Povím vám, co jsem dělala o víkendu. Psala jsem přihlášky k přihláškám přihlášek, abych později zjistila, že ještě potřebuju přihlášky k těm příhláškám k přihláškám přihlášek, a to nejlépe ve dvou kopiích, s deseti razítkama a milionem vyplněných kolonek. Ano, hádáte správně, snažila jsem se dostat na zahraniční pobyt Erasmus.

mám big news
a to? :):)
a to že jsem se dostala na erasmus, do istanbulu… ale že tam asi nepojedu:-D
coo? jak že nie?
šak istanbul je super
a to z čoho?
přes žurnalistiku
ja nevim, je to na mě nejspíš moc velké město:-))
tak však choď!!
a do středy do dvanácti mám dát vědět jestli to beru…
ale super mesto :D:D
ale mě to tam ani neláká, istanbul byl moje druha volbá z nouze, první byl londýn což nevyšlo
vieš co já by som za to dala??
choď!!
nevim, co bys za to dala;-)?
všetko možné

Takže abych to uvedla na pravou míru. Na Erasmus jsem se hlásila přes mé dva obory – žurnalistiku a filmovou vědu. Chtěla jsem i přes ten třetí – mezinárodní vztahy, tam jsem však tak trochu prošvihla deadline (a navíc jsem si na to nepřipadala dost dobrá).

KAM JSEM SE HLÁSILA
Termín odevzdání přihlášek byl na Katedře mediálních studií a žurnalistiky tuto neděli. V sobotu jsem si tedy sedla k počítači (a doslova se od něj odlepila až v neděli večer). A začala se přihlašovat. Bohužel, neměla jsem moc na výběr, jelikož jsem si nevěřila studovat v jiném jazyce než v angličtině a skoro všechny školy požadovaly i znalost jejich vlastní řeči. Takže nakonec zbyly pouze dvě univerzity – University of East London (u které nás oborový koordinátor předem varoval, že poptávka několikanásobně převyšuje nabídku… a aby taky ne, když berou jen jednoho studenta) a Istanbul Bilgi University, jako volbu do počtu a protože chtěli jen angličtinu a brali studenty dva. Už víte, jak to dopadlo a co si o tom myslím. Vzali mě samozřejmě tam, kam ani nechci jet.

Teď ještě čekám na výsledky o Erasmu z Ústavu filmu a audiovizuální kultury, kde byl deadline pro podání přihlášek až dnešní půlnoc. Tam jsem si napsala jako preferovanou školu univerzitu v Lisabonu, kde po mě kupodivu nechtěli ani portugalštinu. A opět z nouze jsem si vybrala druhou univerzitu, volba padla na Stockholm. Všechny ty pobyty jsem si dala na příští podzimní semestr, tedy pět měsíců. Což je myslím tak akorát, abych nezačala ty cizince zabíjet a z tohoto blogu se nestalo depresivní smetiště. A jestli mne vyberou na ten Stockholm, tak už vážně nevím, co si počnu. Nejlepší na tom je, že mí rodiče zatím vůbec nic netuší, ani to, že jsem chtěla někam vyjet. Což se asi změní publikováním tohoto článku… asi bych jim měla nejdřív zavolat.

JAK JSEM SE PŘIHLAŠOVALA
Teď trochu o byrokracii naznačené na začátku. Nejdřív bych chtěla upozornit, že to zase tak hrozné není. A za druhé, přijímací proces se mění katedra od katedry a ta zase od ústavu… Například na filmovou vědu bylo potřeba odevzdat jen přihlášku se základními osobními údaji a preferovanými školami a pak životopis se seznamem absolvovaných kurzů. Všechno. Celé to zabralo asi půl hodiny. A přesto bych byla radši, kdyby se moje přihláška neposuzovala jen podle fotky v ISu a výběrem předmětů (a nedejbože známkami z nich).

A například na takové žurnalistice… Tam posíláte normální životopis. K tomu motivační dopis v angličtině, což je sice peklo největší, ale pochopitelné. Já ten svůj dávala dohromady tak čtyři hodiny a ten výsledek tomu odpovídá (jej, hurá, Istanbul! …). A ještě jsme měli napsat český motivák. Jeho kvalitu si odvoďte od kvality tohoto blogu. Kvalitu anglického motivation letter od kvality těch pár anglicky psaných článků, co tu omylem visí. A pak se posílala samozřejmě normální přihláška, plus navíc se seznamem předmětů, které chceme absolvovat. Takže jsme si ty univerzitní weby opravdu musely důkladně prostudovat a projít a ne jak na filmové vědě, kde ani pořádně nevím, co že to v tom Stockholmu mají za poklad.

To však ještě není konec – ještě jsem si musela najít special Erasmus application form těch univerzit a vyplnit je taky a pak samozřejmě poslat i můj výpis známek, který by se dal charakterizovat slovy “důležitější je kvantita než kvalita” (aneb kvalita nestojí za nic, ale hlavně že je těch předmětů hodně). Nakonec se posílalo ještě prohlášení, ve kterém jsem musela svatosvatě slíbit, že na Erasmus jedu poprvé a že nemám žádnou pohlavně nakažlivou nemoc či co. Takže to dělá dohromady devět dokumentů. Řeknu vám, byly to stresy, jestli jsem na něco ještě nezapomněla a jestli je ve všech přesně to, co tam má být. A pak ještě vybrat tu správnou fotku! Povinná náležitost Application form. Nakonec jsem se musela odfotit sama rychle na balkóně. Taky to tak vypadá… Sestřin komentář: “Takhle přece vůbec nevypadáš. A proč máš ten stín přes obličej?” Co už.

A CO SI O TOM VŠEM MYSLÍM
Člověk si pak říká, proč se vlastně tak snaží, když na něj zbyde nějaký Istanbul. Ano, já vím, že je to super město. A ta univerzita je prý soukromá a výuka v angličitně. Ale když Londýn je jen jeden a jen tam jsem byla rozhodnutá určitě vyjet. Stejně byl ten Erasmus pro mě jen o tom, dokázat si, že kdybych chtěla, tak jedu… A teď mám dát do dvou dnů (!!!) vědět, jestli chci být do Istanbulu závazně nominovaná nebo ne. A co když mi do té doby nepošlou výsledky z filmové vědy, jestli mi náhodou nevyšlo třeba to Portugalsko? A proč mám takový neodbytný pocit, že kromě “životní zkušenosti” mi ten pobyt v Turecku k ničemu nebude? Protože komu by se taky chtělo jet ve třeťáku do ciziny, když má rozestudované dva bakalářské programy a plánoval, že v pátém semestru absolvuje poslední poviný předmět na mezinárodních vztazích a filmové vědě, poté si udělá jedny či dvoje státnice, protože už teď má přebytečně kreditů, a na jaře už se bude věnovat jen psaním dvou bakalářek a pak složením posledních státnic.

A to jsem vám ještě neřekla, že bych tohle všechno zahodila, kdyby se mi z USA ozvali, že mě na to stipendium berou. Ale o tom až příště.