V cizím městě

2 July 2009

motiv Všechno je tu cizí, slova i pocity. A nic už nemůže být takové, jaké bylo předtím. Bydlím v cizím městě, plném cizích lidí. Praha je dost velká a jak jste poznali z minulého článku, ztratit se tu dá celkem rychle. A nemyslím tím jen dezorientaci ve městě, ale i v životě. Je to nový […]


motiv

Všechno je tu cizí, slova i pocity. A nic už nemůže být takové, jaké bylo předtím. Bydlím v cizím městě, plném cizích lidí.

Praha je dost velká a jak jste poznali z minulého článku, ztratit se tu dá celkem rychle. A nemyslím tím jen dezorientaci ve městě, ale i v životě. Je to nový pocit najednou nebydlet s ani jednou sestrou. Zvykat si na úplně jiné lidi, navazovat nové kontakty a nemít nic jisté. Brno bylo v tomhle nepředstavitelně odlišné. Spoustu lidí už jsem znala a se zbytkem jsem se poseznamovala v prvních týdnech během různých akcí. Bydlela jsem se sestrou, hodinu cesty od domova, nemohla jsem si stěžovat. Teď bydlím v Praze, se třemi novými a naprosto odlišnými spolubydlícími, kontakty samozřejmě žádné. Ještěže sestra je blízko.

Stále si nestěžuju, mám co jsem chtěla a nevím, za co bych to co mám teď měnila. Chybí mi tu spoustu nenahraditelných věcí a lidí, které jsem do svého velkého kufru zapomněla nebo nemohla vzít. Obejít se bez nich je už teď těžké, ale konečně se aspoň cítím dospělá. Ještě se sice nechovám a nevypadám na blížících se dvacet let, přesto je tohle v “cizím městě” zážitek, do kterého bych šla zas a znova. Obdivuji lidi, kteří si zde vybudovali své vlastní zázemí, mají tady přátele, našli si způsob, jak vyplnit svůj volný čas a trefili vždycky správný východ z metra.

Kde jinde byste zašli na večeři s dvěma gayi (a sestrou), pak si promítli film a odcházeli s nutkavým pocitem změnit svůj vlastní způsob žití. Tím nemyslím sexuálně se přeorientovat. Nebo stačí hodinka ráno, kdy si zajdete na kávu s dalším kamarádem (gayem) a sestrou, aby vás to donutilo otevřít oči. Jak sami vidíte, zatím jsou u mě heterosexuálové v Praze v menšině, ale nijak mi neschází. Jindy bych asi neodmítla příležitost seznámit se s novými sestřinými spolubydlícími (kluky), dnes se tak stalo poprvé. Ale jindy bych taky po svém kamarádovi nikdy neškemrala, ať mi předčítá Pýchu a předsudek, zatímco uklízím byt. A taky bych tomuto bestfriendovi nikdy úmyslně nezkazila narozeniny. Zoufalá doba si žádá zoufalé činy. Nemám ani ponětí, jak se celé mé působení v Praze vyvine, ale až dnes se na to začínám pořádně těšit. Plácání doma sice ještě nikdy nikomu neuškodilo, ale ani neprospělo. A plácání do větru taky ne. I když se to tady už ze začátku pěkně sere.

Ale Prušančanka (nebo taky Brňačka) boj s Prahou nikdy nevzdá. Takže let’s get (re)started.

Wish me luck.

one comment

  1. Kate July 3, 2009

    Elizabeth taky udělala různý kopance a dobře to pak dopadlo. A dycky je lepší ztratit se ve městě než ve vlastní duši. Nebo je aspoň lehké zeptat se někoho na cestu dál. Odhodlání se nevzdat je ale určitě dobrej začátek.:)

post a comment