Když jsem byla malá, někdy v noci jsem se potají vkradla do obývacího pokoje, sedla si k vánočnímu stromku a jen tak pozorovala ten svítící zázrak. Jindy jsem si pod ten strom lehla a koukala zespodu na větve, jak se sesychající prohýbají pod tíhou kulatých skleněných koulí. Často jsem si přávala, abychom měli stromek doma po celý rok, nějakým zvláštním způsobem mě ta zlatá světýlka, vyprchávající vůně smrku a třpytící se ozdoby přitahovaly. Milovala jsem ten zlatý trojúhelník, do kterého se stromek proměnil, když jsem se na něj dívala přes zavřené prosklené dveře. Kupodivu jsme světýlka nikdy ani přes noc nevypínali. Mé nejkrásnější tiché momenty z Vánoc, já ležící v noci pod stromkem, jako nějaký dáreček, bezstarostná a radující se z té atmosféry jednoho dlouhého okamžiku. Všechno tehdy ještě dávalo smysl. Tehdy jsem ještě čekávala na zázrak.
I tyto Vánoce jsem se, když už všichni spali, potichu vkradla do pokoje, sedla si a opřela se o zeď a nechala se unášet. A zase jsem si přála být dítětem věřícím na zázraky. Ty noci mě přitahovaly ještě něčím jiným. Byl to příslib splněných snů, neoblomná víra v nikdy nezhasínající světýlka. Letos jsem si je však poprvé musela zapnout sama. Bylo to skoro jak se sny, jakmile jsem zastrčila koncovku do zásuvky, celý stromek se rozzářil a já s ním. A pak přišlo dilema – nechat ho svítit nebo ho zase vypnout. Co jsem poslední dobou dělala se svými sny? Povypínala je. A tak tušíte správně, že ta světýlka zůstala rozsvícená až do rána.
A tolik k mému snu noci vánoční.