„Znáš tu písničku „Když někoho chytí někdo, jak jde žitem kdes?“ No a tím bych –“
„Ale to je ,Když někoho potká někdo, jak jde žitem kdes,“ odpověděla Phoebulka. „A je to básnička. Od Roberta Burnse.“
„Já vím, že to je básnička od Roberta Burnse.“
Ale stejně měla pravdu. Ono to je „Když někoho potká někdo, jak jde žitem kdes“. Ale to jsem tehda nevěděl.

„Já myslel, že to je ,Když někoho chytí někdo, jak jde žitem kdes,“ povídám. „Zkrátka a dobře, já si v jednom kuse představuju, jak si spousta malejch dětí na něco hraje na takovým velikánským žitným poli. Tisíce a tisíce malejch dětí a nikde nikdo – jako nikdo dospělej – kromě mě. A já stojím na okraji nějakýho šílenýho útesu. Mám na starosti to, že musím chytnout každýho, kdo by z toho útesu moh spadnout – já jen jako, že když utíká a nekouká kam, musím se já odněkud vynořit a chytit ho. A to bych dělal pořád. Prostě bych chytal děti, co si hrajou v žitným poli a tak. Já vím, že to je šílenství, ale je to jediný, co bych dělal doopravdy rád. Já vím, že to je šílenství.

– Kdo chytá v žitě, J.D. Sallinger

Chci být jako Holden Caulfield.
A pronášet takové ty normativní věci o lidském chování.

Ta měla srdce měkký asi jako vlkodlak. Lidi, který si můžou vybrečet oči nad nějakou šaškárnou v kině, jsou v devíti případech z deseti v podstatě sprosťáci nebo smradi. Bez psiny.

Což je svatá pravda. I já v kině brečím, hlavně když na konci filmu někdo umírá, nejlépe na nějakou nevyléčitelnou nemoc, o které jsem věděla už od začátku. Šaškárna. Jen teď nevím, jestli patřím mezi těch devět, nebo jsem ta desátá.

U holek je ten problém, že když se jim některej kluk líbí, může to bejt sebevětší smrad a řeknou, že má komplex méněcennosti, ale když se jim nelíbí, může být sebevíc prima a může mít sebevětší komplex méněcennosti a řeknou o něm, že je fouňa. To dělají dokonce i chytrý holky.

Tak to je známá věc, že se holkám nejvíc líbí ti smradi. Já si to odůvodňuji tím, že jsem moc zlá na ty sebevíc prima kluky. Nesvádím to sice na komplex méněcennosti, ale na jiné věci, jako například, že je ten kluk stydlivý, citlivý uvnitř a že si zkrátka nevěří (bože, fakt bych měla přestat být tak naivní). Zkrátka, Holden má pravdu, tohle dělají i chytrý holky.

Když se sejdete s nějakou holkou a tý holce to sluší, tak komu by nebylo fuk, že přišla pozdě. Každýmu.

Na tohle sázím celkem často. Věčně mám zpoždění, ale zas si říkám, lepší přijít o deset (nebo ehm o dvacet) minut pozdě, než přijít na čas a vypadat jako kdybych se právě vyškrábala z postele. Když se to tak vezme, je to strašně sobecké, ale tak hlavně že mi to sluší. Bez psiny.

Chci být jako Holden Caulfield.
Nechat se vyhodit ze školy, přestat se zase na chvíli pokoušet přemáhat sama sebe a udělat si menší prázdniny mimo realitu. Mít peníze tak akorát na to odjet do New Yorku, přespávat tam v těch správně zatuchlých hotelech a nechat se vozit taxíky. Otravovat taxikáře otázkami, kam se v zimě ztratí kachny z rybníčku v Central Parku. Nudit se sama se sebou. Volat dávným známým, které vlastně nemůžu vystát, a dávat si s nimi schůzky. Zabíjet spoustu hodin, než k těmto schůzkám dojde a pak stejně zjistit, že je mi nejlíp o samotě. Říct lidem, co si o nich doopravdy myslím. Říct lidem, aby zavřeli hubu, zbavit je té omezenosti, která se dere ven spolu s řečmi o věcech, na kterých nezáleží. Říkat lidem tajtrlíci. Dovádět je k šílenství, lhát jim a vymýšlet si bláznivé plány o životě na ranči na americkém západě. Potmě se vkrást do pokoje tomu, na kom mi nejvíc záleží. Vzbudit ho ve tři ráno a prostě si povídat. A nejvíc ze všeho snít o tom, jak v žitném poli nedaleko útesu chytám děti, aby do něj nespadli. Nebo spíš snít o tom, jak je lidská hloupost konečně poražena. Přestat být naivní.

A být tak teď v New Yorku.

Když někdo potká někoho, jak jde žitem kdes.
Když někdo chytí někoho, jak jde žitem kdes.
Když někdo chce být někým, kdo jde žitem kdes.