This is me

7 February 2010

motiv Když jsem dnes přišla do divadla, jako bych se najednou ocitla zpátky v říjnu. Snad to bylo tím, že jsem sem tentokrát přišla už o půl čtvrté a v divadle se pořád drželo denní světlo, což mi připomnělo mé začátky tady, kdy jsem sem chodila jen v lodičkách, sukýnce a tričku, protože venku svítilo […]


motiv

Když jsem dnes přišla do divadla, jako bych se najednou ocitla zpátky v říjnu. Snad to bylo tím, že jsem sem tentokrát přišla už o půl čtvrté a v divadle se pořád drželo denní světlo, což mi připomnělo mé začátky tady, kdy jsem sem chodila jen v lodičkách, sukýnce a tričku, protože venku svítilo slunce. Občas bych se do té doby ráda vrátila. V divadle mi všechno přišlo ještě nové a báječné, celý semestr byl přede mnou a já se nemohla dočkat, až vyjdu z divadla a projdu se sama nějakým parkem. Tehdy mi patřilo celé Brno a snad ani můj blog ještě nebyl tak depresivní. A tak jsem se dnes v divadle zasnila. Jenže pak se zase zatáhlo a začalo sněžit a zima tak zase potvrdila svou nadvládu. Nesnáším ji. A přesto jí vděčím za mnohé.

Třeba když jednou v půlce prosince běžím z divadla celá zmrzlá na Moravské náměstí, abych stihla tramvaj č. 6, kterou jsem viděla přijíždět. Udýchaná vpadnu do nějakých dveří, za kterými to nevypadá narváno. A na koho tam nenarazím. Na Něj a partu jeho kamarádů. Všichni známe tu scénu na konci filmu, kdy se hlavní hrdinové konečně střetnou, podívají si navzájem do očí a všechno kolem nich se zastaví… No tak tohle se nestalo, my na sebe první minutu jen zírali (já beztak i s otevřenou pusou) a mezitím jsem si v hlavě snažila srovnat, že tady tahle náhoda, kdy na poslední chvíli stihnu tramvaj, vletím do nějakých dveří a zrovna tam sedí On, zrovna na tahu se svými kamarády, musí mít co dočinění s osudem. A pak konečně někdo promluvil, myslím, že to byl jeden z jeho kamarádů, který se ptal, co to je za holku… A než vystoupili hned na další zastávce, slíbil mi On, že zítra zavolá. A tak jsme se po měsíci mlčení, kdy jsem si myslela, že my dva už jsme odepsaní, začali zase bavit. A myslím, že nebýt této náhody (a mé obnovené víry v osud, který si vás vžycky najde), nikdy by asi nevznikl článek Mezi mužem a ženou. A já bych nezačala zase být šťastná i v zimě.

Jenže se ukázalo, že jsem strašně sebedestruktivní člověk. A tuším, že teď to bude chtít víc než náhodu s pravděpodobností 1:10 000 000, abych to spravila. Takže tu teď sedím, v sobotu večer v KFC u brněnského hlavního nádraží, a čekám, až se na stanici konečně dokodrcá můj vlak. Nejsem sice fanda fast foodů (ne, dobře, jsem), takže pořád lepší twister, než hromada bezdomovců a půlhodinové stání, zírání do prázdna a čekání na zpožděný vlak. A jak se tu tak rozhlížím, tak si tak říkám, abych nedejbože někdy skončila v sobotu večer v KFC a líbala se tu jak o život, jako ta mladá dvojice vedle mě. I když jim tak trochu závidím.

So here I am.

3 comments

  1. #13 February 9, 2010

    :)

  2. Ivy February 11, 2010

    :(

  3. S.F. February 11, 2010

    :-)

post a comment