Stopařkou na jeden den aneb Jak se nemá točit dokument

3 July 2010

motiv Kdy jste jako filmař naprosto spokojený? Jan Svěrák: Když se točí a vy cítíte, že se daří, film začne dýchat vlastním životem. Jako když zaduje do plachet a váš koráb vyrazí hnán neviditelnou silou. To si pak kapitán zapálí dýmku a pod vousy se může usmívat. DOKUMENT? Natočila jsem osmiminutové video, které teď visí […]

motiv


Kdy jste jako filmař naprosto spokojený?
Jan Svěrák: Když se točí a vy cítíte, že se daří, film začne dýchat vlastním životem. Jako když zaduje do plachet a váš koráb vyrazí hnán neviditelnou silou. To si pak kapitán zapálí dýmku a pod vousy se může usmívat.

DOKUMENT?
Natočila jsem osmiminutové video, které teď visí na YouTube.com. Měl to být dokument a ještě k tomu mystifkační, avšak nemám odvahu se tímto počinem řadit mezi dokumentaristy či režiséry. Proto pro video můj kameraman vymyslel označení “obrazový fejeton”.

Budu ráda, když se na můj obrazový fejeton podívate a bude se vám líbit. Když s něčím strávíte tolik času, jako já s tímto videem, přiroste vám to k srdci, ať už je to věc dobrá či špatná (totéž se dá říct i o lidech). A protože video vyvolává mnoho otázek (snad), můžete si po jeho zhlédnutí přečíst také něco o jeho vzniku a průběhu natáčení s dovysvětlujícím výkladem od samotné slečny režisérky. Schválně to píšu kurzívou, snad teprve až budu jako Jan Svěrák cítit při natáčení, že se mi daří, a film tak začíná dýchat vlastním životem, teprve tehdy se stanu opravdovou režisérkou.

NÁMĚT
Obrazový fejeton vznikl jako výtup ze semestrálního semináře Audio a video vyučovaném na Katedře mediálních studiích a žurnalistiky (dvě poznámky: 1. do závěrečných titulků jsem napsala název své domovské katedry špatně, 2. na Masarykově univerzitě se opravdu všechny katedry píší s velkým písmenem). Zadání znělo přibližně takto: Natočte dokument se stopáží mezi osmi až patnácti minutami o nějakém nadčasovém a celospolečenském tématu a s nějakým přesahem.

Zvažovala jsem natočit profil spolužáka/bubeníka kapely 100°C, bohužel měl však před státnicemi a v červnu nikde nekoncertoval. Pak jsem si vzpomněla na kamaráda/začínajícího úspěšného módního návrháře a že by zákulisí módního průmyslu a profil mladého návrháře nemuselo být zase tak těžko zrealizovatelné (i když bych za ním přes celou republiku až do Liberce), bohužel však měl taktéž před státnicemi a bohužel i po přehlídkách. Etapu, kdy jsem se snažila do dokumentu dostat svého bývalého spolužáka ze základní školy, který nyní hraje fotbal v klubu RSC Anderlecht Brusel i v české juniorské reprezentaci, radši přeskočím. Rozhodla jsem se proto vykašlat na dokument o někom a začala přemýšlet o dokumentu o něčem. Brainstorming s kameramanem nabral nečekaných rozměrů, takže jsem si nakonec vymyslela (či vymysleli?) mystifikační dokument o stopování inspirovaný článkem Milý Bože, kdo kreslí čáry kolem států?.

PRODUKCE
Pro dokument jsem potřebovala sehnat pána s autem, který by byl ochoten osahávat mi před kamerou koleno a hrát si na úchylného řidiče. Nakonec mi vypomohl kamarád, který doporučil zase svého kamaráda. Jak zábavné to natáčení s Dušanem nakonec bylo a že to byla správná volba, se můžete dočíst za chvíli. Nejtěžší však bylo sehnat nějaké dědu, který by mi zahrál, že kreslí čáry kolem států. Protože, pravda, moc starých pánů v Brně neznám. Ještě první den natáčení jsem neměla nikoho a myslela jsem, že celou linii o čárách vypustím. Tentýž večer jsem se však odhodlala oslovit pána, který dělá sekuriťáka v Janáčkově divadle. Překvapivě mi na mou nabídku zahrát si ve studentském filmu kývl a den na to jsem už natáčeli.

Při hledání vhodných lokalit jsem si pomohla s aplikací Google Earth, nakonec zvítězila Velká Klajdovka.

NATÁČENÍ

Den první
…byl hotová katastrofa. V deset hodin ráno jsem přišla na sraz s kameramanem naprosto vynervovaná a nepřipravená. Je z toho natočené pěkné video o hysterické a bezradné Ivě. Byl zrovna pátek, v ulicích Poslední zvonění a déšť k tomu. Já nevěděla, kde jsou v Brně stopovací místa, s kým a kdy natočím osahávání v autě a kdo mi bude hrát dědu, který kreslí čáry kolem států. Asi jsem tehdy prostě spoléhala na osud či co. Každopádně, nakonec jsme se přece jen vyhrabali z bufetu mé fakulty a vydali se na náměstí Svobody natočit anketu, co si lidé myslí o stopování.

Anketa
Lidé nemají rádi, když je někdo zastavuje na ulici, navíc s kamerou a mikrofonem v ruce. Ale přece jen, podařilo se nám natočit i opilé maturanty v převlecích, kteří dělali nechtěné křoví zpovídaným lidem a kteří mi do kamery křičeli: “Mami, já jsem tak namrdaný a to je teprve poledne.” Legendární hláška. U nejzajímavějšího pána, asi pětatřicetiletého kravaťáka, jsem si zapomněla zapnout mikrofon, takže můj dokument přišel o výpověď: “Dvakrát mě při cestě řidiči ošahávali… ale o tom mluvit nechci.” Zato se mi ale podařilo přemluvit kolemjdoucí dítě, aby mi asi na pátý pokus do kamery řeklo, že by chtělo vědět, kdo kreslí čáry světů. Takže to vlastně ještě řeklo blbě, otázka se měla týkat čar kolem států… Ale tak hlavně, že mi tam mluví Radek John. Což byla pěkná náhoda, protože v době, kdy jsme pobíhala za deště po Svoboďáku se právě chystal mítink Věcí veřejných, a tak jsme si hezky počkali do druhé hodiny odpolední a na tu slávu zašli.

S dinosaurem Johnem
Na pódiu zrovna řečnil Radek John. Zeptala jsem se tedy pána stojícího pod pódiem, který vypadal jako pořadatel, kdy si dá velectěný předseda VV pauzu, že jsme ze studentské televize Masarykovy univerzity a velmi toužíme s ním natočit rozhovor. Pan pořadatel byl na mě velmi milý a slíbil, že to všechno zařídí. Po pěti minutách John přestal valit do lidí, do ruky si vzal místo mikrofonu pohárek vína a sestoupil mezi davy čekající, až mu pogratulují “jak dobře dělal ty Na vlastní oči”. To už ale na mě mával pořadatel, a tak jsme se jako správní reportéři protlačili skrze tu holotu až k Johnovi, čekajíce pak dalších deset minut, než to domluví s nějakým obejdou. Teda ale sprostý je pan John dost.

Přesto je to zkušený řečník, ví co, kdy a jak říkat. Když jsem se ho pěkně zaobaleně nejdřív zeptala, co říká na stav českých dálnic, nějakým záhadným způsobem se po chvíli dostal k tomu, že VV plánují nastavit finanční strop pro volební kampaně politických stran. Hah. Po pár doplňujících otázkách jsem konečně na něj vypálila, jestli hodlají nějak dál upravovat zákonem zakázané stopování na dálnicích. A to už se mi pan John rozpovídal o tom, jak v mládí stopoval a jak je teď nebezpečná doba. No dyť. Tak jsme poděkovali a šli.

Dotočeno
Jenže jsme neměli jít kam. Teda já spíš nic dalšího nenaplánovala. Nakonec jsme se teda ocitli ve Starém Lískovci na výpadovce z Brna směrem na Prahu. Bylo pátek odpoledne, zataženo a u dálnice kupodivu nikdo nestopoval. Natočili jsme tedy jen výstup s mým nepřipraveným a neprofesionálním proslovem, který měl sloužit jako úvodní slovo dokumentu, ale naštěstí jsem se poté rozhodla záběry nepoužít. Sveďme to na to, že se za mnou na billboardu nehezky vyjímala Zemanova velká hlava.

Po tomto náročném a téměř nevydařeném promrzlém a propršeném natáčení jsem se o půl šesté šla na pět hodin zahřát do divadla. Tady mě musel snad osvítit duch svatý, napadlo mě, že dědu, který kreslí čáry kolem států, by mohl zahrát náš starý pan sekuriťák v divadle…

Den druhý a taky poslední
Z pátku na sobotu jsem skoro nespala, vymýšlela jsem produkční plán sobotního natáčení. Vyrazili jsme brzo ráno (9:00). Lokace, kde jsme natáčeli, už jsem zde popisovala. Podařilo se nám najít odlehlou pěšinu u brněnského lomu, kde jsme začali patlat nějakou čerstvě koupenou bílou krytinou čáry na mokrou trávu. Inu zábava to byla náramná. A protože jsem schválně vybrala místo, které je kousek za Brnem, po domalování fiktivních čar kolem států jsme se za deset minut dopachtili k ceduli BRNO.

První řidička s dítětem
I jali jsme se natočit můj další výstup s mikrofonem před kamerou, který však nakonec potkal stejný osud jako výstup před billboardem Zemana. Prostě se mi tam nakonec nehodil. No a pak jsme schovali mikrofon a šli jsme natočit to moje stopování. Zastavilo nám hned asi třetí auto, což mi můj kameraman, který když stopuje, tak je to událost na celý den, celkem nepřál. Svezla nás paní s dítětem, co tak vykuleně hledělo do kamery, a záznam pořízený z auta byl jeden ze dvou schopných, co se nám během celého stopování podařilo natočit. Jestli chce být v našem dokumentu jsme se této paní, ehm, neptali.

Druhý řidič zemědělec
Po vysazazení uprostřed vesnice Ochoz jsme se ušli asi kilometr, než jsme se zastavili na první křižovatce za obcí a dali se znovu do stopování. Moc aut do Křtin v sobotu kolem poledne nejezdilo. Po deseti minutách nám ale přece jen zastavil starý pán ve VW Tuareg, že nás do těch Křtin hodí. Pán moc hovorný nebyl a já si nikdy neměla se starými lidmi moc co říct, takže jsme většinu cesty mlčeli. Kameraman pokoutně natáčel vzadu naše šíje. Do dokumentu se však nakonec dostal záběr, jak starého pána přemlouvám, jestli by nám nemluvil do kamery (viz ve videu čas 2:06).

Třetí řidič v teplákách
Ve Křtinách se konala zrovna pouť, takže na nás vybafla cukrová vata, Lady Gaga, kolotoče i pop-corn. Stopování se nám moc nedařilo, auta jezdila jen do Křtin a ne z nich. Nakonec nám přece jen zastavil jeden mladík, který, přestože jsme byli jeho první stopaři vůbec, si radši za jízdy smskoval (viz ve videu čas 2:10). Natáčen na kameru taky nechtěl být, prý teď vstával, takže vypadá hrozně. No to bych chtěla teda vědět, jak teda vypadá normálně… Když jsme se blížili k Adamovu, snažil se nás přesvědčit, ať jedeme zpátky do Brna vlakem. Nejspíš zas takový fanda stopování nebyl. Každopádně, vysadil nás na vlakovém nádraží a my jsme měli půl hodiny na to, abychom někoho stopli, nebo bychom museli jet do Brna vlakem, protože ve tři už jsme měli sraz ve městě s Dušanem.

Čtvrtý řidič boxer v bavoráku
Zázrak, asi za patnáct minut u mě zastavilo moje milované BMW. A v něm dva kluci, ze kterých se po chvíli tlachání vyklubali bývalí juniorští mistři republiky v boxu. Ze zadního sedadla jsem tentokrát točila já a kupodivu, je to druhý záznam pořízený v autě, který se dal v dokumentu použít. Chlapci nás vysadili kdesi v Soběšicích, do centra Brna jsme tedy museli pěkně MHD.

Jak jsem dostala svou první pokutu
Borec Dušan, který měl hrát úchylného řidiče, dorazil se dvěma kamarády. Všichni měli v sobě ještě značně promile ze včerejší prokalené noci, takže odřídit to na výpadovku z Brna, kde jsme měli sehrát stopování, jsem musela já. Vyjeli jsme tedy z Konečného náměstí k Janáčkovu divadlu, kde jsme měli sraz ještě s kameramanem, který u sebe doma mezitím nabíjel baterii kamery. Bylo to mé první řízení po Brně. Když to Dušan zjistil, začal se sice cukat, ale nebylo zbytí. Ujela jsem asi půl kilometru, vjela jsem na parkoviště před divadlem, ale to už mi Dušan říkal: “Bacha, tady je zákaz vjezdu.” Pozdě.

Zaparkovala jsem přímo vedle policejního auta a než jsem stačila rychle vycouvat, už mi klepal na okno postarší policista. Osazenstvo v autě z toho samozřejmě mělo náramnou srandu, kameraman, který mezitím dorazil, vůbec nechápal, a já byla pobavená i naštvaná zároveň. Pokuta 500 Kč a půl hodina zpoždění s natáčením k tomu. Dušan potom chtěl, aby řídil kameraman, ten však nejel prý od té doby, co dostal řidičák. Do Líšně jsme tak dojeli tím způsobem, že jsem se znovu cítila jako v autoškole: “Tak, s tou spojkou opatrně. Teď trochu uber plyn… přeřaď, přeřaď! Tady zaboč do prava… ne, říkal jsem do prava!” “Víš, já mám trochu problém s pravou a levou stranou…”

Co to bylo za úchyláka
Poté, co jsme dorazili na výpadovku, jsme vypakovali z auta dva kamarády a začali sehrávat divadlo – Iva stopuje, zastaví řidič, nasedáme, kecáme, ošaháváme koleno, hádáme se a vysedáme. Nutno dodat, že jsme celý incident museli natočit na dvakrát, protože jsem se přitom tak strašně smála, že by se to nedalo později ani odstříhat. Stejně jsem se nakonec rozhodla použít jen audio (a ještě k tomu s mými prostříhanými odpověďmi) a obraz jsem přetáhla z jiné scény, protože mi došlo, že by bylo dost nereálné, že by si na mě někdo něco dovolil, kdyby věděl, že ho natáčíme. I tak už je to na hraně uvěřitelnosti.

Když jsme kolem půl paté dotočili s Dušanem, byli jsme kousek od místa, kde byly namalovány čáry, tak jsem hned volala panu sekuriťákovi, kde že je, že ho půjdu vyzvednout na zastávku. Pán naštěstí zpoždění neměl, ale za to musel být v šest v divadle a já s ním. Rychle jsme se tedy vydali na místo s čárama. Záběr, kde nám sekuriťák říká, že kreslí čáry států jsme jeli na jeden pokus, čas byl totiž naším nepřítelem. Nebylo kdy řešit, že jednou se bude v dokumentu mluvit o čárách světových a podruhé státních, zkrátka jinak to nešlo.

Do divadla jsem dorazila přesně v šest a tím vlastně natáčení skončilo. Sice jsem si plánovala ještě v týdnu zajít kvůli názorům na stopování na policejní magistrát, na Katedru sociologie a pak si nejlépe ještě odchytit nějaké opravdové stopaře a svézt se s nimi, ale pořádně jsem nevěděla, jak ten dokument celý pojmu, takže jsem si řekla, že nejjednodušší bude vystačit si s tím, co mám.

STŘIH
Nedokážu spočítat, kolik hodin jsem ve školní střižně nad dokumentem strávila, počítám však, že ten jeden pracovní týden to bude. Kvůli dostřihávání jsem si dokonce posunula všechny zkoušky až na druhý termín a stejně jsem ten projekt odevzdala asi tři týdny po deadlinu. Zápočet jsem však přesto dostala, i když mi vyučující dodnes na ten paskvil nic neřekl. Takže asi serepes.

Tímto bych taky chtěla poděkovat všem, kteří se mnou párkrát v té střižně byli a radili mi, co a jak ještě upravit. Myslím, že z materiálu, který jsem měla k dispozici, jsem sestříhala celkem koukatelnou věc; a prý se povedla i hudba, nad jejímž výběrem jsem strávila téměř celý den. Není čeho litovat, na to, jakým způsobem dokument vznikal a že vlastně postrádal jakoukoli režisérskou vizi, jsem za výsledek upřímně ráda.

PREMIÉRA
Uvedení na Facebooku už proběhlo a popravdě, tolik pozitivních reakcí jsem nečekala. Nejvíce se mi líbilo, jak si někteří lámali hlavu, jestli je to fake, nebo jestli se to opravdu stalo. Nadšení byli i mí rodiče, kteří mi pochválili nejen hudbu, ale vůbec všemu by uvěřili, kdyby svou dceru neznali. Jiné premiéry se tento dokument asi nedočká. Přesto budu ráda, když mi pomůžete moje veledílo šířit, protože dosavadních 84 zhlédnutí na YouTube jsou celkem hanba, tak na sto by to vytáhnout šlo.

A takhle se, milé děti, nemá točit dokument.

Takže za pár měsíců začínám na vlastní pěst točit dokument z Istanbulu.

 

P.S. Děkuji zvláště Martinovi Č., Michalovi F., Martinovi Pt., Jaroslavovi D. a Zuzce H. za pomoc.

P. P. S. Speciální poděkování patří Ondrovi, který už sice mnou asi nic dalšího nenatočí, ale prý natáčení nelituje a nikdy nezapomene…

2 comments

  1. michal July 6, 2010

    precital som a rozumiem :) tiez som tocil taky polo dokumentik ale uz to zostrihal niekto iny, ale aj tak… dobra makacka to je… takze palec hore a tesime sa na istanbul

  2. meca July 7, 2010

    Aaachjo, stopování je právě naopak základ toho, aby člověk zjistil, že všichni lidé jsou strašně super ;))

    Tedy, ok, spíš pro zevláky – protože ty berou jen jiní zevláci. Miluju stopování.

    Ale sranda, sranda.

post a comment