Turecko si zvolilo svého sultána

2 Comments



To, že už nežiji v Istanbulu, neznamená, že nesleduji, co se v Turecku děje, zvlášť když je na tamější politické scéně poslední měsíce tak živo. A v Ankaře se usadil moderní sultán. V květnu se totiž v Turecku konaly parlamentní volby, které nakonec s přehledem vyhrála současná vládnoucí AKP v čele s ministerským předsedou Tayyipem Erdoganem. A protože bude Erdogan premiérem už po třetí, v jeho vládnutí se dají vysledovat prvky novátorského diktátorství. Nikdo mu nemůže upřít, co pro Turecko udělal a že za jeho vlády Turecko prošlo zásadními změnami. Zlepšila se zdravotní péče, infrastruktura, školství, ekonomika a prostě znáte to. Pokroky jsou vidět všude.

SEKULARISMUS PO TURECKU

Avšak nemělo by se zapomínat, že AKP je je strana inklinující k umírněnému islamismu, Turecko jakoby se za Erdoganova premiérování odchylovalo od tak oslavovaného sekularismu, přijímající některé populistické zákony ve prospěch muslimských obyvatel, hlásící se ke své slavné sultánské historii. A o znovu zvoleném tureckém premiérovi se už teď mluví jako o dalším tureckém prezidentovi, ne-li rovnou sultánovi. Jako de-facto muž číslo jedna v Turecku se Erdogan nyní snaží prosadit v parlamentu pozměněnou ústavu, která má změnit tureckou parlamentní republiku na takřka prezidentskou, čímž si Erdogan fakticky připravuje půdu pro další prezidentské volby.

Už Erdoganův proslov u příležitosti vítězství jeho strany v květnových volbách se dočkal mnoho kritik, za to, že si Erdogan hraje na prezidenta – svůj vítězný projev pronesl z balkónu ústředí AKP, kde stál se svou manželkou, věc do té doby u něj nevídaná. Turecko si zvolilo svého pravého vůdce demokracie, neboli chcete-li osvíceného diktátora, nechávajícího například zatýkat desítky novinářů kvůli falešným obviněním ze spolupráce s kurdskými povstalci nebo z přípravy protivládního povstání. Jak se tomu říkalo u nás, čistky? Přiložila bych sem odkaz na velmi zajímavou analýzu role, kterou na sebe při zmíněném projevu Erdogan vzal, publikovanou na zpravodajském serveru Cumhuriyet, ale bohužel, článek s názvem Turkey elected its sultan už ze stránek záhadně zmizel.

ROZMÁHAJÍCÍ SE CENZURA INTERNETU

Ona je totiž ta svoboda slova a svobodný přístup k informacím v Turecku poněkud nedemokratická. Jak jinak si vysvětlit, že turecká vláda nechává blokovat čím dál více internetových stránek. Prý kvůli bezpečnosti či co. Zakázány jsou zejména stránky s erotickým či porno obsahem, ale také nepohodlné stránky politického zaměření, a to nejen ty turecké. Nyní stojí jako obžalovaní u soudu dokonce třicet dva hackerů, kteří se úspěšně či neúspěšně snažili prolomit tuto cenzuru internetu. Jenže blokování tisíců stránek, a to včetně například YouTube a některé z dalších služeb společnosti Google (návrh na blokování Facebooku naštěstí neprošel), Erdoganově vládě nestačí.

V blízké budoucnosti by si tak navíc měly turecké domácnosti povinně vybrat ze tří internetových filtrů, přes které se budou moci přihlásit k internetu. Představte si to jako takové tři balíčky s různým rozsahem internetových stránek, které jsou vám znepřístupněny. Jestli si nevyberete ani jeden, máte smůlu. Jestli si některý vyberete, automaticky se tak stáváte sledováni vládou a policií, která má kdykoli přístup k vaši aktivitě na internetu – které stránky si prohlížíte, jak dlouho, kdy, protože zná vaše přihlašovací údaje k internetu. Docela chytrý nástroj maskovaný za “morální ochranu obyvatel”. A trošku podivné demokratické praktiky.

SULTÁN JAKO NÁRODNÍ DĚDICTVÍ

Jenže otázkou zůstává, jestli Erdoganova absolutistická pozice ve státě vlastně někomu vadí. Květnové parlamentní volby a vítězství jeho strany ukázaly, že ne. Turecko má v sobě hluboce zakořeněný systém diktátorství a jeho obyvatelé jsou zvyklí na osobu panovníka, jenž má takřka neomezenou politickou moc. Tento diktátor však nemá pro Turky negativní vyznění, mnoho tureckých obyvatel se domnívá, že soustředit moc do rukou jednoho člověka, je nejlepší řešení, které zajistí Turecku stabilitu a prosperitu, než nesčetné politické frakce a nejednotná politická scéna.

Vždyť už první turecký prezident Ataturk se spíše podobal absolutistickému monarchovi, než demokratickému prezidentovi. Zakazoval strany, které proti němu kandidovaly ve volbách, zakládal nové, jen aby měl dostatečnou podporu ve vládě, a jediným, komu se to nelíbilo, bylo kurdské obyvatelstvo, které se cítilo jasně utlačováno. Zbytku obyvatelstva se i přes zvláštní politické praktiky Ataturkovo diktátorské vládnutí zamlouvalo, důležitější než politická situace byla pro ně bezpečnostní stabilita a hospodářský rozvoj (a s tím zlepšení vlastní životní situace). Což vytváří zajímavou paralelu s dnešním vládnutím Erdogana. Pro to, co všechno vykonal pro rozvoj Turecké republiky, budou mnozí jásat, až na sebe Erdogan vezme úlohu druhého Ataturka (v překladu tatíček), teda jestli už jí náhodou na sebe nevzal.

Každopádně, už se nemůžu dočkat, až začnu psát svou druhou bakalářku o současných turecko-amerických vztazích.

 

2 thoughts on “Turecko si zvolilo svého sultána

  1. ked sa to diktatorstvo robi “s citom” tak to vydrzi dost dlho… treba sa poucit na druhych, prikladov je vo svete dost… skratka pokial sa to nezvrhne tak pomale zmeny ludom az tak nevadia…

  2. No právě, o tom byl právě ten závěr, pokud se to nějak moc nezvrhne a lidem se ty změny budou líbit, tak nevidím důvod, proč by to nemělo fungovat… prostě “pokud”…

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *