Rozhovor s dokumentaristou Tomášem Škrdlantem

28 March 2010

Otisknuto ve Festivalových novinách Jednoho světa 2010 v Brně (internetová verze) a v příloze Mladé fronty Dnes. Tomáš Škrdlant (1943) je českým dokumentaristou a režisérem. Napsal dvě knihy o ekologii, vyučuje na univerzitě a od roku 1990 natočil přes 60 dokumentů, převážně s ekologickou a sociální tématikou. Váš poslední dokument Nevítaní je natočen časosběrnou metodou […]

Otisknuto ve Festivalových novinách Jednoho světa 2010 v Brně (internetová verze) a v příloze Mladé fronty Dnes.


Tomáš Škrdlant (1943) je českým dokumentaristou a režisérem. Napsal dvě knihy o ekologii, vyučuje na univerzitě a od roku 1990 natočil přes 60 dokumentů, převážně s ekologickou a sociální tématikou.

Váš poslední dokument Nevítaní je natočen časosběrnou metodou a jeho příprava vám zabrala téměř dvacet let. S hlavními hrdiny jste už dohromady natočil čtyři dokumenty, plánujete ještě nějaký společný projekt?

Časosběrnou metodu jsem nezvolil, vyplynula sama v průběhu prvních let. Natáčet jsem začal až v roce 1993 a „20 let“ ze životů těch lidí uvádím proto, že jsem později získal z různých zdrojů záběry některých z nich, už z roku 1989. První byl tedy dokument pro britskou Channel Four TV, který zachycoval práci Jessicy Langford, výtvarnice a autorky animovaných filmů, která umožňuje různým skupinám lidí v nejrůznějších zemích světa vyjádřit se animovaným filmem. Takže ani téma, ani prostředí filmu jsem si sám nevybral, přišel jsem k němu shodou okolností. Vždycky mě však zajímaly mezní životní situace a způsob, jak se s nimi lidé vypořádávají a úžasná otevřenost a sdělnost těch lidí, tehdy ještě dětí, mě vedla k tomu, že jsem o nich v dalších letech natočil ještě dva další dokumenty pro Českou televizi. Odvysílání každého z nich jim pozoruhodně zasáhlo do životů.
S některými z nich (ne se všemi) pokračuji v natáčení, protože věřím, že dlouhodobé průhledy do lidských životů, jakési audiovizuální vzpomínání, nabízí příležitost reflexe pro všechny lidi ochotné otevřít se příběhům svých bližních. Setkáním s druhými se dozvídáme o sobě.

Nevítaní loni vyhráli Cenu Pavla Kouteckého a vy jste se peněžní ocenění rozhodl použít na širší distribuci tohoto filmu. Své světové premiéry se Nevítaní nakonec dočkají právě na festivalu Jeden svět 2010. V jaké fázi se příprava na kinodistribuci nachází?

Film jsme realizovali za pomoci Státního fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie a České televize. Uvedení na festivalu Jeden svět je mimořádná příležitost, jak nabídnout dokumentární film širokému publiku. Peníze z ceny Pavla Kouteckého investujeme do cizojazyčných verzí a prezentace v zahraničí, ale podílíme se i na tomto festivalovém uvedení, mimo jiné na verzi filmu pro zrakově postižené. Teď stříhám krátké trailery a navrhujeme plakát, webové stránky filmu www.nevitani.info dostanou už brzo svou anglickou verzi.

Scházíte se ještě s hrdiny Nevítaných? Myslíte si, že jejich integrace do „normálního“ života je již u konce?

Odmítnutí rodinou i společenská izolace jsou myslím to nejtěžší, co se člověku může v životě přihodit. Tihle lidé se dokázali vrátit zpátky, díky svým povahám i díky společenské změně po roce 89. Ale ústavy jsou stále plné a doktor Rath plánuje jejich rozšiřování. Vývoj společnosti i jedinců je pomalý, ale věřím, že nezvratný.
S těmi lidmi se samozřejmě stýkáme, jsou to naši dlouholetí přátelé, zúčastní se pražské premiéry i některých mimopražských promítání.

Začínal jste jako asistent režie u oscarového snímku Obchod na korze, debutoval jste hraným filmem, neplánujete návrat?

Na Famu jsem studoval režii hraného filmu u Karla Kachyni. Pak jsem nějak zjistil, že s herci to moc neumím a hlavně, že to, co se děje doopravdy, co nikdo nevymyslel a nenaaranžoval, má úžasnou sílu. (Zvláště, pokud to člověk – dokumentarista nepokazí, třeba vysvětlujícím komentářem.) Na hrané filmy se dívám rád, dohrávané dokumenty většinou nesnáším.

Kde čerpáte témata a kam se podle vás ubírá současná dokumentární tvorba?

Témata často přicházejí sama, nehledána, skoro jako lidi, které člověk potkává. Samozřejmě má pozornost k určitým událostem a situacím je větší, než k jiným. Zajímají mě životní krize a jejich pozitivní aspekty, změny vnímání, vývoj vědomí, jakési vhledy do širších, doposud opomíjených souvislostí, zkrátka všechno to, co je, jak věřím, důležité pro jedince i pro celé lidstvo.
Kam se ubírá současná tvorba? Určitě ne jedním směrem. Někde k větší pravdivosti, někde k bulváru a agitpropu.

Za posledních dvacet let jste natočil už více než šedesát dokumentů. Čím vás tento žánr tak fascinuje?

Nevím, jestli mě fascinuje žánr. Spíš jsem rád, že se mě v poslední třetině života daří dělat svobodně to, co si vyberu, a dokonce se tím uživit.

Na Masarykově univerzitě vedete Alternativy ekologického myšlení. Co přesně takový seminář obnáší?

Spíš nepřesně, než přesně – ale možná, že právě o to jde. Na katedře Humanitní environmentalistiky zkouším studenty provokovat k jinému způsobu myšlení a hodnocení skutečnosti. Nelineárnímu, nebipolárnímu. Možná právě „ne-přesnému“. Protože přesné, nepochybné a pevné obrysy mají jenom naše představy, ale ne skutečnost. Nehlásám žádnou doktrínu, a už vůbec ne nějaký svůj osobní objev. Posbíral jsem útržky různých zajímavých osobností (Bateson, Prigogine, Korzybski, Feyerabend, Kauffman, Neubauer, aj.) a nabízím je k domýšlení i vyvracení. Je to těžší, než dělat filmy.

Iva Hromková

post a comment