Z Cesty

1 August 2010

Sedím na autobusovém nádraží ve Městě. Koukám na mladé lidi, kteří nasedají do spojů vezoucí je dál, než jsem kdy byla. Až za hranice vlastních snů. Kdežto já, uvězněna ve svém fantaskním světě plném nepravděpodoných situací, jedu zpátky do Labyrintu. Zpátky. Jsem uchvácena tím, že se mi samota začíná líbit. Zvykla jsem si na ten […]


Sedím na autobusovém nádraží ve Městě. Koukám na mladé lidi, kteří nasedají do spojů vezoucí je dál, než jsem kdy byla. Až za hranice vlastních snů. Kdežto já, uvězněna ve svém fantaskním světě plném nepravděpodoných situací, jedu zpátky do Labyrintu. Zpátky.
Jsem uchvácena tím, že se mi samota začíná líbit. Zvykla jsem si na ten egoismus vynucený všemi bývalými láskami, které se prostě nepovedly. Amerika, má lásko. A jednosměrná letenka do Tramtárie.
Leží přede mnou příliš mnoho výzev na to, abych se se světem už rozloučila. Tento sebedestruktivní pocit jsem navíc neměla od té doby, co jsem s Bratrem. Patnáct hodin denně. Není čas, ani na to svést ho. Ani na osamělé procházky Labyrintem. Na sebe sama tančící uprostřed deště.
A přesto se mi ještě neztrácíš do vzpomínky. Existuješ v každém momentě, kdy si dovolím zahálet a navštívit minulost. Ve chvílích, kdy zahálím a navštěvuji přítomnost, je se mnou Bratr. O budoucnosti ze zásady nesním.
A všichni kolem pořád nastupují a vystupují. Loučí se. Svět se nezastavil, jen aby počkal na mou náhodu. I Město se mi začíná zcizovat. Kde bude můj domov za dva měsíce? A kdo mě pak bude strašet ve snech?
Dívka v bílém právě skočila klukovi kolem krku. I tak může vypadat shledání. Tato sociální instituce se mi však stále vyhýbá. I proto vyhlížím v davu Tvůj úsměv. Jednou, jednou skončím tak, že budu v davu vyhlížet úsměv kohokoli.
Ale to už ani jeden v té Evropě nebudeme.

post a comment