Týdenní výplach

1 December 2009

Jelikož už nemám účet na Facebooku, rozhodla jsem se své týdenní řádění sepsat do jednoho článku, ať si mí stalkeři nemusí pořád číst nějaké bláboly o hvězdách a životě vůbec. Týden začal obvykle nepříjemným úterým. V anglicky vyučovaném předmětu Radio managament jsem musela brblat anglicky při skupinové prezentaci o jednom italském studentském rádiu. Tohle rádio […]


Jelikož už nemám účet na Facebooku, rozhodla jsem se své týdenní řádění sepsat do jednoho článku, ať si mí stalkeři nemusí pořád číst nějaké bláboly o hvězdách a životě vůbec.

Týden začal obvykle nepříjemným úterým. V anglicky vyučovaném předmětu Radio managament jsem musela brblat anglicky při skupinové prezentaci o jednom italském studentském rádiu. Tohle rádio jsme dostali přidělené vyučujícím, že prý máme zjistit, jak funguje tamní management. Funny na celém projektu bylo, že naše rádio Unis@und nemá vůbec dobré webovky, dokonce bych se je odvažovala označit za špatné. Tudíž o jejich managementu jsme se nedozvěděli ani to, kdo tuto stanici řídí. Samozřejmě jsme taky kontaktovali samotné rádio přes uvedený email. Kupodivu dodnes nikdo neodpověděl. Ale prezentace prý i přes to brblání zas tak špatná nebyla.

V úterý večer byl pak velmi očekávaný revoluční maškarní ples FSS, který jsem dokonce zahrnula i do svých Listopadových akcí v Brně. Pro všechny zúčastněné – nebyla jsem ani šlapka ani britská revoluce. Což mě vede k hádance: Co vznikne spojením šlapky a britské revoluce? Geri ze Spice Girls. Už je to tak, s dalšími čtyřmi kamarádkami jsme měli ztělesňovat revoluci v dívčích kapelách, nejspíš jsme však pro většinu představovali uskupení: štětka, štětka, luxusní štětka, holka v teplákách, holka v teplákách. A pak jsem potkala radiomanagementové prasátko. A pak najednou je asi půl třetí ráno a já se přistihnu jak sedím na Flédě na gauči vedle nějakého neznámého kluka a dávám mu své telefonní číslo. A sama si ho pak ukládám jako “Sebastrian”, což jen dokládalo mou pokročilejší retardaci. Hned ve tři jsem proto radši nasedla na rozjezd, abych naprosto dezorientovaná vysedla asi o pět zastávek dřív, a s vyzutými botami s ulomenou podrážkou jsem se naboso v dírkovaných (a tou dobou už i díravých) punčochách vydala na půlhodinovou pěší cestu domů. Ne, ta osoba připomínající feťačku či šlapku a poflakující se kolem půl čtvrté ráno na Úvoze jsem nebyla já.

Ve středu mě kromě telefonátů od nějakého Sebastriana, které mi kamarádka zakazovala přijmout, protože si narozdíl ode mě pamatovala, jak ten kluk vypadá, čekala také malá sešlost spolužáků z filmové vědy v hospodě. A kdo by to byl řekl, že mě zrovna tam osloví neznámý kluk: “Ahoj, nechodíš ty náhodou na mezinárodní vztahy? A nechceš zajít na panáka?”. …ano, tohle prostě funguje… a jestli neumřeli, kamarádí se dodnes. Život je prostě plný náhod.

Zbytek týdne byl plný divadla a rozebírání srdečních problémů (naštěstí už ne mých). A pak přišlo pondělí, obvykle nepříjemný konec týdne, tentokrát však bylo velmi produktivní. Za dvě hodiny jsem napsala position paper (práce, ve které shrnujete obsah povinné literatury na daný týden, poté píšete kritiku čili autorovu reflexi tohoto textu, přidáte 2-3 otázky do diskuze a na závěr ještě nesmíte vynechat desetivěté english summary) čítající 5 400 znaků místo povinných 3 600, a to jsem ten text ani nečetla. Pak ještě přišlo na řadu napsat recenzi na film Zoufalci, což odkládám už dva týdny. Jenže už nebylo zbytí, takže jsem si proletěla své poznámky z kina obsahující perly typu “o čem to vlastně je???” “zoufalec = me” a “alternativní budoucnost – WTF?” a za pouhé další dvě hodiny napsala recenzi na dalších pět a půl tisíce znaků. Takže kvalita asi nic moc, ale on by mi tu kritiku vyučující stejně nepochválil, ani kdyby ji pro mě napsal jeho oblíbenec Kamil Fila.

A malá naděje na závěr: poté, co mi už i můj taťka řekl, že jsem ještě pesimičtější než normálně, zase pomalu najíždím na svůj shinny and happy režim, protože souhlasím s tím, co řekl Ondra B.: “To tvé nové já se mi vůbec nelíbí”.

No a zítra se jde na konferenci, a na setkání dobrovolníků, a zapíjet můj svátek, a pak birthday party, a film v kině, a ve filmovém klubu, a schůze studentské organizace a bruslení a nakonec divadlo a Pražáci a já jako anděl a znojemský sklípek. A tak tuším, že za týden vás další výplach asi nemine.

post a comment