Život je jako Brno

18 January 2010

motiv Život je jako náměstí Svobody. Rozsáhlý a se spoustou cest, které z něho vedou. Stačí si vybrat jen jednu. Tu nejširší? Nejdelší? Nebo tu nejskrytější? Sama jsem si vybrala tu nejvíce strmou, takže nejsem ani v půlce a už mi málem došel dech. Třeba kvůli větě “Kluci, kteří mě měli rádi, na to vždycky […]


motiv

Život je jako náměstí Svobody. Rozsáhlý a se spoustou cest, které z něho vedou. Stačí si vybrat jen jednu. Tu nejširší? Nejdelší? Nebo tu nejskrytější? Sama jsem si vybrala tu nejvíce strmou, takže nejsem ani v půlce a už mi málem došel dech. Třeba kvůli větě “Kluci, kteří mě měli rádi, na to vždycky dřív nebo později doplatili.” Tohle není varování, jen smutné konstatování. Protože pak to stejně skončí tím, že si s některým z nich píšete věci jako:

Nemusela ses obtěžovat.
– Víš co? Těším se na den, kdy si konečně vyndáš tu hlavu z prdele.
Tak mi prosím nepiš.

Věřím, že jeden člověk může změnit osudy ostatních. Věřím, že jeden večer může změnit všechno. A nechce se mi věřit, že jeden takový večer si ani nepamatuju. Byla to noc, kdy jsme si měli uvědomit, pro co vlastně hoříme. Myslím, že to nevyšlo. Sama jsem zapomněla na smysl toho večera, a tak se ráno probudila s modřinou na čele. Možná protože jsem hořela až moc… sama pro sebe. Ocitám se v těch stejných (po)hádkách, stále dokola. Bojím se zpřetrhávat staré kontakty, i když už ani jeden nejsme ten, kým jsme byli, když jsme začínali.

Jenže pak se stane něco, co můj svět zase postaví na hlavu. Známý hodí na Facebook fotky ze svého Silvestra. Je to album plné plážových fotek s názvem “Gran New Year 2010”. A moje problémy jsou zase pro jednou strašně nepodstatné. Protože jediné, co v ten moment chci, je být na těch fotkách taky. Neřešit stále ty stejné blbosti. Nenechat se otrávit lidskou hloupostí. Nečekat. Jen prostě blbnout na pláži, s šátkem kolem pasu a se slamákem na hlavě. A i když to zní jako bláznivý sen, pořád se může splnit. A i když dělám někdy nepochopitelná rozhodnutí a chovám se jak bez rozumu, pořád jsem to prostě já. Nebudu nikoho přesvědčovat, aby byl můj kamarád. Nenechám si kazit život tím, že budu pokaždé přemýšlet, co na to ostatní, jakkoli sobecké se to teď může zdát. Nebudu litovat jediného svého rozhodnutí, i kdyby mělo mít naprosto fatální následky.

Věřím na osud a věřím v to, že jednou se prostě seberu a uteču. Pro někoho to může být vysvobození, že už o mně nikdy neuslyší. Ty, kterým by se stýskalo, vezmu sebou. Utečeme spolu, najdeme si svou vlastní pláž, písek se stopami jen našich nohou a moře, kterým se prostě necháme unést. Věřím, že v tu chvíli nám bude patřit celý svět. A slibuju, že pak všechny naše problémy budou aspoň na chvíli strašně nepodstatné. Každý někdy potřebuje svou vlastní pláž. Nebo aspoň nějaké plážové album, které by mu připomnělo jeho sny a ukázalo tu nádherně nesnesitelnou lehkost bytí.

Život je jako Brno, taky se v něm dějí zázraky. Třeba dívce, která momentálně hoří pro tu pláž a končí s (po)hádkami.

Život je jako Brno. Díkybohu.

 

“Napadlo tě někdy, co vyměřuje náš čas? Jestli jeden život může mít na svět opravdu dopad? Nebo jestli rozhodnutí, která uděláme, něco znamenají? Já věřím, že ano. Věřím, že jeden člověk může změnit mnoho životů… k lepšímu, či horšímu.” (One Tree Hill, 4:10)

 

A pro co hoříte vy?

post a comment