Praha – Brussels – Zanzibar

Nádech a výdech. Vypnout spotřebiče, zatáhnout závěsy, zalít kytku. Do tohoto bytu se teď nikdo měsíc nepodívá. Nádech a výdech.

Je 7:30 ráno a mé dvojče mě autem veze na letiště. Po cestě nabíráme Emila a na Havlovi probíhá poslední velké loučení. Mám na sobě khaki kalhoty, softshellku, rtěnku a srdce až v krku. Takto mě sestra zvěční na poslední fotce před cestou. Jsem na ní usměvavá, nespálená, neunavená, ale za to strašně natěšená. První zastávka nás čeká v Bruseli (skloňujeme jako “prdel”, ©mmister), přilétáme tam v 10 ráno a musíme tam zabít čas až do 6:20 dalšího dne, kdy nám odlétá další letadlo přímo na Zanzibar. Takže čekání na letadlo do Brusele se neobejde bez pár selfies a Božkova, bude se nám stýskat.

Po vyzvednutí našich 12kg (!!!) krosen se chvíli plácáme na letišti – Autobus? Vlak? Autobus? Vlak? Autobus. Venku je nádherných 15 stupňů a tak na oběd jdeme pěkně po česku, v obchodě kupujeme hummus a se zbytkem Božkova piknikujeme u rybníka. Po smetení drobků se posilnění bereme s krosnami na pěší túru po Bruselu, trénujem na Afriku, a tak odkládáme bundy a otíráme pot z čela.

Kolem čtvrté hodiny odpoledne už sedíme na pivu. Až někdy nebudete v Bruselu vědět coby, tak vím o jedné úžasně zapadnuté putyce s dokonale nepříjemnou obsluhou, klenutými stropy a nádhernými vitrážovými okny. Tady se k nám přidává Martin, můj dlouholetý kamarád a pozér bez názoru, a zábava, která by jinak vázla díky zjevné nekompatabilitě některých zúčastněných, se bouřlivě přesouvá do věhlasného pubu s příznačným názvem Delirium Café, který mi je doporučen pravým Belgičanem™. Piju pivo s názvem Silly Red, svět se zdá najednou strašně růžový a po cestě k Martinovi domů, kde máme přečkat noc, než se budeme moct vydat na letiště a checknout se na let v 6 ráno, mi přijde, že moje krosna skoro nic neváží…

U Martina nás čeká pár překvapení. Nemáme, kde spát; počet spolubydlících a kamarádů najednou převýšil počet matrací a postelí. To nejlepší překvapení mě však teprve čeká, potkávám Martinovy rodiče, které jsem asi 8 let neviděla. Nedá se nic dělat, show must go on, asi v 10 lidech a s mírně rozčarovaným Emilem se razíme do blízké restaurace navečeřet. Můj burger vypadá výborně, zvlášť když ho asi o dvě hodiny později zvracím na záchodcích v téže restauraci.

Je asi 11 večer, já totálně přebrala, za pár hodin musíme odjet na letiště, Martinovy rodiče se mě nadšeně ptaj, jak dlouho už s Emilem chodím a jak se mají moje sestry, a já bych se nejradši hanbou propadla do své postele v Praze a nevylezla z ní. Pár dní. Místo toho však s velmi houpavým žaludkem a bolehlavem usínám asi na dvě hodiny v Martinově obýváku na zemi. Emil si mě bere na starost, nejde spát, ve 3 ráno mě budí, objednává Ubera, dotáhne na letiště, procházíme kontrolou, checkinem a po dvou hodinách v duty-free zóně nastupujeme mrtví, rozespalí/nevyspaní a s kocovinou a sušákem na 12 hodin do letadla…

…A pak jakýmsi nedopatřením nesedí vedle mě Emil, ale nějaký starý belgický pár, nemám s sebou žádnou vodu a televize jsou v letadle zabudovány jen u stropu. Začíná ta pravá sranda. Afriko, těš se.