Ztracena v myšlenkách po stodevadesáté

18 February 2013

Moc se spolu o práci nebavíme, já se vlastně o mé práci obecně moc nebavím, protože mi stejně připadá, že když začnu vyprávět, co že se to vlastně skrývá pod grafickým povoláním, lidé nasadí takový ten neurčitý podezřívavý výraz, že si v práci stejně jen maluju (viz obrázek výše).

lost in thoughts

THEME

Je neděle večer a já se prodírám přecpaným metrem (hlavně přežít ty přestupy na Muzeu) domů. Tentokrát jsem sama a tak přemýšlím, zatímco vycházím po schodech z podzemí do noční Prahy. Kamarádka mi poslala žádost připojit si mě jako kontakt na LinkedInu a já v hlavě přemítám, co asi řekne na můj profil. Moc se spolu o práci nebavíme, já se vlastně o mé práci obecně moc nebavím, protože mi stejně připadá, že když začnu vyprávět, co že se to vlastně skrývá pod grafickým povoláním, lidé nasadí takový ten neurčitě podezřívavý výraz, že si v práci stejně jen maluju (viz obrázek výše). Každopádně, protože ta kamarádka nezná nějak podrobněji můj profesní životopis, přemýšlela jsem, jestli to na ni třeba nějak zapůsobilo, jestli scrolluje mou stránku a přitom si třeba říká: “Hmm hmm jo tohle a tohle, dobrý dobrý.” I když tuhle větu by asi nikdo při smyslech nevyplodil. Zkrátka a dobře se mi honilo hlavou, jestli už mne někdo třeba považuje za mladou a úspěšnou ženu…

Zatáčím za roh a scházím do naší ulice. Naší. Zrovna mi napsal přítel, chtěla jsem z něj vytáhnout, co o mně říká před svou rodinou. Kam čert nemůže, nastrčí ženu a já byla zvědavá, jak mě a mé okolí prezentuje a jak všechny ty naše vztahy, povahy a vrtochy dokáže vůbec opsat. Takže kdybyste, moji milí čtenáři, nevěděli, jak to se mnou vypadá, parafrázuji: Práce mě baví, jsem moc šikovná a dělám pěkné věci, které v průběhu konzultuji se svým přítelem. Přesto mi však vadí, když mi ostatní kecají do práce (ale o tom až příště). Taky si občas stěžuju, když mám moc, anebo naopak málo práce. Klasika.
Proč to tady vůbec vzpomínám? Protože bych to sama lépe neshrnula. Pár vět, jedna smska vs. sto devadesát příspěvků o hledání sebe sama. Bylo to uklidňující číst si znova a znova těch pár řádků, o tom, jaká vlastně jsem. Šikovná, nesnášející když mi lidi do práce kecají. Stěžující si na málo práce a pak zase na hodně. Někdo mě má zatraceně dobře přečtenou.
Kdysi jsem tu psala o někom, komu bych mohla zavolat uprostřed noci. A pak jsem ho našla. Někoho, kdo se mnou nadšeně slaví Valentýna. Komu posílám všechny moje výtvory kvůli jeho kritickému úsudku. Za kým jdu, když potřebuju poradit, nebo když chci znát úsudek na sebe sama a jehož odpovědí si zkrátka vážím, ať už jsou jakékoli. A on mě naopak zná tak dokonale, že se pokaždé, když o sobě pochybuji, postará, abych nesešla ze své cesty mladé a úspěšné ženy…

A už jsme na konci cesty. Odemykám dveře našeho bytu, rozsvěcuji, zapínám topení. Nasávám vůni domova. Jdu se převléknout a v tom vidím, že mám díru na ponožce. Inu tolik k mladým a úspěšným.

post a comment