Writing to reach you

27 May 2010

motiv Blogovací prázdniny. Ne snad proto, že bych neměla o čem psát, ale jednoduše protože jsem nechtěla, aby to, co se dělo, někdo věděl. Už tak jsem byla dost zranitelná (a zraněná! ach ty věčné modřiny). A proto se mi nechce nijak o ničem rozepisovat, i když cítím, že bych měla… abych si ty události […]

motiv



Blogovací prázdniny.
Ne snad proto, že bych neměla o čem psát, ale jednoduše protože jsem nechtěla, aby to, co se dělo, někdo věděl. Už tak jsem byla dost zranitelná (a zraněná! ach ty věčné modřiny). A proto se mi nechce nijak o ničem rozepisovat, i když cítím, že bych měla… abych si ty události sama pamatovala. Těch pár diary notes je příliš zmatených.

“Ta fľaška mi nič neurobí!”

Part one: THE BEWILDERMENT OF LONELINESS.
Ono to už vlastně nebylo nic nového pod sluncem, být v květnu single (ano mluvme o květnu radši už v minulém čase). Nelitovala jsem. Exboyfriend si začal psát svůj vlastní blog. Místy se směju, místy je to smutné. Ráda bych reagovala (zvláště tam, kde vím, že se mě to týká), ale pozbývá to smyslu. Další exboyfriend mi pro změnu svůj blog konečně odtajnil. A tam to čtení bylo opravdu jen smutné (i když ve své podstatě krásně poetické). A pak se snad i on sám zalekl svých myšlenek (po kolikáté už?) a blog radši zrušil. Ono se totiž nevyplácí zaplést se do něčích snů. Protože i já se zapletla (když on byl ten květen…). Zmatek z osamění zmizel, když jsem do noci křičela “This is it!“.

Part two: SOMETHING TO BELIEVE IN.
Přišly dny, kdy jsem ztratila svou víru. Po dvoudenním natáčení mého dokumentu o hitchhikingu nastalo rozčarování z toho, že nikdy nebudu dobrou herečkou, produkční ani režisérkou, a zůstanou mi tak jen těžce zrealizovatelné náměty a scénáře. Ztratila jsem víru v sebe sama jako video-makera a tvůrčí krize na mě přišla asi po pěti minutách po začátku natáčení. Takže teď na mě ve střižně čeká asi hodina použitelného nezpracovaného materiálu, který natočil můj trpělivý mentorující kameraman, a mně se k tomu projektu najednou už nechce vracet, protože:

1. budu muset eliminovat sebe sama skoro ze všech záběrů, protože je neskutečně kazím
2. vize mystifikačního dokumentu se změnila v hrané amatérské skeče
3. kvůli dopravě herců na natáčení jsem platila 500Kč pokutu za vjetí do zákazu vjezdu
4. dotáčky

a jediné, co mě přinutí ten dokument nějak dodělat, je to, že:
1. mám natočený rozhovor s Radkem Johnem
2. chci sestříhat i dokument o natáčení
3. mám záběr, jak kreslíme štětkou čáry bílým primalexem do rozbahněné trávy
4. fingované ošahávání mého kolena se stane vtipem roku
5. dostanu za to zápočet.

O našem neuvěřitelném natáčení jsem dokonce plánovala napsat reportáž na blog (která by byla nyní stejně k neuvěření jako ten pseudodokument…). Jenže pak se stalo něco, na co prostě ani slova nestačí. Něco, co mi překazilo všechny plány, vzalo všechna slova. Přestala jsem věřit světu, protože se stal najednou strašně nespravedlivým… a smrtelným. A tak jsem v noci křičela z balkónu: “This can’t be it!” Po nějaké době došly už i slzy. Nejsmutnější den života. Ever. Never. Psát o takových věcech bez nánosu patosu a klišé nejde. Proto o tom psát ani nebudu.

Part three: SOME DAYS JUST AREN’T WORTH IT.
Jak stejné mi potom připadaly dny, které nestálo ani za to, abych se vůbec pokoušela vstát z postele. Například po závěrečném večírku se spolužáky, kdy jsem zradila sebe sama ve prospěch všech tmavomodrých barev světa. Nebo po day in black. Či po již zmíněné noci, do které jsem křičela “This is it!“, aby mě pak zastihlo denní světlo s telegramem: “This is not it. STOP. This is the end. STOP.” Stop. A tak prostě někdy nevstávám. Zkoušky zůstavají odložené na další možné termíny, seminární práce jsou psané jen z povinnosti a téma bakalářské práce měněno co týden. Další den pak se zděšením hledím do kalendáře na datum 31. května – pondělí, kde stojí psáno:

13:00 zkouška Zahraniční politika USA
15:00 zkouška Dějiny světové kinematografie od roku 1945
16:40 zkouška Současná vizuální kultura
17:30 divadlo
22:00 kill myself?

Part four: PROMISE ME MORE MOMENTS LIKE THIS.
Co dělat, když nestíháte? Utéct. Například do Bratislavy a odškrtnout si tak ze seznamu “to-do”, který jsme si v průběhu semestru vytvářeli s kamarádkou a kamarádem, první položku. Víc položek, jako byla tahle.
Někdy si myslím, že se mi některé věci dějí jen proto, abych o nich mohla napsat na blog. Jak jinak si vysvětlit situaci, kdy jsem po paní u pokladny na vlakovém nádraží v Brně chtěla:
studentský lístek Brno-Břeclav a obyčejný zpáteční lístek Břeclav-Bratislava
a ona mi vydala:
studentský lístek Brno-Břeclav a obyčejný zpáteční lístek Brno-Břeclav.
A samozřejmě jsem to zjistila, až už jsem seděla ve vlaku. Každopádně, Bratislava ma očarila (zase). Mimojiné jsem se zde smála volební kampani Smeru, seznámila se s light-verzí šlapky jménem Graciela a s černou kočkou jménem Šárka a konečně jsem viděla, kde že se to vlévá ta naše Morava do Dunaje. A kde že to chci bydlet… Po všech těch událostech minulých i budoucích jsem si prostě s ničím tři dny nelámala hlavu. Teda skoro, kromě vyhozených peněz za vlakové přirážky a zbytečné jízdenky mě trápila ještě nevyplněná oficiální přihláška do Istanbulu (a teď mě navíc trápí, že nevím, kde mám pas, ani do kdy trvá jeho platnost). Každopádně už vím, co to je ofsajd.

Part five: LETTING GO IS EASY, FORGETTING IS IMPOSSIBLE.

Ono už je jedno, jak se to všechno vlastně stalo. Takhle si to chci pamatovat.

5 comments

  1. Ivy May 31, 2010

    Zuzka!!! Ty jsi prostě zlato.

  2. Hortenzia May 31, 2010

    Ivyyyy!!! Ja ťa musím tak strašne objať keď ťa zajtra uvidím!! btw..ja som ten ofsajd nepochopila..skrátka to vysvetlenie asi nebolo dostatočne polopatistické…a light verzia šlapky Graciela ma dostala :D plus tá fľaša mu nakoniec predsa len nič neurobila…

  3. Jan June 1, 2010

    it`s okay, that U did not keep the schedule to kill yourself @ 10pm yesterday

  4. Ivy June 1, 2010

    it’s okay to be gay

  5. martin June 6, 2010

    ofsajd je zaklad ;-)

post a comment