Nemůžu pustit z hlavy příhodu, která se mi stala dnes po cestě z práce. Co jsem mohla udělat jinak? Jak se to vlastně všechno seběhlo? A jak může být někdo tak zlý?

Na Smíchově jsem dnes po práci nasedla na tramvaj číslo 14 směrem na Anděl, kde jsem chtěla přestupovat. Na další zastávce nastoupili do tramvaje dva páry – jeden typicky pražský středoškolácký páreček a další dvojice, na kterou by sedla nálepka white trash, teda až na to, že ten chlap, tak o deset let mladší než jeho tlustší polovička, svým vzhledem do cikánské komunity neměl daleko. Všichni čtyři si sedli naproti mě, jelikož jsme jeli v novém typu tramvají, kde jsou v některých částech sedačky umístěny po šesti naproti sobě. Vedle mě neseděl nikdo.

Nevím, co se přesně stalo a kdo co řekl, ale sluchátka z uší jsem si sundala ve chvíli, kdy ten tak třicetiletý snědší pobuda vyskočil ze sedačky (předtím seděl šikmo oproti mě) a začal se rozkřikovat na toho puberťáka z druhého páru (sedící taky oproti mě, ale zleva), že co si to dovoluje urážet staré lidi a těhotné, že prý urazil jeho těhotnou přítelkyni a co si to prostě dovoluje. Padlo hodně sprostých slov a nakonec ten chlap toho kluka začal mlátit, přímo před jeho přítelkyní a přede mnou a před zbytkem plné tramvaje. Kluk si začal krýt hlavu a zkoušel se s ním domluvit, ale to toho chlapa ještě víc popudilo a v okamžiku vytáhl z kapsy teleskopický obušek a začal ho s ním řezat. Nikdo stále nic neudělal, až se, plná strachu, ozvala klukova přítelkyně, ať toho nechá, a s ní jsem hlesla i já. Obě jsme na něj začaly křičet, ať přestane, a ten chlap ho nakonec nechal, dokonce i ta jeho těhotná partnerka něco tiše pronesla, že to už by stačilo.

Chlap v ráži se pak obrátil na mě a zase začal nadávat, že je přece v právu a že ho nikdo urážet nebude. Aby toho nebylo málo, tak si tesně vedle mě přisedl jeho kámoš, postarší cikán opět ražením pobuda (popravdě vážně nevím, jak mám takové lidi nazývat…), který se vynořil odkudsi ze zadní části tramvaje. A začal do mě taky cosi valit. To už jsem se bála pořádně. Mezitím ten kluk začal popotahovat, tuším, že ho to bolelo nejen fyzicky. Tím upoutal opět pozornost toho pobudy, ale snažila jsem se mu nějak domluvit, že násilí není řešením. Ja vím, strašně hloupé a naivní. Ten týpek byl pořád v ráži a neustále nadával, stále ve stoje, nachystaný tomu klukovi zase vrazit, avšak s hlavou občas až příliš blízko u mého obličeje. Zraněný kluk se ma ně obrátil, ať už to radši nechám být. Naštěstí tramvaj už přijížděla na Anděl a my všichni hromadně vystoupili. Klepala jsem se ještě dalších deset minut, jaký jsem měla strach a jak jsem byla v šoku, co se právě stalo.

Tak si to shrňme, dva páry, jeden agresor, jedna oběť. Obeť něco utrousí na adresu agresorovy družky? Opravdu jsem neslyšela, co bylo spouštěčem toho incidentu. Agresor je vyprovokovaný a začne útočit, ze začátku oběť přetáhne rukou, pak si na něj vytáhne obušek. Proti jeho agresi se ozve až přítelkyně oběti a já. Agresorova přítelkyně očividně úplně mimo, sama se svého partnera bojí. Na té šestisedačce vedle těch dvou párů sedí ještě slušně namakaný třicátník, dělá, že se ho netýká. Krom je byla tramvaj plná lidí, nikdo nijak nezasáhne, jen dvě dvacetileté holky.

Chápu, mohlo se mi taky něco stát, ale prostě nenechám bez povšimnutí, že deset centimetrů ode mě někdo někoho skoro bezdůvodně (?) mlátí. Asi na mě zanechal příliš velký následek jihlavský incident z obchodního domu, než abych se neozvala. Nevím, tohle přece nemůže někomu jen tak projít. I kdybych to schytala taky, tak jsem to nemohla nechat bez odezvy – jasně, odpoledne v Praze v plné tramvaji si mlaťte koho chcete. Připadalo mi to tak strašně zlé, co se odehrávalo přímo přede mnou, že jsem se to prostě musela pokusit nějak zastavit. Můjý dialog na téma “Násilí není řešením” moc nepomohl, ale i tak. Ozvala bych se, kdybych seděla o kousek dál, nebo bych dělala, že se mě to netýká? A co se dělo se všemi těmi lidmi v tramvaji? Já chápu, že se báli, stejně jako já, ale co až příště budou na místě toho zmláceného kluka? A ne nemyslím si, že ten cikán měl sebemenší právo takhle na něj zaútočit. A vlastně, těch ostatních lidí se to přece netýkalo…

Celou cestu domů, a celý zbytek večera až doteď (23:30) přemýšlím o tom, co jsem měla udělat jinak a jak je někdo něčeho takového vůbec schopen. Už jsem to tu vzpomenula, v některých ohledech jsem stále dost naivní a s touhle surovostí a agresí jsem v životě nebyla v takovém kontaktu. Snad až se teď z toho vypíšu, tak se mi na to podaří zapomenout a přestat se bát. Hlavně si už musím pořídit pepřák.

Jaké poučení plyne z této situace? Chce se mi říct: “Lidi, nebudťe ovce.” Ale chápu, může to skončit pistolí u vaší hlavy…