyla třeba.

Město Ünye má jedinou výhodu – Černé moře. Ostatní věci tady podle mě nestojí za vidění, spíš se snaží dělat z mála hodně. Například v letácích vyzdvihovaná Kadilar Yokuşu, starosmanská ulice. Kdybych neviděla obrázek v brožuře, málem bych těch pár ruin přešla bez povšimnutí.

Pobřeží je tu však krásné. Pláže pro turisty jsou od centra vzdáleny pár kilometrů, asi se tu nikdo nechce dívat na slečny v bikinách. Místo toho tady místní vybudovali park jako stvořený na promenádu a lití vína v pozdějších hodinách (ne, že by to tady někdo někdy dělal). Na lavičkách či na malých skálách při pobřeží posedávala spousta středoškolských párečků. Idyla. Vůbec se mi odtud nechtělo.

I když má město nějakých 70 000 obyvatel, v tureckém měřítku to znamená spíš takový zapadákov. Rozlehlé předměstí, ale malé centrum, kde se prostě nemůžete ztratit. Spousta Turků a žen v šátcích a mladých slečen hrající si na poslední evropskou módu. Nikdo po nás nic nechtěl, nic nekřičel, nikam se nás nesnažil vtáhnout ani nic nabízet; jaká to změna oproti Istanbulu. Ünye mi přirostlo k srdci ze všech měst, které jsem během Round TRipu navštívila, nejvíc. Turismus z místa udělal imitaci pobřežních měst u Jadranského moře, ale přesto si Ünye zachovalo svou vlastní jedinečnost, snad díky mešitám a atmosféře ospalého přístavu, které ve vás vyvolává víru, že život tady musí být strašně jednoduchý, klidný a nemoderní v tom nejlepším slova smyslu…

Večer jsme s Honzou chtěli popíjet někde venku při pláži, ale chladný vítr, který se linul od moře, nás od toho rychle odradil, tak jsme se nechali zlákat velkým transparentem “NARGILE” (turecky vodní dýmka) visícím z balkónu jednoho domu na hlavním náměstí. Ocitli jsme se v kavárně-baru, kde kromě nás nebyla ani noha. Teda kromě noh dvou číšníků. Posadili nás na balkón, jedině tam se totiž může kouřit. Nepočítám-li pravou tureckou dýmkárnu, nikdy jsem nekouřila dýmku z lepšího místa, maličký balkón ve druhém patře s výhledem na noční život na náměstí tureckého městečka.

A protože jsme potom za boha nemohli najít nějaký bar, koupili jsme pár láhví Efezu (jediného tureckého piva) a šli jsme se na pokoj… No a to by bylo z pátku asi tak všechno.

 

P.S. Více fotek zatím bohužel není k dispozici.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *