Road TRip – z Ordu do Trabzon

18 November 2010

No a tak jsme tady, fén a vana v koupelně, double bed se zlatým přehozem. Ven se už nechystáme, nechceme se v noci někde ztratit. Navíc jsem z té cesty pekelně unavená, ta tříhodinová konverzace s dvěma trhlýma Turkama byla na mě samotnou prostě moc.

STŘEDA, ČTVRTEK: Eskişehir (photo update)
PÁTEK: Ünye


4. den, SOBOTA, 13. listopad 2010

Ráno jsme se namysleli, že jeden den v Ünye stačí a že na naší cestě určitě potkáme ještě hezčí místa (a města). Určitě. Když jsme se dopoledne odhlásili z hotelu, vydali jsme se na výpadovku z města směrem na Ordu, naší další zastávky. Ještě předtím jsme se ale chtěli podívat na nejkrásnější pláž černomořského pobřeží, pláž Çaka, a Jásonův mys, který se nachází v půli cesty mezi Ünye a Ordu, když jedete po staré černomořské silnici, přímo z Ünye do Ordu se dá nyní pohodlněji a rychleji dojet tunelem. Na mys jsme se tedy mohli dostat jen trckáním se autobusy jezdící po pobřeží z vesnice do vesnice, nebo autostopem.

Jelikož se Ünye zdálo nekonečně dlouhé, rozhodli jsme se začít stopovat ještě ve městě. Pro Honzu to bylo první stopování v životě, pro mě první v cizině. Zastavil nám starší pán, který mluvil velmi dobře anglicky, i když tvrdil, že má za sebou jen šestiměsíční jazykový kurz. Byl velmi milý a hovorný, říkal, že život tady na pobřeží je opravdu jiný od zbytku Turecka. Například Istanbul nemá vůbec rád, a to přesto (nebo snad proto?) že tam studoval univerzitu. Po cestě jsme nabrali do šestimístného džípu ještě jeho kamaráda, prý kapitána na lodi. Škoda, že ten mluvil jen turecky a rusky. Cesta po pobřeží se většinou táhla po úbočí hor, s neustálým výhledem na moře. Bohužel však náš milý pan řidič nejel až ke Cape Jason, ale jen do malé vesničky Yaliköy dvanáct kilometrů od mysu.

V Yaliköy jsme si tedy vlezli do dolmuşu, turecké mutace taxíku s autobusem, abychom z něho zase rychle vylezli, když jsme zjistili, že řidič bude ještě čekat kdoví jak dlouho na další cestující. Šli jsme tedy na stopa, ale nich schopného nejelo, až se nám podařilo stopnout ten stejný dolmuş, kterým jsme před půlhodinou odmítli jet. Fail. I šnek by byl na Jasonově mysu rychleji, než ten náš rachotící minibus, který se z těch serpentin div nezřítil do moře.


Zvětšit mapu

Jásonův mys láká turisty majákem a pověstí o Jásonovi a jeho argonautech, kteří se tu zastavili na své plavbě už nevim kam. Jo a je tady taky kostel z 19. století. Byl to zvláštní pocit stát na místě, kde se před tisíci (či kolika) lety procházel jeden z mých oblíbených hrdinů Starých řeckých bájí a pověstí. Nikdy jsem netušila, že Turecko je tak spjaté s antickou mytologií, vždyť jen 300 kilometrů od Istanbulu jsou zbytky staré Tróje… Na skálách pod majákem jsme kolem dvanácté posnídali, a protože byla u moře celkem kosa, rozhodli jsme se vypustit koupání na pláži Çaka a vzít to rovnou nějakým dolmuşem do Ordu, města, kde jsme plánovali nocleh.

Ordu se 136 000 obyvateli je dvakrát větší než Ünye. Česky znamená ordu “armáda” a ve znaku má toto město lískový oříšek, jak milé. Za 40 lir jsme se v odpoledne ubytovali v jednom hotelu v centru a stali se tak znovu jedinými turisty v okolí. Turistická kancelář nefungovala, tak jsme šli prozkoumat Ordu na vlastní pěst. Město to bylo rušné a typicky turecké se vším, co si pod tím jen dokážete přestavit. Dvoupatrové kavárny, cukrárny a kebapy na každém rohu. Čističi bot, Ovoce a zelenina, party mladých kluků, všude samý živnostník. Jen opět žádný bar a obchodů s Efesem taky poskrovnu. A samozřejmě, opět krásná promenáda se stromy, lavičkami a sochou Atatürka přímo naproti hlavní silnici.

Večer jsme asi hodinu hledali po všech čertech nějaký podnik s alkoholem, protože káviček už jsme měli dost. Až na kraji centra jsme našli zařízení, které mělo v názvu “Pub”. Vešli jsme do pravé turecké hospody se samýma chlapama, fotbalem puštěným v televizi a bez dámských záchodů. Usadili jsme se venku na zahrádce a k pivu jsme dostali ještě oříšky a nějaký pokrm se smaženou cibulí v těstíčku, či co to bylo za dobrotu… Ještě před půlnocí veškerý noční život ve městě ustal, inu to je tak, když cestujete mimo hlavní sezónu.

5. den, NEDĚLE, 14. listopad 2010

Kvílení velryby (rozuměj svolávání na modlitby) v šest ráno a pak zase v půl desáté. Mezitím chrchlání, smrkání a chrochtání vedle v koupelně. To nám ten den ve znamení přesunu z Ordu do Trabzon pěkně začíná. Dopoledne se odhlašujeme z hotelu a s Honzou poprvé rozdělujeme, on chce jít prozkoumat nedaleký vrch, mně zase láká moře.

Jak popsat nesmírnost moře? Jak zachytit jeho nekonečnost? Fotografie ani slova nestačí. Musíte mhouřit oči a snažit se dohlédnout až za obzor. A cítit sůl i ve vzduchu.

Obyčejná nedělní idyla na pobřeží. Osamělí muži procházející se po promenádě, rodinky s dětmi, pánové s čapkou na hlavě. Tři dědové v oblecích a s náramkem v dlaních, skoro bych hádala, že je to růženec. Tatínek s dítětem na procházce. Je opravdu ten život u moře tak jednoduchý? Na lavičce vedle mě kouří stará paní odbarvená na blond.

Ve dvě hodiny odpoledne se opět setkávám s Honzou a vyrážíme spolu pěšky z centra, stopnout něco po cestě z Ordu. Po chvíli nám zastavuje auto s dvěma postaršíma Turkama. Neumí ani slovo anglicky, ale přesto nasedáme, třeba jim budu rozumět. Říkají, že nás zavezou do Giresunu, města vzdáleného asi 45 kilometrů. Vymlouvají nám naši cestu až do Trabzon, že prý je to 170 kilometrů a ještě dnes se tam nemáme šanci dostat a už vůbec ne najít nějaký hotel. V půli cesty, kdy se s nima už vyloženě hádám, jestli jet nebo nejet do Trabzon, zastavují ve městečku Piraziz, že tohle je jejich konečná. Nenechávají nás ale na pokoji, první se nám sami snaží něco stopnout u silnice (!), a pak dohlíží na to, abychom nasedli do správného minibusu jedoucího do Giresunu.

Začínám být z té turecké hádky celkem unavená a demotivovaná. Přesto se nechceme smířit, že bychom měli přespat v Giresunu, chceme se do Trabzon dostat ještě dnes za každou cenu. Před Giresunem proto z minibusu vystupujeme a na čtyřproudé silnici stopujeme další auta. Je kolem čtvrté hodiny odpoledne a začíná být celkem šero, jestli nestopneme něco do půl hodiny, bude tma a pak už autostop ani Trabzon nemá cenu.

21:00

Máme za sebou tříhodinovou cestu do Trabzon. Nakonec se nám podařilo stopnout náklaďák s dvěma střelenýma Turkama, jednomu bylo 38 a druhému 35. Skoro celou dobu jsme spolu mluvili turecky, Honza mlčel. Bylo to náročné, moje turečtina na tohle opravdu není stavěná. Zase další Turci, co třepali něco o krásných očích a o tom, jaká je škoda, že nejsem muslimka. No to by mi ještě scházelo. Jeden z nich mi vnucoval svou vizitku a náramek. Vzala jsem si oboje, ale svoje telefonní číslo jsem zapřela. Chlap(c)i nás přemlouvali, ať jedem s nima až do Rize, že tam znají spoustu levných hotelů a ráno nás můžou hodit do Trabzon, protože tudy zase budou projíždět. Odmítli jsme, a tak trvali na tom, že nás aspoň bezpečně ubytují v Trabzon. Nevím, co bychom bez nich dělali. Ono hledat v osm večer ve městě s 230 000 obyvateli, ve kterém jste nikdy předtím nebyli, nějaký hotel by bylo asi trochu náročné.

Nakonec jsme skončili v nějakém tříhvězdičkovém hotelu, kde jsme usmlouvali cenu dvoulůžkového pokoje z 90 lir na 70. Rozloučili jsme se s Turkama mohutným přikyvováním, že si s nimi zítra večer tady v Trabzon určitě půjdu vypít nějaký ten šálek čaje. No a tak jsme tady, fén a vana v koupelně, double bed se zlatým přehozem. Ven se už nechystáme, nechceme se v noci někde ztratit. Navíc jsem z té cesty pekelně unavená, ta tříhodinová konverzace s dvěma trhlýma Turkama byla na mě samotnou prostě moc. Co bude zítra? Netuším, ale před Dyarbakirem nás celkem varovali.

Moje dosavadní cesta: pět dní, 1330 kilometrů.


Zvětšit mapu

 

P.S. Fotky zatím bohužel nejsou k dispozici.

post a comment