Road TRip – kurdská vesnice

21 November 2010

Istanbul je Babylon. V Eskişehiru se snoubí turecká kultura se západoevropskou. Městečka u Černého moře připomínají lehce zaměnitelná přímořská letoviska. Když se však vydáte do vnitrozemí, spatříte to, co dělá Turecko Tureckem.

STŘEDA, ČTVRTEK: Eskişehir
PÁTEK: Ünye
SOBOTA, NEDĚLE: Z Ordu do Trabzon


6. den, NEDĚLE, 15. listopad 2010

11:30
Právě sedím v autobusu jedoucím do Erzurumu. Ani přesně nevím, jak jsem se sem dostala. Před hodinou jsem se v Trabzonu rozloučila s Honzou. Ráno u snídaně jsem mu oznámila, že už s ním cestovat nechci, že končím. Byl celkem překvapený, i když si musel všimnout už dříve, že se něco děje. Chtěl to však se mnou dotáhnout do konce, i když by musel snášet mou protivnou povahu. Stejně jako snášel dvou a půlletý vztah s osinou v zadku. Byla chyba spolu spát poslední noc v double bed s jednou velkou přikrývkou…

Po snídani jsme ještě spolu vyrazili do centra a u Ataparku jsme se konečně rozloučili. To ráno bylo tak depresivní, že jsem si už v deset hodin otevřela na lavičce na Atatürkově náměstí plechovku piva, co mi zbyla ze včerejší noci. Alkoholik jsem. A buřič dobrých tureckých mravů k tomu.

Trabzon mě nijak neuchvátil. Přecpaný a přeplácaný jako Istanbul, ale na rozdíl od něj, v tomhle městě se nedostanete z jednoho světadílu na druhý za deset minut. Nechtěla jsem tu nezůstávat déle, než bylo nezbytně nutné. Jenže jsem byla celkem v koncích, co dál dělat. Istanbul? Ankara? Van? Dyarbakir nebo prostě moře? Byla jsem tisíc kilometrů od mého nového domova.

Táhlo mě to na otogar (turecky autobusové nádraží). Že bych jela do Ankary nočním autobusem, tam zůstala na jednodenní sightseeing a večer zase vyrazila dál, do mého milovaného Istanbulu? Dolmuşem, který mi poradilo jedna hodné stvoření v černém hábitu, jsem dojela na autobusové nádraží. Tady si mě ještě před vchodem odchytl starý Turek, který se mě anglicky zeptal, kam jedu. Místo toho, abych jako obyčejně tyto pracovníky dopravních společností ignorovala, vyhrkla jsem, že jedu do Dyarbakiru. Nějak se mi ještě nechtělo domů, zvláště, když jsem už urazila tolik kilometrů. Tak dlouho jsem chtěla cestovat sama, že to přece teď nevzdám. Turek mi odpověděl, že do Dyarbakiru nic nejede, ale že za chvíli odjíždí autobus do Erzurumu, což je na cestě.

“Čert to vem,” řekla jsem si a za třicet lir si koupila místo v autobuse do Erzurumu. Za pět hodin bych teda měla být ve městě, o kterém vůbec nic nevím, ani jeho přesnou polohu, protože mapu vzal Honza. Chlápek na přepážce mi ani nedal jízdenku, jen na papírek napsal číslo 15. Řidič s tím naštěstí problém nedělal. Bylo to všechno strašně na rychlo, v 11:20 jsem přijela na otogar a za deset minut nato už uháním tři sta kilometrů na jihovýchod. Celkem mě však uklidnilo to číslo 15, s tím prostě nemůžu dojet špatně, vždyť stejné sedadlo jsem měla i v letadle do Istanbulu.

Teď mám v plánu dojet do Erzurumu a někde se ubytovat a zítra do Dyarbakiru nebo do Mardinu a odtud přes Adanu asi už zpátky domů. Ankara mě trochu děsí.

 

13:00
Přestávka kdesi uprostřed hor. Hamsiköy. Jedeme teď po úbočí nějakého tureckého pohoří, výhled je úchvatný. Už teď nelituju. No řekněte, není to krásná podívaná, když vyjdete z tureckého záchodu a vidíte tohle:




Zvláštní, že tady mají i v té nejmenší pidi vesnici mešitu. Teda zvláštní, pozoruhodné. Jsem ztracena uprostřed hor, stále nemám ponětí, kde se přesně nacházím. Slunce je ještě vysoko a spousta tureckých rodin tudy projíždí na svátky domů. Myslím, že by se mi tady dobře stopovalo.

 

14:20
Přede mnou na sedadle sedí malý klučina, který má menší problém s drkotavou dlouhou jízdou. Už dvakrát zvracel. Vedle mě spí mladá holka v šátku. Škoda, že neumí anglicky. Během přestávky však ke mně přišla jiná mladá muslimka v šátku, ta už anglicky mluvit uměla. Představila se jako “Néžla” (Nejla?). Taky jede na svátky domů. A obdivuje mě, že cestuju takhle sama, že by taky chtěla projet svět. Jenže co si budeme nalhávat, ona se beztak nikdy nepodívá ani z Turecka. Může sice vystudovat univerzitu, ale pak ji stejně rodina bude tlačit do sňatku a dětí no a znáte to. Řekla jsem jí, že mě ještě není za co obdivovat. Koupit si během pěti minut jízdenku do neznáma a nasednout na autobus umí každý blázen.

Jak popsat nekonečnost moře?
A jak zachytit nesmírnost a nekonečnost hor? Všechny ty vrcholy tyčící se pyšně až k nebesům, s křovinami, vyprahlou půdou a kamením, které se již nejednou sesypalo. Kam oko dohlédne, tam jdou vidět strmé svahy majestátních tureckých hor.

Moře lze přeplout, hory přelézt. Všechno je dovoleno, a přesto chodíš jen po pobřeží a sníš o dálkách otevírajících se za obzorem. Vezeš se po úpatí hor a pohled z okna autobusu ti stačí, aby jsi chtěla znát všechny příběhy opuštěných staveních v dolinách, všudypřítomných mešit a vesnic ztracených mezi telegrafními sloupy.

Na další zastávce, autobusovém nádraží v Bayburtu postavili otogar camii (nádražní mešitu) a samotný otogar byl dokončen teprve v roce 2008. Co tu bylo předtím, si nedokážu přestavit. Nutno podotknout, že všechny nádry, na kterých jsem se zatím v Turecku ocitla, jsou nové, architekturou ne nepodobné letištním terminálům. A pak, že je to tady džungle, kdoví co by Turci říkali na autobusové nádraží třeba v Hodoníně…

Služby v autobuse jsou srovnatelné s linkami Student agency. Nabídka teplých i studených nápojů, zvracící sáčky i obyčejná voda zdarma. Mimoto tady skoro každou hodinu mladý stevard prochází uličkou a nabízí smradlavou citronovou kolínskou, kterou stříká do dlaní, snad aby si cestující mohli osvěžit ruce. Viděla jsem už však i Turky, kteří si tu kolínskou potom vetřeli do vlasů.

 

15:10
Sto kilometrů do Erzurumu. Hory vystřídaly pláně s hnědým pískem, míjíme města postavená daleko uprostřed ničeho.

Kdybych se nevydala na jih, nikdy nepoznám, jak vypadá pravé Turecko. Istanbul je Babylon. V Eskişehiru se snoubí turecká kultura se západoevropskou. Městečka u Černého moře připomínají lehce zaměnitelná přímořská letoviska. Když se však vydáte do vnitrozemí, spatříte to, co dělá Turecko Tureckem. Nekonečná pohoří, v jejichž údolí se skrývají vesnice s roztroušenými domky. Prostá stavení, ženy v šátcích, žádná zeleň, jen rovina s činžáky, mešitami i v těch nejmenších osadách, přeplněné trhy, ledabyle postavené silnice, pěšiny křižující celou krajinu, domy na kopci, elektrické vedení. Sníh. Není to tu džungle, v mnohém to tu připomíná český venkov. Že by to tu vypadalo stejně jako v Iránu či v Afghánistánu a podobných vyprahlých pustinách?

Je půl čtvrté a už jde vidět měsíc.





 

17:30
Sedadlo 15 jsem vyměnila za číslo 13. Na otogaru v Erzurumu jsem se zase dalo do řeči s Nejlou, muslimskou studentkou, co uměla trochu anglicky a která pokračovala autobusem až do jeho cílové zastávky v Iğdıru. První mi šla pomoct najít autobus do Istanbulu nebo do Ankary, najednou se mi totiž nechtělo zůstávat v Erzurumu, brát si taxíka někam do centra a hledat večer ve tmě nějaký hotel. Co mě to vůbec napadlo. Měla jsem možnost jet v šest hodin večer do Istanbulu nebo v sedm do Ankary. Stále se mi však nechtělo do mého prázdného bytu. Nejla mi proto nabídla, jestli nechci jet k ní domů. To jako vážně?

Dobrodružství začíná, pokračuju v cestě s Kurdkou do města Iğdır na východě Turecka. Stále nemám mapu, takže pořád netuším, kam se to řítím.


Zvětšit mapu

Za čtyři hodiny bychom měli dorazit do cíle. V Iğdıru nás má vyzvednout Nejlin bratr s autem, které nás zaveze do kurdské vesnice Çarıkçı, kde s jejich rodinou budu slavit náboženský svátek Kurban bayram. Korán přikazuje obětování zvířete v první den bayramu, Nejlin bratr se proto chystá zítra ráno podříznout berana. Jejich matka neumí ani slovo turecky, jen kurdsky, a doma samozřejmě nemají Internet. Kdy a jak se dostanu do Istanbulu, je mi zatím záhadou. Ale tak nějak se těším, co mě čeká v pravé kurdské vesnici u hranic s Arménií. Kde je hranice mezi dobrodružstvím a nezodpovědností?

Nejle je dvacet dva let a v Rize studuje pedagogiku. Před měsícem turecká vláda zakázala tresty pro muslimské dívky, které chtějí do školy nosit šátek přes vlasy, do té doby však i Nejla nosila na univerzitu paruku. Chce být učitelkou na základní škole, deset let má v plánu vyučovat na východě v kurdských vesnicích a pak se chce přestěhovat do Istanbulu, dodělat si vzdělání a začít přednášet na univerzitě. Její otec ji však do Istanbulu nechce samotnou pustit, protože si myslí, že je to tam nebezpečné. Radši by byl, aby se Nejla usadila někde v okolí, třeba v Iğdıru. Jinak jí rodiče nic nepřikazují. Šátek se rozhodla nosit sama v šestnácti letech, modlí se pětkrát denně, nepije. Nekamarádí se s žádnýma klukama, nechodí do klubu, nemá ráda pop music, randit chce začít až po škole. Dokonalá dcera?

 

21:50
Blížím se k Igdiru, kde na nás už čeká Nejlin bratr, protože autobus měl půlhodiny zpoždění. Celou cestu jsem se snažila připravit na to, co mě čeká. Vojenské auto hlídající na čtyřproudé silnici. V televizi nekonečně dlouhá soap opera. A kolem nás nic než zvlněná krajina a pár světýlek. Mířím do vesnice, kam ještě nikdy nevkročil žádný turista. Nikdo z Nejliny rodiny, její dva mladší bratři, kteří pracují v Istanbulu, starší bratr, studující univerzitu v Dyarbakiru, ani zbytek její desetičlenné rodiny ještě neviděl nikoho z Česka. A já nikdy nebyla v kurdské rodině. Taková malá kulturní výměna.

 

23:50
Mám za sebou desetihodinovou cestu z Trabzonu do Çarıkçı. Ještě pošlu poslední sms update o mé poloze tureckému spolužákovi v Istanbulu, napíšu poslední zápis do cestovatelského diáře a půjdu spát.

Nejlin bratr čekal u minibusu, který nás zavezl do jejich vesnice. Byla kosa jak blázen, takové 3°C venku a v minibusu taky. Jeli jsme asi patnáct minut a když se počet světel v okolí zvýšil ze tří tak na deset, Nejla mi oznámila, že tohle je jejich vesnice, tady vystupujem. Směrem, kterým jsme vykročili, asfaltová silnice končila. Prošli jsme mezi pár staveními, až těsně předtím, než začínalo pole (rozuměj žádné světlo v dohlednu), jsme si zuli boty a vkročili do jejich domova.

Kurdská vesnice je přesně to, co jsem čekala. Nebo spíš, co jsem viděla v dokumentu On the way to school (doporučuju!), kvůli kterému jsem se vlastně až do těchto končin vydala. Nedostavěné domy, žádné dekorace na stěnách, na zemi koberce, vymalováno v pastelových odstínech, přehozy, vše vzorkované, uprostřed pokoje kamna, podél stěn dvě postele. Záchod je tady asi deset metrů od domu, díra v zemi, nic co bych už nezažila. V kuchyni nová pračka, nějak ale ty bílé spotřebiče do celkového rázu domu nezapadají.



Přivitání Nejly s rodinou bylo dojemné. S většinou z nich se viděla naposledy před půl rokem, s bratrem z Dyarbakiru se ale například neviděla celý rok. A to prosím žijí všichni v jedné zemi. Stejně nebyli kompletní, chyběl otec a jeden z bratrů, kteří byli za businessem (rozuměj prodávali zvířata na bayram) v Izmiru. Večeřeli jsme na zemi, jak je to v této oblasti zvykem, výbornou polévku z rajčat a vajec a k tomu lavaş (kurdská tortilla). A samozřejmě čaj, který všichni pili tak, že si nejdřív dali do pusy cukr a pak to zapili.

Spím v obýváku na pohovce, Nejlina starší sestra si ustlala na zemi a teď se mi tu převléká. Sama Nejla si švitoří vedle s matkou, která na mě zatím hodila jen jeden nedůvěřivý pohled. Venku řádí podzim ve vší parádě. Kromě Nejly nikdo nemluví anglicky a s turečtinou jsem tady na štíru. Zítra ráno odjíždím, vstává se prý kolem sedmé. Jsme přece na vesnici.

 

7. den, ÚTERÝ, 16. listopad 2010

13:40
Opět sedím v autobuse jedoucím do Erzurumu. Poslední noc jsem strávila v kurdské vesnici neznámo kde, padesát kilometrů od hranic s Arménií. Pořád mám pocit, že to byl jen sen.

Ráno mě vzbudila Nejlina sestra už v pět hodin, ale asi šla jen na záchod. Šátek na hlavu si ale dala i tak. Venku byla stále kosa, ale v obýváku bylo teplo, i když se netopilo. Pamatuju si, že jsem se probudila jednou uprostřed noci, kdy jsem sama sebe přistihla, jak mluvím ze spaní. Zvláštní to pocit.

O půl sedmé už byly vzhůru všechny ženy v domě, tak jsem se převlékla taky a v rámci možností se zcivilizovala. Záchodu jsem se zatím vyhýbala, co to šlo. Bratři vstali až na snídani o hodinu později. Jedli jsme zase na plachtě prostřené na zemi, s Nejlou, jejími třemi bratry a malou sestrou. V nabídce byl zase lavaş, k tomu černé olivy (s peckami samozřejmě), slaný kozí sýr, něco sladkého z mouky, co mi připomínalo posypku na buchty, a vařené vejce, to ráno nejlepší vynález na světě. I během snídaně stihli bratři vykouřit každý asi dvě cigarety. Přestala jsem se smát vtipu:

Kdo kouří víc než Turek?
Dva Turci.

Po snídani jsme jen tak lelkovali v obýváku, zatímco se venku připravovalo obětování berana. Povídala jsem si Nejlinou osmiletou sestrou o škole; ani mě neudivilo, že její nejoblíbenější předmět je náboženství. Byla celá po Nejle. Navíc chce být stejně jako Nejla a její starší bratr učitelkou. Tuším, že se taky nemůže dočkat, až skryje své hnědé vlasy pod šátek.

Zvířata na bayram obětují jen bohatší rodiny, které si koupi berana můžou dovolit a které se poté o maso dělí s chudšími příbuznými. I tak ale během jediného dne zemře v Turecku na čtyři miliony obětních beránků. Před devátou ráno jsme tedy vyšli na dvůr a sledovali, jak jeden z Nejliných bratrů zručně podřezává nožem zvířeti krk. Už v tom měl pětiletou praxi, od svých šestnácti let zabíjí berana on. Poté beranovi zakroutil hlavou a zalomil krk, zvíře naposledy zafunělo a začalo se stahováním kůže. Pak bratři pověsili berana za nohy a přišlo na řadu kuchání vnitřností. I matka, statná to kurdská žena, místy asistovala. Zajímavý pohled na to, jak se kluk v teniskách, džínách a proužkovaném svetru probírá vnitřnostmi berana.







Protože proces kuchání berana trval dlouho, šla jsem se projít po vesnici s padesáti obyvateli, kde v každém domě žije asi deset lidí. Takže to vlastně byla osada s pěti staveními. Všechna vypadala stejně; jednopodlažní, na zahrádce pár slepic, satelit a kadibudka, vyvěšené prádlo, které se asi pralo ručně. Když si jeden z bratrů zašpinil pruhovaný svetřík beranovou krví, hodil to prostě sestře, která mu to hned vymáchala v lavoru. I když měli tu fungl novou pračku v kuchyni.








Pohled z dvorku vypadal stejně, jako když vyjdete v Prušánkách za humna. Začal mi chybět můj vlastní venkov.

A tohle je už Nejla a její malá sestra.

Po obětování berana putovalo maso z něho do kuchyně, kde si ho vzaly do parády Nejliny sestry. Ostatní mezitím zase lelkovali venku. Přišla se na mě podívat půlka vesnice, nebo možná jen přišli všichni popřát svým příbuzným šťastný bayram, či co si to říkají. Celá vesnice je tady vlastně jedna velká rodina. Všichni byli strašně moc milí, mysleli si, že jsem nová přítelkyně bratra, který studuje na univerzitě v Dyarbakiru.

Nejla mě ujistila, že mě ještě dnes bezpečně vypraví zpátky do Istanbulu. Nechtěla jsem je dál otravovat, vždyť byly islámské Vánoce. Plán byl jet zase autobusem zpátky do Iğdıru, odtud dalším autobusem do Erzurumu, kde jsem měla chytit letadlo do Istanbulu. Teda mohla jsem jet z Iğdıru rovnou do Istanbulu autobusem, ale trvalo by to více než dvacet čtyři hodin a myslím, že pronikavé citronové kolínské si užívám do sytosti i teď, na zpáteční cestě do Erzurumu. A navíc, z Iğdıru do Istanbulu to je stejně kilometrů, jako z Istanbulu do Prušánek. A takovou cestu byste určitě nechtěli strávit v autobuse plném Kurdů. Nic ve zlém.

K obědu jsem měla jehněčí. Ano, hádáte správně, jedla jsem maso, které o pár fotek výš kluci vykuchali. Ale abych vás uklidnila, moc mi to nechutnalo, jen jsem prostě nechtěla urazit hostitelku a umění jejích sester vykouzlit za hodinu a půl ze syrového masa pečené jehněčí. Není nad kuře, to vám teda povím.

Po obědě jsem se rozloučila s celou famílií. Byla jsem si jistá, že je už nikdy v životě neuvidím, ale přesto jsem se do této vesnice chtěla ještě někdy podívat. S batohem zpátky na zádech jsem si to vykračovala s mým doprovodem, Nejliným bratrem Saitem, ten co studuje pajdák v Dyarbakiru, do vedlejší vesnice, odkud měl jet autobus do Iğdıru. Bylo nádherné počasí a já si vážně připadala, jako bych se ocitla na jižní Moravě. Teda jen do té doby, než nás zastavilo vojenské auto. Něco takovéhoto. Vojáci v něm se začali ptát Saita, kdo jsem a co tady dělám a ať jim ukážu pas. Pořádně jsem nechápala, co se děje, a Sait mi to nedokázal vysvětlit, protože neuměl anglicky, tak jsem jim prostě dala pas, ukázala vízum, které mi za pár dní vyprší, a pak ten jejich kapitán v maskáčích poručil, ať si nasednu dozadu za dalšíma třema vojákama. Sait naskočil taky.

Vojáci nás svezli do vedlejší vesnice. Nevím, jestli naše vozidlo budilo tolik pozornosti, protože v něm seděli pánové se samopaly, nebo protože tam seděla jedna bledá holka s velkým batohem a Kurd hned vedle ní, každopádně to byl zážitek. Foťák jsem si však vytáhnout neodvážila. Po cestě jsme míjeli na silnici ostatky z obětovaných beranů. Když jsem při prvním takovém výjevu málem vyjekla a spadla, Sait jen pokýval hlavou: “Bayram…”

Když nás zelenáči vysadili na kraji vesnice, zeptali se mě, jestli jsem tady měla s někým problém nebo snad nějaké těžkosti po cestě? Odpověděla jsem jim: “Problem yok” a tímto haslo. Se Saitem jsme se pak vydali na hlavní silnici stopnout nějaké vozidlo do Iğdıru, protože žádný autobus nejel (“Bayram…”). Zastavilo nám hned první auto. Na iğdırském otogaru jsem si koupila jízdenku na autobus do Erzurumu na čtrnáctou hodinu, měli jsme však stále dvě hodiny k dobru. Sait trval na tom, že tu se mnou počká. Bylo to opravdu zvláštní setkání. Já už vyčerpala veškerou svou tureckou slovní zásobu, on vyčerpal svých pár vět, co uměl říct anglicky, takže většinu času, co jsme spolu pili čaj v prázdném podniku v ještě vyprázdněnějším Iğdıru (“Bayram…”), jsme oba mlčeli. Ale tuším, že jsme si rozuměli i beze slov.

Jinak město Iğdır je typické turecké město, kde však žijí jen Arméni a Kurdové. Všechny obchody byly kvůli bayramu v úterý kolem poledne zavřeny, takže celé centrum vypadalo dost neutěšeně. Poflakující se skupinky chlapců a chlapů, ženu abys pohledal. Přesto se mi tam zvláštním způsobem líbilo, jakoby obyvatelé zaspali čas, a přesto zde byla globalizace v plném proudu. Na McDonalds tu však teprve čekali.

Ve dvě hodiny odpoledne mě můj osobní strážce posadil na autobus do Iğdıru, vyměnili jsme si telefonní čísla (ono je přece jen bezpečnější v těchto končinách mít někoho na telefonu v případě nouze), zamávali si přes okýnko a já věřila, že teď se z toho snu už konečně musím probudit.

Když jsem byla ještě malá, přála jsem si, abych dokázala něco, co ještě žádný Prušaňák přede mnou neudělal. Nyní jsem se stala vůbec prvním Čechem, který kdy byl v kurdské vesnici za Iğdırem, a taky možná posledním, kterého její obyvatelé kdy viděli.

 

15:00
Jak já mám tuhle zemi ráda. Ty hory jsou vážně nepopsatelné. Právě jsem na jednom kopci zahlédla muže na přerostlé koze. V autobuse občas kvůli horám vypadává televizní signál. A uprostřed ničeho u cesty jsme minuli malý hřbitov z bílými pomníky a nízkou zídkou kolem. Poté přišla na řadu zoraná pole vzdorující této hornaté zemi. Malé turecké nekonečno.






 

18:00
Asi se teď se mnou stevard v autobuse snažil flirtovat, když se na otázku, kdy že to budeme v Erzurumu, na mě usmál a vychrlil vodopád slov, ve kterém jsem zachytila slovo “zítra”. No nakonec z něho vylezlo, že za hodinu. Na mou žádost, že chci jet na letiště, nereagoval. Tak snad ještě stihnu nějaké to noční letadlo do Istanbulu.

Na naší první zastávce kolem čtvrté hodiny se naloďovala spousta Kurdů vezoucí si z bayramu výslužku (pytle a krabice plné masa?). Autobus plný kurdských mužů a žen. Někteří se však nedostali dovnitř, protože autobus měl už plné kufry. Asi pět Kurdů tak muselo počkat na další spoj s volným zavazadlovým prostorem. Jaké asi muselo být pro všechny překvapení, když z autobusu najednou vylezlo vysoké bledé zrzavé stvoření, s rudým šátkem kolem krku, na sobě košili s dlouhými rukávy drze shrnutými z předloktí a upnuté černé džíny.

 

19:00
Ze psaní mě vyrušil stevard, který začal cosi mlet o havalimanı (letiště) a že prý se mám zvednout a jít za ním dopředu. Nijak jsem se nebránila, tvářil se, že věděl, co dělá. Posadil mě na sedadlo spoluřidiče, hned vedle druhého šoféra, který se mě hned začal vyptávat, co jsem proboha dělala v Iğdıru. Pak se mě zeptal číslo na mobil. Proboha, vždyť mu mohlo být kolem pětatřiceti let, takový ten typ nezadaného pupkáče, a přesto (nebo snad právě proto?) chtěl po jednadvacetileté holce číslo. Tak jsem mu odvětila, že mu svůj telefon dát nechci. Tyhle věty v turečtině naštěstí ještě zvládám. No ale aspoň mě ujistil, že se na letiště dostanu včas (bodejť by ne, když mi to letělo až v jedenáct večer).

Plán byl takový, že mi zastaví někde u cesty, abych si mohla chytit taxíka na letiště, za patnáct či dvacet lir. Bylo mi jedno za kolik, hlavně jsem se chtěla vyhnout nádru v Erzurumu, protože představa, že zase budu muset v noci na to špinavé nádraží plné Turku, taxíků a podobných mi byla strašně odpudivá. Ještě odpudivější byla však představa, že se ještě někdy budu muset podívat do této místnosti, asociující mi koupelnu z hororu Saw.

Ale bylo fajn sedět v autobuse pro změnu takhle vepředu. Za necelých dvacet minut autobus zastavil kousek od otogaru a já hned naskočila do připraveného taxíku. Bastard, chtěl po mě dvacet lir, ale neměla jsem chuť se handrkovat o ceně, tak jsem souhlasila a nasedla. Deset minut nato už jsem si tu šinula přes vstupní bezpečnostní prohlídku do hlavní haly letiště v Erzurumu, kde samozřejmě chcípl pes, protože tady čeká asi deset mladých Turků, co na mě zvědavě zírá, a to je co do zajímavosti osazenstva terminálu všechno.

Hned u vchodu na letiště se mě ujal chlápek z ochranky, který se nápadně podobal spolušoférovi z autobusu. Sekuriťák mi zjistil, že první let do Istanbulu letí ve 22:00 za 124 lir s Anadolujet a další, a zároveň poslední ten den, odlétá ve 23:20 (zpožděný o hodinu) za nevím kolik lir, ale SunExpress je vždycky levnější. Jen už by mohli otevřít překážku, abych si tu letenku vůbec mohla koupit.

Jak tady vydržím další čtyři hodiny, to teda nevím. Jsem se mohla ještě kodrcat autobusem. Tam bylo aspoň na co se dívat.

 

21:20
Podruhé sama na letišti, ale s naprosto odlišnými pocity. Ve Vídni, když jsem odlétala do Istanbulu, jsem byla strašně ve stresu, jestli to všechno stihnu a trefím, tady už skoro dvě hodiny lezu z nudy po zdi. Je to fakt na zabití vydržet sama se sebou více než čtyři hodiny. A to nepočítám čtyř a půlhodinovou cestu autobusem. Už osm hodin jsem s nikým normálně nepromluvila. Poflakuju se po terminále, ke čtení nic, jen zápisky v cestovním deníku šest dní (nebo šest století?) staré.

Koupila jsem si letenku se SunExpress s odletem s Erzurumu ve 23:20 a s příletem do Istanbulu o dvě hodiny později. Stála mě 105 lir a tu hodinu a půl zpoždění (původně jsme měli vzlétnout už ve 22:00). Letí se mnou plný kotel Kurdů a jejich manželek v šátcích a s malými dětmi. Když jsem šla na záchod, přede mnou se tam hnala elegantní muslimka v hijabu. Když vešla dovnitř, zcheckovala záchody a pak upřednostnila pravý turecký před záchodovou mísou. Nepochopim.

 

23:00
Strávit pět hodin na letišti se může zdát príma, když jste zaseknutí třeba na Chicago O’Hare airport a ne na airportu města velkého jako Brno. Jedinou zábavu tu představují ty jejich místnosti na modlení (samozřejmě separátně muži a ženy); stejně jako na všech autobusových nádražích a odpočívadlech.

První dvě hodiny na letišti jsem zírala (s)prostě před sebe.

A pak jsem snažila najít filozofickou podstatu tří telefonů na zdi.

 

23:40
Jsem usazena vedle půlročního mimina, za starou paní, která se s tím nesere a klidně si sklopila sedadlo co to dalo. A to prosím na místě 5D, mé šťastné číslovce.

Good bye, eastern Turkey.

 

8. den, STŘEDA 17. listopad 2010

4:00
Na istanbulském letišti, pojmenovaném po první turecké pilotce, Sabiha Gökcen jsme přistáli v půl druhé ráno. Ta dvouhodinová cesta letadlem byla tuším horší než předtím pětihodinové trckání se autobusem. Můj batoh vyhodili na jezdící pás mezi prvními, takže jsem bez problémů stihla autobus ve dvě ráno jedoucí do čtvrtě Kadiköy u asijského břehu Bosphorusu, kde na mě už čekali mí dva turečtí spolužáci, jež mě vzali k jednomu z nich domů, protože po druhé ráno jsem se neměla šanci dostat na evropskou stranu ke mně na byt jinak než předraženým taxíkem.

Po cestě autobusem z letiště si ke mně přisedli nějací dva Kurdové taky letící z Erzurumu, ale už jsem je prostě ignorovala. Ke kamarádovi domů jsem dorazila po půl třetí ráno naprosto zničená. Ráno zabíjení berana, pak kurdské odpoledne, pětihodinová jízda autobusem, pětihodinové čekání na letišti, dvouhodinový let. Přesto jsem byla ráda, že si konečně můžu s někým popovídat proper English a ne tou simple, kterou jsem konverzovala s mou novou kurdskou kamarádkou.

Jsem v Istanbulu ale stále ještě nejsem doma.

 

11:00
A pak už jsem se cítila jen jako královna, když jsem stála na zádi posledního patra lodi a celý svět se mi vzdaloval, zatímco jsem připlouvala zpátky do Evropy.

Kruh se uzavřel, zase jsem míjela istanbulské hlavní vlakové nádraží, odkud jsem přesně před týdnem odjížděla do Eskişehiru.

A přesně před rokem jsem byla v Praze na průvodě k příležitosti 20. výročí Sametové revoluce.


Zvětšit mapu

 

Můj road TRip byl u konce.

Tento článek vyšel ve zkrácené verzi v angličtině také na portálu Habeversaire.com.

5 comments

  1. JSifalda November 21, 2010

    Hezké zážitky :)

  2. Ivy November 21, 2010

    Hezké…

  3. michal November 21, 2010

    wohohoo…. super.. to turecko sa nezdalo take velke… :)

  4. Hans December 7, 2010

    Až teď jsme našel čas si to celé přečíst.
    Tyhle zápisky z cest se ale čtou sami. Když někdo umí psát, vůbec mi nevadí že mi čtení zabere 30 minut.
    Obdivuji, že si schopna přepisovat to do elektronické podoby.
    Moc tě obdivuji, nechci říkat, že na holku jseš fakt odvážná, ale neznám holku, která by tohle byla ochotna absolvovat.

  5. Ivy December 9, 2010

    Vy teda umíte sekat poklony, pane…

post a comment