Tam, kde je to jen moje

10 January 2013

Což souvisí s tím, že už si nemyslím, že by každá má myšlenka byla drahokam, jak jsem o tom byla přesvědčena ve svých naivních začátcích.

I'm back

THEME

Květen 2012

Byla to dlouhá doba. Všechno, o čem jsem tu psala, jakoby se mlžilo do vzpomínky, a tyto zápisy se stávaly jedinými záznamy, že se něco takového opravdu stalo. Přemýšlím o všech těch věcech, které jsem si naplánovala a nikdy nedotáhla do konce, a jestli přece jen nezůstat u mého dosavadního přístupu “Nevím, co bude za půl roku a nevadí mi to.” Uzavřela jsem nájemní smlouvu na rok na byt, ve kterém už nebydlím, krásný příklad plánování za všechny.

Důvod, proč jsem se na tak dlouho odmlčela, je celkem prozaický. Našla jsem někoho, komu můžu všechny ty mé příběhy vyprávět, s čímž zmizela potřeba publikovat to na blogu, ale taky přibyla dosud nepoznaná potřeba chránit si své soukromí. Tento stav stále trvá, ale dnes se mi nějak zasteklo, více než obvykle. To ta teplota asi. A tak dnes překonávám to, že už nevěřím ani svému psaní. Což souvisí s tím, že už si nemyslím, že by každá má myšlenka byla drahokam, jak jsem o tom byla přesvědčena ve svých naivních začátcích.

Je to zvláštní na kolik těch svých soulmate můžete ve světě narazit. Jednoho takového jsem potkala po nástupu na vysokou školu. Z části jsem to tu psala, múzou políbená, pro něj. Teď je všechno jinak, jiná soulmate a jiné sny. A tohle už není blog, který řeší pocity úzkosti a nahrazuje dopisy z cest; naštěstí je tu však pořád, když je mi smutno a jsem sama. Bude to ještě dlouhá cesta ke štěstí.

Leden 2013

Už příliš dlouho se ostýchám psát někam, kde je to jen moje, od prvního nadesignovaného pixelu po placený hosting. Je pro mě těžké si důvěřovat na tolik, abych své výtvory ukázala světu. A musím říct, že pro někoho, kdo se živí grafickým designem, je to teda celkem překážka. Ukazovat design v nedokončeném stavu. Psát drafty na blog a dokončovat je půl roku potom. A mít dalších padesát nedokončených článků v administraci… A pomalu ztrácet schopnost ztrácet se v myšlenkách.

Možná je to tím věkem, už je mi dvacet tři let (!), živím se sama, byt nesdílím s nikým jiným než s partnerem, a asi jsem už dospělá. Už nejsem ta slečna, která vzdychala za osudem, sny a láskou. Dokážu si splnit vlastní sny a některé si už žiju. I když stále ještě nevím, čím chci být a kde se chci usadit (a jestli vůbec). Praha je pro mě přechodné město… už dva roky.

Posun od loňského května je však jasný – tuším, co bude za půl roku. Nebo spíš – sním… Dlouho jsem byla na jednom místě a až příliš často koukám na letenky na jihovýchod. To jen tak pro příklad.

Myslím, že o mně budete zase slýchat častěji.

one comment

  1. michal January 10, 2013

    tesime sa na dalsie prispevky :)

post a comment